Časopis Myslivost

Otevřela se tím diskuze na téma, které se bude zřejmě v budoucnu citelně dotýkat myslivců ve stále větším počtu honiteb. Jedná se o to, jak účinně regulovat početní stavy černé zvěře a jakým způsobem omezit škody na zemědělských plochách. Přitom pro mnohé myslivecké subjekty jsou to již dnes zásadní otázky, na nichž závisí schopnost udržení honitby. Ti kteří se dosud zdráhají to vzít na vědomí a argumentují takovými abstraktními pojmy, jako jsou například normované stavy, by se měli zamyslet nad následujícími čísly. Za příznivých potravních a klimatických podmínek činí roční přírůstek populace černé zvěře kolem 150 až 200 % celkového jarního stavu. Za velmi vhodných podmínek může být roční nárůst populace ještě vyšší. Co to v praxi znamená, lze si nejlépe představit na následujícím modelovém příkladu.

Pokud máme v určité oblasti s vhodnými životními podmínkami jarní stav černé zvěře 100 kusů, tvoří roční populační přírůstek přinejmenším 150 až 200 kusů. Dejme tomu, že se podaří odlovit v průběhu roku polovinu z tohoto přírůstku. V tom případě stoupne celkový počet černé zvěře v dané oblasti, pokud nebereme v úvahu migraci, do příštího jara na 175 až 200 kusů. V následujícím roce činí populační přírůstek přitom již 260 až 400 kusů. I kdyby se opět podařilo polovinu z něj odlovit, vzroste celkový počet černé zvěře v této oblasti do příštího jara na zhruba 300 až 400 kusů. Takto bychom mohli postupovat dále. Například v průběhu 5 let by stoupl za předpokládaného loveckého odčerpávání poloviny ročních přírůstků celkový počet černé zvěře v dané oblasti z původních 100 kusů na 1600 až 3200 kusů!

Přestože se v uvedené kalkulaci jedná o modelovou situaci, praktické zkušenosti nás nutí brát tato čísla vážně. Pro ty, kterým se zdají přesto příliš hypotetická, mohu uvést jiný, tentokrát zcela konkrétní příklad. Počátkem roku 1997 jsme v jedné naší nově založené pokusné obůrce vypustili 5 březích bachyň a jednoho kňoura. Koncem roku 2000, to znamená po uplynutí tří let, činil celkový počet černé zvěře v této obůrce 200 kusů. Přitom v uvedeném období bylo v tomto pokusném zařízení celkově odloveno 198 kusů. Tato čísla mluví jistě sama o sobě. Myslivcům proto nezbývá skutečně nic jiného, než černou zvěř co nejvíce intenzivně lovit.

Často používané argumenty o nedostatečné ochotě zemědělců usnadnit lov včasnými informacemi o příštích osevních plánech či ponecháním neosetých nebo vysekaných pásů v rozsáhlých kulturách jsou mnohdy pouhá alibistická tvrzení. Nikdo nepochybuje o tom, že díky ponechaným volným pásům v kukuřičných nebo řepkových lánech se může podařit poněkud zvýšit počet ulovených kusů. Skutečnou regulaci početních stavů černé zvěře však tato opatření sama o sobě neumožní. Hlavní problém spočívá totiž někde zcela jinde. V naprosté většině mysliveckých sdruženích je totiž skutečně aktivní zpravidla jenom velmi omezený počet členů, kteří ani při nejlepší vůli nemohou být všude. Velké rozlohy honiteb, které jsou pro myslivecké hospodaření s mnoha jinými druhy zvěře výhodné, v tomto případě situaci navíc ještě podstatně ztěžují. Pokud si budou myslivci chtít do budoucna takové honitby udržet, musí prokázat, že jsou schopni na nich řádně hospodařit. Proto je také třeba, aby si otázku černé zvěře vyřešili sami dříve, než to za ně bude chtít dělat někdo jiný.