Časopis Myslivost

STAVY ZAJÍCE POLNÍHO

POSOUZENÍ SITUACE ZAJÍCE POLNÍHO V POSLEDNÍCH DESETI LETECH A POROVNÁNÍ VÝVOJE POČETNÍCH STAVŮ V ČESKÉ REPUBLICE S VÝVOJEM V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH RAKOUSKU A NĚMECKU  Dr. Miroslav Vodňanský
STAVY ZAJÍCE POLNÍHO
Při diskuzích na téma aktuální situace zajíce polního se mnohdy setkáváme s pochybnostmi o tom, zda je za současných podmínek v dohledné době vůbec možné dosáhnout výrazného zvýšení jeho početních stavů. Obvykle je v této souvislosti připomínán dlouhý výčet negativních faktorů, které v současné agrární krajině na tento druh zvěře skutečně nebo domněle působí. Jako další argument je někdy uváděno, že k drastickému úbytku zajíců došlo během uplynulých desetiletí nejen v České republice, ale také ve většině ostatních evropských zemích s vyspělým zemědělstvím. Tím vzniká dojem, jakoby se jednalo o všeobecný trend, jemuž je velmi nesnadné čelit. Nezřídka v diskuzích zazní i tak krajně pesimistický názor, že v současné kulturní krajině s intenzivním zemědělstvím nemá zajíc jako myslivecky obhospodařovatelný druh příliš velkou budoucnost. Praktické zkušenosti z mnohých honiteb stejně jako důkladná analýza populačního vývoje zajíce během posledních let z různých zemí však dokazují nesprávnost těchto tvrzení. Je sice pravda, že úbytek zajíců měl v průběhu druhé poloviny sedmdesátých let a v osmdesátých letech charakter všeobecného trendu, neboť v té době byl zaznamenán s různou intenzitou téměř v celé Evropě. V posledním desetiletí se však situace podstatně změnila. Zatímco v některých zemích úbytek zajíců nadále pokračoval, podařilo se jinde jejich početní stavy stabilizovat nebo dokonce i výrazně zvýšit. V tomto ohledu je velmi zajímavé porovnání situace zajíců v České republice s vývojem zaječích stavů v sousedních zemích Rakousku a Německu
V českých zemích dosahovaly počty ulovených zajíců ještě počátkem sedmdesátých let úrovně vyšší než 1 milión kusů. Například v roce 1973 činil celkový odlov 1,214.000 kusů. Po drastickém poklesu v následujících letech bylo v roce 1990 v České republice uloveno pouze necelých 190.000 zajíců. K podobnému, i když mnohdy ne tak razantnímu úbytku zaječích stavů došlo během stejného období také v sousedních zemích. Při srovnání vývoje odlovů zajíců v České republice se situací v Rakousku a Německu je však zřetelně patrný rozdílný trend v průběhu posledního desetiletí (grafiky 1-3). V České republice pokračoval úbytek zaječí populace ve značné míře až do druhé poloviny devadesátých let a nejnižší stav byl dosažen v roce 1997, kdy bylo uloveno pouze o něco více než 37.000 zajíců. Teprve v posledních letech začaly v některých oblastech zaječí stavy opět vzrůstat, což se projevilo i opětovným zvýšením odlovů. Přes toto částečné zlepšení situace odpovídal celkový počet ulovených zajíců v roce 2000 přibližně pouze jedné polovině úlovků z počátku devadesátých let.

Naproti tomu v sousedním Rakousku, kde poklesly zaječí úlovky v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let ze zhruba 300.000 až 400.000 kusů na 140.000 až 180.000 kusů ročně, se podařilo již od počátku devadesátých let zaječí stavy do velké míry stabilizovat a v průběhu posledních let v mnoha oblastech i výrazně zvýšit. Ve spolkových zemích Dolní Rakousko a Burgenland se roční úlovky v některých honitbách dokonce opět přiblížily k úrovni z šedesátých a počátku sedmdesátých let. Tak například honitby Großharras, Ungerndorf nebo Wildendürnbach (ležící v bezprostřední blízkosti jihomoravského Mikulova) jsou v odborných kruzích v současné době považovány za jedny z nejzazvěřenějších zaječích revírů v Evropě. Jejich vynikající výsledky z posledních let, kdy byly dosahovány průměrné úlovky přes 100 kusů na 100 ha honebních ploch, stojí ve výrazném kontrastu k mnoha jiným honitbám, ve kterých zůstává situace zajíců stále ještě málo uspokojivá.

