Časopis Myslivost

Vlastnictví k zvěři neulovené nebo jiným způsobem nezhaslé (nepřivlastněné) nepatří nikomu. Zvěř nelze považovat ani za věc společnou všem (res omnium communes, jako je např. vzduch, volně tekoucí voda), ani za věc veřejnou (res publicae, věc patřící státu popřípadě obci, jako např. veřejné cesty, řeky). Předmětem práva myslivosti je chov a lov zvěře, tedy lze definovat právo myslivosti v subjektivním slova smyslu jako samostatné věcné právo k věci cizí, kterou je v obecné rovině zvěř, působící na straně subjektu oprávnění "in personam", kde osoba vykonávající toto právo je vždy určitá a splňující požadavky norem veřejnoprávních pro výkon tohoto práva, avšak subjekt povinností je neurčitý okruh třetích osob, včetně vlastníků honebních pozemků, nejsou-li rovněž nositeli tohoto práva. Snímek Eduard Studnička 2. Toto věcné právo k cizí věci (ke zvěři) svědčí držiteli honitby, takto označenému rozhodnutím orgánu státní správy. Nikoliv tedy každému majiteli honebního pozemku. 3. Užívání honebních pozemků v nezbytné míře k realizaci práva myslivosti zahrnuje oprávnění ke vstupu, vjezdu, provádění lovu, nošení zbraní, umisťování mysliveckých zařízení. Na rozdíl od předchozího se toto zákonem zřízené věcné břemeno vztahuje na všechny honební pozemky, které jsou součástí honiteb. K některým činnostem je však nutný souhlas vlastníka honebního pozemku nebo i rozhodnutí příslušného státního orgánu. Tedy právo "částečného užívání cizí věci, tj. věcné břemeno zřízené zákonem". 4. Za zdravotní a početní stav, ochranu a ostatní péči o zvěř nepatřící nikomu (ve výše uvedeném pojetí) stanoví zákon o myslivosti odpovědnost držitele honitby. Tedy držitel honitby má odpovědnost za myslivecké hospodaření v honitbě (zvěř) v souladu se zákonem, jeho prováděcími předpisy a vydanými rozhodnutími orgánů státní správy. 5. Pokud držitel honitby honitbu pronajme, přejímá odpovědnost za myslivecké hospodaření po dobu trvání nájmu nájemce. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že v případě předčasného ukončení nájmu je povinností držitele honitby uvést stavy zvěře (pokud došlo k negativním změnám) do souladu se zákonem, předpisy vydanými na jeho provedení a vydanými rozhodnutími orgánů státní správy. 6. Vlastník obory není vlastníkem zvěře v ní chované. I zvěř v oboře je považována za volně žijící se všemi právními atributy vyplývajícími ze zákona. Vypuštěním zvěře do obory se držitel obory vzdává vlastnictví k této zvěři, nebo, právnicky řečeno, opouští z vlastní vůle movitou věc. 7. Myslivost není v zákoně o myslivosti definována jako výrobní činnost či podnikání, nýbrž jako zákonný vztah k volně žijící zvěři, která tvoří součást ekosystému. Uživatelům honiteb by tedy měly být vytvořeny podmínky, aby výnosy (vč. případných dotací, úlev aj.) jim zhruba kryly náklady činností vyžadovaných zákonem, respektive, aby ke krytí těchto nákladů nemuseli získávat značné prostředky z jiných zdrojů. Tomuto pojetí, které nastavil zákon č. 449/2001 Sb., však neodpovídají vztahy, které se vyvinuly při uzavírání smluv o nájmu honiteb po roce 1993 za předchozí právní úpravy. Držitelé honiteb výši nájmu odvozují od nereálných cen, tj. odstřelu povolovaného pro honitbu oceněného v poplatcích docilovaných za odstřel, zejména od zahraničních lovců a ceny zvěřiny. Nebo od tzv. tržní ceny, tj. od ceny, která jim byla nabídnuta za nájem honitby jako nejvyšší. Velice často nájemcem, který neměl odpovídající znalosti myslivecké problematiky hospodaření v honitbě. O stínových nájmech cizinci ani nemluvě. Od tohoto výnosu někdy odečítají jen nejnutnější náklady na přikrmování zvěře. Navíc někteří držitelé honiteb požadují, jako součást nájemného, zcela nelogicky úhradu všech nákladů na ochranu proti škodám zvěří, přičemž sami ze zákona odpovídají za stav lesních porostů a jak je výše uvedeno i za stavy zvěře. Za této situace dochází na jedné straně nejen ke snižování stavů zvěře, ale také, což je závažnější, k dlouhodobému narušení věkové a sociální skladby populací. Pochopitelně klesá i kvalita péče o zvěř (nájemci honiteb nevydávají prostředky na zvyšování úživnosti honiteb a tím na snížení škod zvěří, na plošná léčebná preventivní opatření, výstavbu mysliveckých zařízení apod.). Podle provedených rozborů hospodaření (Feuereisel 2000) v honitbách ve volnosti jsou náklady na provoz honitby (zahrnující materiál, mzdy, služby, nájemné, ochrana proti škodám zvěří) ve výši 200 - 300 Kč/ha a výnosy v přibližné výši 24 % nákladů na jeden hektar. Z těchto rozborů jednoznačně vyplývá, že při nereálně stanoveném nájemném je nutno dotovat provoz honitby z jiných zdrojů. Ať již je