Časopis Myslivost

Starý klobouk

Ukázka z nové knihy loveckých povídek Ladislava Steinhausera "Z lesního ticha"  
Starý klobouk
Na léto bylo v myslivecké chatě nezvykle rušno.
To na podzim, po návratech ze společných lovů na drobnou, nebo po hlavním honu, kdy lovci i honci prokřehlí prvním mrazem a ošlehaní pichlavým větrem podupávali v zablácených bagančatech okolo kamen, bývaly příležitosti k bujarému veselí. Ale dnes? V parném letním dnu?

Chlapi v zelených mysliveckých košilích, s vykasanými rukávy a krůpějemi potu na čelech se proplétali se sklenicemi oroseného piva mezi postávajícími hloučky a venku na schodech zapíjeli ostrý guláš.

Mezi lidmi se navíc motali kamarádští jezevčíci, rtuťovití a uštěkaní teriéři, uhlazení šlechtici honů-ohaři a také šmejdiví španělé.

Zdvihl hlavu od talíře, zjistil situaci a rozhodným hláskem řekl: "Přinesu ti pivo."

"Přece mi nebudeš kupovat pivo..." opáčil jsem. "A kdo ví, jestli ti vůbec dají," ještě důrazněji jsem ho pošťouchl.

Vyšpulil rty, zamračil se, vzdorovitě pohodil hlavou a se šibalským úsměvem odpověděl: "Seš můj kamarád? Tak se nestarej!" A odběhl k výčepu.

S ještě cukajícími koutky jsem dojídal svoji porci srnčího guláše. Ani jsem nedojedl-a už se vrátil. Před svůj talíř postavil sklenici kofoly, před můj velké pivo. Oči mu zářily štěstím.

"Malý neměli. Nevadí?"

"Děkuji," okatě, nevěřícně jsem polkl.

"Nemáš zač," odpověděl a s chutí se pustil do zbytku porce guláše. Jeho kratičký světlý ježek, vlastně jen dvoumilimetrové strniště, venku neustále zakrytý stařičkým mysliveckým kloboukem, tady v přítmí chaty svítil.

Na nástupu jsme stáli vedle sebe.

Otočil se ke mně, cizímu člověku, podíval se na psa, pohladil ho a prohodil s ním pár slov. Pak se mi zadíval upřímně do tváře a psa pochválil.

Dali jsme se šeptem, sem tam jen očima, do řeči. Přerušil nás hlas borlice a slova hospodáře a projev hlavního rozhodčího zkoušek.

Klučina držel klobouk v pravé ruce, přiklopený na srdce, a opravdově poslouchal.

Podzimní zkoušky loveckých psů začaly.

Nakoukl jsem k umělé noře, zkontroloval pořadové číslo a vyrazil s trpasličím jezevčíkem na krátkou procházku. Měla zkrátit čekání a znervózňování Blacka, neustále pozorujícího čtyřnohé kolegy, již se vydávali k noře.

Klučina šel s námi. Znal snad všechny, které jsme potkali, zdravili ho, někteří i poplácáním po zádech, jiní jen prostým: "Ahoj, Zdeňku!" Usmíval se na každého. A koho jsem neznal, toho mi nenápadným špitnutím představoval.

"To byl pan Vávra, to jsem ti ještě neřekl," zářila mu očka štěstím. "Když jsme byli s dědečkem na rybníku, on střelil kačera, ale jen na letku. Zapadl do rákosí. Ani psi ho nemohli najít. Tak tam musel děda poslat naši Boru. Jenže se taky dlouho nevracela, a děda začal mít strach. Když pak kačera přinesla, byla fakt moc unavená. Lezla z vody jen krokem. Dědeček Boru moc chválil. Pak takhle kačera zvedl vysoko nad hlavu a ukazoval ji panu Vávrovi. A pan Vávra na dědu volal, že máme u něho v hospodě panáka. Bora se tak oklepala, že jsem byl úplně mokrý. Ale vůbec mi to nevadilo. Fakt! Vůbec. Dědeček se mi tenkrát moc smál. A plácal mě i Boru po zádech. Ona mi pak olízla nos. Seděla vedle mě, pozorovala létající kačeny, ale pořád pošilhávala nahoru na dědečka."

"Ale vždyť jsi říkal, že máte, jako my, doma jezevčíka."

"Jo, tu fenečku má babička. To je Bugatka. My jsme tenkrát ještě měli psy dva. Ještě výmaráka," řekl odborně. "Fenku Boru."

"Už ji nemáte?"

Sklopil hlavu a krátce sekl: "Ne."

Najednou jsem nevěděl, na co se ho zeptat. "Ještě jsi mi neukázal svého dědečka," vypadlo mi z úst.

Pod lemem starého klobouku se na mě trochu nevěřícně vykulily

jeho oči.

"Přece jsme mu dnes všichni drželi minutu ticha." Zmrazil mne jedinou větou. Styděl jsem se.

"Ty jsi Masaryk?!"

Nenápadně kývl hlavou.

"Takže Ferda Masaryk byl tvůj dědeček... Promiň."

Jenom pokrčil rameny.

"Děda tady byl hospodář. A založil i tyhle zkoušky psů," řekl najednou hrdě.

Podíval jsem se na jeho víc šedý než zelený myslivecký klobouk se dvěma kačírky a zlatým odznakem hlavy větřícího ohaře. A položil mu ruku na rameno.

Zamžikal očima v ostrých paprscích slunce a rozhodně řekl: "Taky budu myslivcem."

Potáhl lehce vodítkem, podíval se na Blacka a dodal: "A koupím si psa." Chvilku se odmlčel a vyhrkl: "Děda vždycky říkal, že každý správný myslivec má mít psa. Že jo?"

Na odpověď' nečekal. Pocukl vodítkem a rozběhl se s malým černým jezevčíkem do sadu.



Zpracování dat...