V Německu poklesl ještě počátkem devadesátých let počet ulovených zajíců zhruba o jednu třetinu. Přitom však měl vývoj zaječích stavů v různých spolkových zemích zcela odlišný trend. Zatímco v některých zemích jako například Schleswig-Holštýnsko, Dolní Sasko a Bavorsko se počty zajíců v posledním desetiletí stabilizovaly nebo dokonce zvýšily, došlo jinde k dalšímu poklesu. Přitom největší úbytek nastal v takzvaných nových spolkových zemích (oblasti bývalé NDR). Například v Durynsku, Sasku a Sasku-Anhaltu činily počty ulovených zajíců v posledních letech pouze zhruba jednu třetinu úlovků z počátku devadesátých let.

Co jsou hlavní problémy a jak lze situaci zajíců zlepšit?


Rozdílná situace zajíců v různých oblastech umožňuje objektivně posoudit, jaký je skutečný vliv jednotlivých faktorů na jejich populaci. Všeobecné příčiny poklesu početních stavů zajíců jsou dostatečně známé a byly již mnohokrát podrobně popsány v četných odborných příspěvcích mimo jiné i na stránkách časopisu Myslivost (naposled v letošním květnovém vydání *). Mezi hlavní negativní faktory patří bezesporu nevhodná struktura agrární krajiny a vysoká intenzita rostlinné produkce. Pokud se oba uvedené faktory navzájem prolínají, je výsledkem prudké zhoršení životních podmínek nejen pro zajíce, ale celou řadu dalších živočišných druhů. Tuto zvláště nepříznivou kombinaci obou navzájem se doplňujících negativních faktorů nacházíme ve zvýšené míře nejen v mnohých českých a moravských honitbách, ale stejně tak i v některých oblastech Rakouska a Německa. Na tomto místě může přijít námitka, že průměrné velikosti polí v těchto sousedních zemích zdaleka nedosahují úrovně rozloh velkoplošně obhospodařovaných půdních celků v České republice. Na druhé straně je však třeba brát v úvahu, že ekologické výhody menších polí se do velké míry vytrácejí, pokud jsou na nich intenzivně pěstovány stejné nebo podobné plodiny. Výrazně pozitivním prvkem jsou však v Rakousku a Německu různé ekologizační programy, které vycházejí jak z celkové agrární politiky Evropské unie, tak i z vlastních doplňujících opatření těchto zemí.

Samotné zvýšení kvality prostředí v důsledku provádění různých ekologizačních programů i přes svůj nesporně kladný vliv však zpravidla nestačí k podstatnému zvýšení populace zajíců a jiné drobné zvěře. Zkušenosti z mnohých honiteb s rozdílnými trendy vývoje zaječích stavů za srovnatelných podmínek životního prostředí názorně ukazují, že významnou (rozhodující) roli přitom hraje celková úroveň a intenzita myslivecké péče.

Velmi důležitým faktorem ovlivňujícím populační dynamiku zajíců je působení predátorů. Jedním z hlavních problémů péče o zajíce je, že někteří z jejich hlavních přirozených nepřátel nacházejí v současné kulturní krajině celkově velmi příznivé životní podmínky, což vede k zvýšení jejich populační hustoty a tím i k výraznému narušení přirozené rovnováhy. Mnohdy se setkáváme doslova s paradoxním stavem, že v některých polních honitbách je více lišek a kun než zajíců. Navíc jsou zajíci v polních honitbách i při nízké populační hustotě pro své přirozené nepřátele zpravidla snadno dosažitelní, neboť v době pokročilé vegetace a po zorání většiny polí se zpravidla koncentrují na určitých plošně omezených stanovištích. Zhoršení životních podmínek pro zajíce a zejména drastické omezení vhodného prostředí v určitých ročních obdobích ve spojení s vysokým predačním tlakem má za následek jak velmi nízkou míru přežívání narozených mláďat, tak i zvýšené ztráty dospělých jedinců. Skutečný reprodukční přírůstek je mnohdy tak nízký, že nedokáže plně nahradit ani ztráty dospělých zajíců. Proto je účinná regulace hlavních přirozených nepřátel jedním z nejdůležitějších opatření myslivecké péče nejen o zajíce, ale také o další druhy drobné zvěře jako např. koroptev.

Negativní vliv uvedených faktorů je všeobecně dobře známý. Méně často se však již mezi myslivci mluví o dalších důležitých příčinách trvale nízké populace zajíců, které hrají v mnoha honitbách velmi významnou, mnohdy dokonce rozhodující roli. Mezi ně patří nedostatečná myslivecká péče stejně jako chybné (nepřiměřené) hospodaření s danými zaječími stavy.