to neplacená práce myslivců nebo "přelévání financí z výnosů jiných činností podnikatelských subjektů". Tedy svým způsobem daňový únik. Odhad minimálních nákladů na péči o stavy zvěře ve volných honitbách je ve výši 200 Kč/ha (Feuereisel, 2000). Při výměře honebních pozemků v ČR 7 069 000 ha jde o částku téměř 1,5 miliardy korun (1 413 800 000 Kč), kterou přispívají čeští myslivci na udržení populací zvěře z vlastních zdrojů. Vzhledem k tomu, že nájemce přebírá nájemní smlouvou nejen oprávnění, které dává zákon držiteli honitby (lov zvěře a její přivlastňování), ale i povinnosti (odpovědnost za stavy zvěře a jejich zdravotní stav), je tedy nájmem každý držitel honitby nepřímo dotován částkou 200 Kč/ha. Nájem honitby není klasickým nájmem věci ať již nemovité nebo movité, ve smyslu ustanovení §§ 663 a násl. Občanského zákoníku, ale spíše je možno přirovnat nájem honitby k smluvnímu zřízení věcného břemena (práva k cizí věci), tj. věcné břemeno omezuje vlastníka nemovitosti tak, že je povinen něco trpět. Ten, kdo je na základě práva odpovídající věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, je povinen nést přiměřené náklady na její zachování. Koneckonců i zákon o myslivosti v § 33 odst. 9 výslovně stanoví, že pokud není tímto zákonem nebo smlouvou o nájmu stanoveno jinak, řídí se právní vztahy ze smlouvy o nájmu honitby ustanoveními občanského zákoníku. Tedy nic nebrání tomu, per analogiam, použít ustanovení týkající se smluvního zřízení věcného břemena a následně nájem honitby ocenit jako toto právo. Pro ocenění věcných břemen existuje obecně závazný právní předpis zák. č. 151/1997 Sb. (zákon o oceňování majetku). Podle ust. § 18 zákona se právo odpovídající věcnému břemeni oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku ve výši obvyklé ceny. Roční užitek se násobí počtem let užívání, nejvýše však pěti. Tedy, podle mého názoru, lze obecně stanovit roční nájemné z honitby podle tohoto zákona jako půlročního užitku z honitby ve výši obvyklé ceny (doba nájmu honitby je ze zákona 10 let). Spornou otázkou zůstává pouze to, zda pro výpočet užitků z honitby stanovit obvyklou cenu za produkci zvěřiny a cenu za poplatkový lov. Doporučuji navíc tuto částku snížit o nutné náklady v honitbě (udržování políček a pastevních ploch, budování mysliveckých zařízení atd.). Tyto práce a povinnosti je možno konkrétně a časově zapracovat do smlouvy o nájmu honitby, včetně smluvně dohodnutých sankcí za jejich nedostatečné provedení. Vzhledem k časové platnosti a poměrné složitosti stanovení tzv. ceny obvyklé je možno použít k výpočtu obvyklých užitků z honitby průměrných hodnot, které jsou ze statistik a myslivecké evidence k dispozici (tj. průměrné hmotnosti ulovených kusů zvěře, průměrné ceny zvěřiny, průměrné ceny za poplatkový lov) ve srovnatelných honitbách. Počet kusů jednotlivých druhů zvěře k lovu je možno zcela jednoduše odvodit od návrhu normovaných stavů zvěře nebo pokud se honitba příliš nezměnila od myslivecké statistiky za poslední roky. Nájem mysliveckých zařízení, která jsou vlastnictvím držitele honitby (posedy, kazatelny, krmná zařízení), by měl být stanoven ve výši ročních odpisů nebo jako nájemné nebytových prostor v ceně obvyklé (chaty). Na nájmu těchto zařízení se lze pochopitelně také dohodnout i jiným způsobem. Např. výpůjčkou se smluvním stanovením povinných nákladů na opravy a udržování. Není tedy nutno čekat na výběrová řízení (kdo co nabídne a podle nabídnutých částek stanovit minimální nájemné). Tato metoda, tzv. tržní, jak jsem výše uvedl, se již jednou neosvědčila. Vedla jednoznačně k devastaci řady honiteb. Při nereálně stanovených nájmech je možno očekávat po několika letech výpověď ze strany nájemce a zpětné odevzdání "čisté honitby". Pochopitelně i zanedbání investic do honitby a stavů zvěře. Takové úvahy se již objevují mezi některými zájemci o nájem honiteb. Soudní vymáhání škody vzniklé držiteli honitby neodpovědným či nesolidním nájemcem je diskutabilní a zcela určitě by bylo složité, zejména v prokazování škody nejen přímé, ale zejména z ušlého zisku. Na závěr nelze nic jiného než znovu připomenout zákonnou odpovědnost držitele honitby za zachování minimálních a normovaných stavů zvěře jako součásti ekosystému a částku, kterou je nutno běžně vynakládat na udržení zdravých a reprodukce schopných stavů zvěře v honitbě. Podle mého názoru by se měla výběrová řízení o nájmu honiteb, zejména u organizací spravujících majetek státu, zaměřit především na odbornost a solidnost nájemce než na výši nájemného. A výši nájemného stanovit zcela reálně a pokud možno objektivně. Koneckonců i za použití platných právních předpisů.