Zajíc polní patří mezi nejvýznamnější druhy drobné zvěře. Je o něm všeobecně známo, že obývá lesní i polní prostředí, kde je dostatek krytu a v okolí dobré pastevní podmínky. Miluje závětrná, teplá a suchá stanoviště. Jeho věrnost stanovišti je myslivcům dostatečně známa.
Věrnost stanovišti – krásný pojem pro vztah zvířete k přírodě, k honitbě, k lánu pole či remízku, kde má vše potřebné pro svůj zaječí život. Dostatek potravy, dostatek klidu i dostatek krytu, kam se může schovat před nezvanými hosty i před nepřízní počasí. Základní instinkty, jak se chovat v přírodě, zdědil zajíc po rodičích, něco okoukal sám od vrstevníků a něco se sám naučil. Ví přesně, kam zalehnout, když fouká severák, když na podzim padá listí, ví, jak musí rychle pelášit, když se k němu plíží liška nebo toulavý pes.
To, co však je pro něj naprosto nová informace, kterou nezískal ani po rodičích ani od ostatních, ani se osobně s tím nesetkal, je velká voda, povodeň, pětisetletá voda. “Co dělat, kam jít – voda v milované lokalitě stoupá, musím pryč, ale kam, jinde to neznám, zkusím to za zadní mez.” Tam však je již také voda, dravý proud, který vytrhává keře a nemilosrdně ničí a strhává i vše živé do svého kalného proudu, znamená konec, konec života. Zůstává jenom spoušť, bahnitá, vodou nasáklá půda s nánosy štěrku, balvanů, klád a keřů bez projevů života.
Tam, kde dříve kypěl život, je najednou prázdno, tam, kde v honitbě dříve vycházeli na paši zajíci, srnčí, hřadovali bažanti, chodí pouze myslivci, aby zjistili škody. Škody na majetku a škody na zvěři.
Více >