Časopis Myslivost

Kde na úspěchu pracuje celá rodina

Jiří KASINA, Martina JUNGOVÁ
Kde na úspěchu pracuje celá rodina
V rodinném domku na kraji Mohelnice po zazvonění na zvonek ozdobený stylovou rytou vizitkou vás nejprve ohlásí dva krásní severští psi plemene akita inu, poté vás přivítá pán domu – vládce výhně, ohně a kovu – nožíř Jaroslav Brixi. A ať vás zavede přímo do dílny, nebo na kávu do kuchyně, stejně jste pořád v království nožů, neboť se nacházíte v domě nožířů. Jaroslav Brixi vyrábí lovecké a jiné nože, syn David vládne neskutečným množstvím rydel na zdobení nožů a manželka pana Jaroslava Anna zhotovuje precizně vyhotovovaná a zdobená kožená pouzdra. O tom, že jsme na správné adrese snad svědčí i to, že jsme na návštěvě rodinné firmy, která se kromě jiných ocenění může honosit i titulem Nůž roku 2002. Nože z produkce Nožířství Brixi s charakteristickým certifikátem kvality znají také již několik let výherci naší čtenářské soutěže nebo soutěže ve vábení jelenů. Ale začněme od začátku.
Jaroslav Brixi měl od malička vztah k přírodě, dobrodružství a cestopisům. Vždy si představoval, že nezbytným společníkem na cestách musí být kvalitní nůž. Proto už v letech, kdy se v Tesle Litovel učil nástrojářem a poté, co se vrátil z vojny a kdy volný čas trávil na trempech v přírodě, experimentoval s různými druhy ocelí, zkoušel vyrobit své první nože. Používal pérovou ocel, koval různě posháněné uhlíkové oceli, za obrovský úspěch považoval, když se mu podařilo sehnat či povyměňovat kladenskou nerezavějící ocel AK 5. V té době ale svůj zájem dělil mezi dva koníčky, respektive opravdové koně. V letech 1980 až 1991 jezdil vozatajské soutěže a o tom, že si nevedl špatně svědčí druhé místo na Mistrovství republiky v roce 1989. Je jasné, že kolem koní bylo třeba umu v mnoha řemeslech a ke kovařině také nebylo příliš daleko. Kvůli posílení své tělesné schránky postavil Jaroslav Brixi u svého domku posilovnu s tím, že se pokusí uspět také ve vzpírání, kde se stal držitelem první výkonostní třídy. Nejenom jemu ale listopad 89 změnil plány, činky a posilovací stroje začaly pomalu vytlačovat stroje na obrábění kovů a kovářská výheň. A tak se z původně tělocvičny stala kovářská a nožířská dílna. Přerod byl završen v roce 1992, kdy se nožířský koníček stal oficiální obživou. Když se podívá J. Brixi zpátky, byl mu velkou oporou svými články a později i osobními konzultacemi náš největší znalec nožů Ing. Faktor, první obchodní ostruhy získával na výstavě nožů v Příbrami. Tam se také seznámil s dalšími nožíři, a i když si prý nemáme dělat příliš velké ideály o přátelství mezi nožíři (konkurence je holt konkurence), spřátelil se s nožířem Petrem Pospíšilem. Společně vyrazili poprvé s ukázkami svých výrobků na výstavu IWA do Norimberku, kde se shodou šťastných okolností seznámili se zástupci švýcarského časopisu International Waffen Magazin, kde o českých nožířích poté napsali pochvalnou reportáž. Rázem se tak J. Brixi zařadil mezi nožíře zvané na mezinárodní výstavy, následně byla jeho umění věnována třeba i hlavní reportáž v renomovaném časopisu Messer Magazin. Jaroslav Brixi vždy vycházel jako ze základu z loveckých nožů, vždy obdivoval severské nože. Při své práci vždy používal kromě oceli přírodní materiály - ušlechtilá dřeva, rohovinu a parohovinu - tak jak to vycítil při svých trampských toulkách po milované Vysočině. K srdci mu naopak nepřirostly plasty či hliník. Poté, co skončila produkce ocelí na Kladně a otevřel se zahraniční trh, hledá v zahraničí kvalitní uhlíkaté ocele, slitiny a nerez oceli. Vždy