K největším problémům dochází především tam, kde myslivci přistupují k péči o zajíce a k jeho lovu stále ještě tak jako před několika desetiletími, kdy životní podmínky a populační přírůstky zaječí zvěře byly podstatně jiné než dnes. V dřívějším vhodném prostředí nevyžadoval zajíc žádnou zvláštní podporu a mohl být vzhledem k vysokým ročním přírůstkům při poměrně nízké přirozené úmrtnosti každoročně loven i ve velkém množství, aniž by to mělo nějaký vliv na jeho populační hustotu. Za dnešní situace je intenzivní myslivecká péče absolutní nutností pro udržení trvale obhospodařovatelných zaječích stavů. Její nejdůležitější zásady byly již podrobně popsány v celé řadě odborných příspěvků (např. Myslivost, 8, 2001**) a proto je zbytečné se k nim na tomto místě opět vracet.

Dalším důležitým předpokladem řádného mysliveckého hospodaření je správný plán lovu. Jeho základem je objektivní posouzení, jak vysoký je skutečný zaječí populační přírůstek v dané honitbě v příslušném roce a do jaké míry je možné tento přírůstek lovecky využít, aniž by to neohrozilo kmenové stavy. Správný plán lovu nemůže být postaven na papírových početních stavech a jakémsi teoretickém koeficientu přírůstku, ale musí vycházet pouze z výsledků skutečných sčítání zajíců, prováděných na dostatečně velkých, pro honitbu reprezentativních kontrolních plochách přinejmenším dvakrát do roka, a to v jarním a v podzimním období (bezprostředně před loveckou sezónou). Důsledné přizpůsobení výše odlovu zjištěnému sezónnímu populačnímu přírůstku při současném ponechání dostatečné rezervy na zimní ztráty, pohybujících se podle prostředí a intenzity myslivecké péče zpravidla mezi 15-25%, je nezbytné pro trvalé udržení a případné zvýšení jarních kmenových stavů. Pokud není toto základní pravidlo mysliveckého hospodaření v honitbách dodržováno, budou zaječí stavy stále zůstávat na velmi nízké úrovni nebo dokonce ještě dále klesat. Praktické zkušenosti ukazují, že v dnešní době často stačí pouze jednorázový hrubý zásah do kmenových stavů v podobě nepřiměřeného odlovu, aby negativně ovlivnil zaječí populaci na několik let.

Podrobná analýza situace v mnohých honitbách prokázala, že provádění lovu zaječí zvěře pouze na základě teoretických údajů o jarních stavech a vypočítaném koeficientu přírůstku ve skutečnosti mnohdy dokonce přispívá k poklesu populace. Proto je v zájmu zlepšení situace nutné zaměřit myslivecké plánování více na skutečné stavy zvěře v honitbách než na imaginární čísla, která nemusí odpovídat realitě. Jakmile poklesnou stavy zajíců pod kritickou hranici, která se podle kvality prostředí pohybuje mezi 15 až 30 kusy na 100 ha honební plochy, měl by být jejich odlov zcela zastaven. Toto opatření je důležité, neboť chrání kmenové stavy. To však samo o sobě k řešení problému nestačí. Kde jsou nízké zaječí stavy způsobeny hlavně nevhodnými životními podmínkami a zvýšeným tlakem přemnožených přirozených nepřátel, nelze očekávat od samotného zastavení lovu výrazné zvýšení zaječí populace, pokud nejsou současně prováděna další účinná opatření myslivecké péče o zvěř a její životní prostředí.

*) VODŇANSKÝ, M., (2002): Příčiny úbytku zajíců, co dělat pro zlepšení situace, MYSLIVOST, 5, str. 5-7;
**)VODŇANSKÝ, M., (2001): Zhoršené podmínky zajíců v letním období a možnosti jejich zlepšení, MYSLIVOST, 8, str. 22-24;


Přehled další literatury:
AHRENS, M. (2000): Die Situation des Feldhasen im Land Brandenburg, Einflußfaktoren auf die Populationsentwicklung unter besonderer Berücksichtigung der Beutegreifer sowie einige Möglichkeiten zur Stabilisierung der Besätze; Niederwildfachtagung der Kommission Niederwild CIC, St. Pölten;
SPITTLER, H. (1996): Der Feldhase in der Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft, Diana Verlag Vettelschoß;
VODNANSKY,M.(2001): Feldhasen: Zu wenig Lebensraum und Äsung im Sommer, Österreichs Weidwerk, H. 5;
VODNANSKY, M. (2001): Feldhasen: Gefährliches Sommerloch, Österreichs Weidwerk, H.8;

Adresa autora:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Palackého 1-3
CZ-61242 Brno



Zpracování dat...