ale nové materiály nejprve otestuje ve výhni v dílně, zakalí, popustí a vyzkouší tvrdost a houževnatost materiálu. V určité době experimentoval i s damascénskými ocelemi, používá též titan. Jak sám říká, myslí si, že je schopen vyrobit cokoliv, ale v žádném případě se nesnaží napodobovat či kopírovat práci jiných. Snaží se jít vlastní cestou a každý nůž se mu musí nějakou dobu rodit v hlavě, často přemýšlí nad papírem, kde si kreslí všechny povedené i nepovedené nápady. Má rád mechanismus zavíracích nožů, kde k dokonalosti propracoval vlastní verzi baskické pojistky. Má ale také rád nože, z nichž je cítit kus historie. Inspirací jsou mu též nápady přátel a spokojených zákazníků - majitele lovecké kanceláře Safari J. Adamce, rakouského uměleckého kováře A. Habermanna, fotografů Z. Thomy a K. Šefrny, mezi své přátele počítá i Z. Wágnera a jeho bohužel již zesnulého otce, zoologa a myslivce Josefa Wágnera. Realizoval ale také návrhy na nože z pera akad. malíře J. Dudka. První nože J. Brixiho ozdobil leptanými ornamenty a rytinami Ivo Jurčík z Uherského Brodu. Pak ale postupně podlehl kouzlu rytin syn David, dodnes se živící jako letecký mechanik. První rytiny uviděl na fotografiích v zahraničních nožířských časopisech a ač vyučen v oboru stroze technickém, vyklíčilo v něm dědičné semínko lásky k přírodě a začal stále více obdivovat rytiny přírodních motivů a zvěře. A z nich pak nejvíce obdivuje a jsou mu inspirací jemné rytiny italských mistrů. Rád vytváří kombinace jemné a plastické rytiny. Učitelem se stal Davidovi mistr Miroslav Beran z Napajedel, zasvětil jej do mnohých ryteckých tajemství a zřejmě usoudil, že David bude jeho důstojným nástupcem. Důkazem budiž to, že když mistr Beran končil se svou prací, prodal i přes velký zájem své kvalitní rytecké nářadí právě Davidovi. A tak jsme byli svědky malého rituálu v podkrovním pokoji - dílně Davida Brixiho - předvedení větší části kolekce původních nástrojů M. Berana. A poctou mi bylo to, že jsem si jedním rydlem mohl zkusit udělat neumělou a nedokonalou volutu. O to víc si nyní práce rytců vážím. Jak nám prozradil David, na jednom noži stráví při zdobení asi 300 hodin. Jeho hlavní metodou je polohluboká rytina s velkým množstvím jemných rysů. V poslední době vytváří též momentálně velmi módní jemné italské Bulino. Rytiny davida Brixi ale dnes najdeme i na kovových součástech zbraní. Má rád jemné a do detailů propracované rostlinné motivy. Za předlohu mu převážně slouží fotografie a kvalitní kresby zvěře. Kvalitní práce rytce a jeho zkušenost se prý nejlépe pozná na tom, jak rytec zvládne asi nejproblematičtější část přípravy - zmenšení předlohy na požadovanou velikost a dodržení proporcí zvěře. A ten, který ovládá techniku jemného rytí, si samozřejmě může dovolit na omezené ploše výsledné rytiny více experimentovat a motiv více propracovat. To, že ale v takovém případě hodiny práce jen naskakují, je nasnadě. Jemná práce je výsledkem trpělivosti a tisíce a tisíce drobných a skoro neznatelných vrypů. Je jen škoda, že jen malá část potenciálních zákazníků toto dovede ocenit a rozdílu mezi rytinami si třeba jen všimnout. Tak jako v řadě rodin, tak i rodinném domku s nápisem Nožířství Brixi je sice mužská část tou pomyslnou hlavou, ale ta ženská tím krkem, který s hlavou hýbe. Dcera Olga vládne několika jazyky a má na starost hlavně zahraniční korespondenci a kontakty, manželka Anna má pod palcem veškerou agendu spojenou s vedením a fungováním firmy. Vždyť jen kolik druhů materiálů musí evidovat na skladových kartách, o jednáních na úřadech a bojích s pověstnou úřednickou byrokracií ani nemluvě. Relaxací je pak pro ni práce na stylových a kvalitních kožených pouzdrech nožů. Ač vyučená elektrotechnička pomáhala už v dobách manželova vozatajství opravovat a vyrábět kožené součásti výstroje. Zdobení a zpracování kůží jí naučil mistr Gřešák ze Zlína. Co nůž, to originálně ručně zpracované pouzdro, zpracovává hlavně kůži a tradiční přírodní materiály včetně třeba hadí kůže, problémem není pro ni udělat jak historické kožené pouzdro, tak pouzdro na severský či indiánský nůž. A tak se stávají pouzdra tou konečnou a nezbytnou součástí kvalitního výrobku se značkou rodinné firmy Brixi. Přejme, aby výrobky z Mohelnice byly kvalitní a nezbytnou součástí výbavy mnoha českých myslivců, trampů, cestovatelů a jiných do nožů zapálených nadšenců. Výsledkem úspěchu pak budou spokojení zákazníci, kteří se budou vracet pro další nůž nebo zákazníci noví, kteří přišli na doporučení jiných. Jen tak se tvoří v praxi renomé úspěšné rodinné firmy, která se z prvotního nadšení a zájmu stala kvalitní a nepominutelnou součástí našeho nožířského trhu. V Myslivosti č. 4/2002 píše pan Sommer svou úvahu o úbytku sluk; v některých pasážích s ním souhlasím, v některých ne. Souhlasím v tom, že dravá zvěř se na úbytku sluk podílí velmi malým procentem až zanedbatelným. Více uhynulých sluk jsem našel pod dráty vysokého napětí. Avšak na jednu hlavní podstatu celkového úbytku měla reagovat sama redakční rada svou poznámkou v časopise, a to, když pan Sommer ve svém článku vzpomíná lovy sluk v Itálii a okolo Středozemního moře. Tady mi chybí objektivita, naši čtenáři totiž nejsou vůbec informováni o stavu lovu sluky lesní v jiných státech. Byl jsem dlouholetým odběratelem slovenského časopisu Poľovníctvo a rybárstvo a tam je v čísle 3/1995 psáno o slukách: "Nejvíce škodí slukám lidé na pobřeží Středozemního a Severního moře, kde loví několik desítek tisíc sluk. Podle statistiky například v Dánsku uloví každý rok okolo 30 000 sluk, v Norsku 10 000 a v sousedním Rakousku 5000 sluk, u nás se v roce 1933 ulovilo ročně okolo 2800 sluk, v roce 1973 to bylo 2893 sluk a v roce 1989 659 sluk (Ing. Jozef Herz, CSc.)." O dva roky později v Poľovníctvu a rybárstvu píše doc. Ing. Pavel Hell, CSc. z VÚŽV Nitra zajímavý článek o slukách a mimo jiné uvádí: "Ještě jsou státy, kde loví statisíce sluk, a to i nadháňkami pomocí psů, například ve Francii, Velké Británii a v mnohých dalších státech, kde zimují. Údajně jen ve Francii jich v některých letech uloví až 1,5 miliónu, jak ve své monografii o sluce uvádí Kalchreuter (1979) a přesto se jejich početnost nezmenšila." Je pravda, že početní nárůst sluky lesní může být jen regionální, takový, jaký je v posledních letech v Doubravě. Slučí ráj je pouhých 400 m od velmi frekventované silnice Hodonín-Ratíškovice, druhé tokaniště Tomanovy ohrady pouhých 200 m a třetím tokaništěm (Zmrzlou dolinou) komunikace dokonce přímo prochází. Zde také dochází k občasnému úhynu sluky zapříčiněným střetem s vozidlem. Ze zmíněného Slučího ráje (u Domku) do obce Ratíškovice je to asi 1 km. Je tedy evidentní, že nejde o nijak klidnou oblast, právě naopak. Na tuto lokalitu navazuje i jedno z nejstarších slučích tokanišť Zabité, kde už jsou olše odrostlé. Sluky však tudy stále táhnou ba dokonce hnízdí, dodržují po desetiletí svá stanoviště, protože je zde pro ně velmi vhodný biotyp - tekoucí potůček mezi vysokými olšemi, na konci malý rybník v mírném vlhkém údolíčku s bujnou vegetací a nedalekými novými oplocenkami osázenými mladými doubky.
Zpracování dat...