Časopis Myslivost

Divočáci ...

... a jak dál?  Ing. Václav Chmela, MS Rokytnice v Orlických horách
Divočáci ...
V poslední době, a já se osobně domnívám že oprávněně, byla otevřena široká polemika okolo černé zvěře, a to ze všech možných pohledů. Tato rytířská zvěř se opravdu nebývale rozšířila a stává se problémem, který již v některých případech překračuje i únosnou mez. Pohled na čerstvě sklizená pole po obilí a kukuřici nás o tomto problému informuje dostatečně jasně. Ohromné spasené, položené a vyválené fleky v obilí, polámaná kukuřice a rozžvýkané kukuřičné klasy na zemi a další stopy po pobytu černé zvěře jsou neoddiskutovatelné. A je jen otázka času, kdy zemědělcům a majitelům dojde trpělivost a začnou uplatňovat tvrdé sankce ve formě vymáhání úhrady škod vůči mysliveckým sdružením, které na jejich pozemcích myslivecky hospodaří. A je poměrně snadné si spočítat, že řadu sdružení to může úplně finančně položit.
Ale co teď s tím. Jak?

Plně souhlasím s podstatnou částí veškerých publikovaných závěrů proč se této zvěři tak daří a proč se tak úspěšně rozmnožuje. Jsou to fakta, proti kterým nelze většinou mnoho namítat, ale v převážné většině končí obecným závěrem, že se stavy musí redukovat. S tím nelze jinak než souhlasit. No, a teď jsme u jádra věci. Jak. Je jasné, že jediná přijatelná cesta je správným a intenzivním odlovem, což se v převážné míře a hlavně týká všech členů mysliveckých sdružení, protože v režijních honitbách je tato problematika přece jen trochu jiná.

Moje vlastní zkušenosti


A o problematice a příčinách potíží lovu divočáků v praxi bych se chtěl zmínit. V žádném případě zde nechci rozdávat rozumy a návody "jak na ně", ale pro zamyšlení se nad situací bych chtěl zveřejnit některé mé názory.

Kdo se zabývá lovem divočáků mi potvrdí, že to není záležitost vůbec jednoduchá. Zde nesouhlasím s některými názory, že myslivci nemají o jejich lov příliš velký zájem. Drtivá většina myslivců které znám a v honitbě černou zvěř mají se jejich odlovu věnuje a každého uloveného kusu si jaksepatří váží. Například v našem mysliveckém sdružení které hospodaří na cca 4 800 ha. převážně polní honitby která ale hraničící s poměrně velkými lesními komplexi se v posledních letech loví pravidelně okolo 100 ks této zvěře. A přitom stále neubývá, a mi se domníváme, že se nám odlov příliš zvednout nepodaří, pokud se nepřijmou některá opatření, která však nejsou všechna jen v naší kompetenci a moci.

Jestliže se zamyslíme nad tím, kolik vlastně máme času na lov této zvěře, zjistíme, že vlastně nic moc. Divočáci jsou jak všichni dobře víme noční zvěř, která do polí, případně k návnadám vychází až za tmy, v mnoha případech až hodně pozdě v noci. Pokud nechceme střílet na každý "flek", který se nám podaří v noci zaregistrovat aniž bychom rozeznali o jaký kus se jedná, tak máme v měsících leden až květen a září až prosinec asi tak sedm dní v měsíci k lovu, tj. tři noci před a tři noci po úplňku. Přitom v řadě sdružení se od 15. ledna do konce května z jakési tradice divočáci neloví a na lovce, který v této době uloví sele nebo lončáka, se mnozí dívají skrze prsty. Ve druhé polovině května až do konce srpna je většinou "sloveno", protože začnou najíždět chalupáři, turisté, cyklisté, jezdci na koních a další občané, kteří se pohybují většinou bez jakéhokoli ohledu na zvěř po honitbách i v těch nejodlehlejších místech. V červenci a srpnu pak přibudou dětské tábory a to není v honitbě klid až do pozdní noci. Díky tomu se divočáci přestěhují do krytin, kde mají skutečný klid a to do velkých lánů obilí a řepky. Kromě toho se na ohromných plochách pase, někdy i celoročně, dobytek. Ten sice divočákům nevadí, ale mezi kravami se lovit nedá, nebo by to alespoň nevypadalo nijak dobře. Vegetace na polích a zejména řepka v této době je již tak vzrostlá, že v ní divočáci najdou bezpečnější a klidnější útočiště než v lesních krytinách a stávají se pro lovce téměř nedostupní. Divočáci v poklidu a bezpečí přes den "přenocují" a v noci si jen odskočí na paši vedle na přilehlá pole s obilím. Pak, když vyroste kukuřice a klasy dosáhnou mléčného stavu, přestěhují se do ní a jsou opět až do doby jejího posekání nedostupní. Co tedy s tím.

Kdy, jak a co lovit


Především se domnívám, že je nutností lovit mladou zvěř nepřetržitě a především využít zimních měsíců, kdy je sníh a viditelnost v noci je díky tomu poměrně dobrá, nebo alespoň dostačující. Ostatní spárkatá zvěř je již hájená a nikdo tedy nemusí tříštit své lovecké zájmy. Alespoň by při těchto zimních nočních čekáních padla navíc i nějaká ta liška.

Na společné lovy divočáků moc nevěřím. Tyto akce se často zvrhnou téměř v pouťovou atrakci s účastí desítek střelců a bezpečnost podle toho vypadá. A navíc ne všude umějí tyto lovy zorganizovat a ukáznit si střelce a honce. Podle toho také vypadá výsledek těchto akcí.

Spolupráce se zemědělci


Největší rezervu však vidím v úzké spolupráci se zemědělci. Nakonec, jsou to oni kdo mají škody a i oni jsou při řešení škod povinni prokázat, že přijali alespoň nějaká ochranná opatření. Kdo svou honitbu zná, tak ví, kde mají divočáci své pravidelné spády a stávaniště při různých kulturách osetí. Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby (a před lety to bylo celkem běžné) se myslivecký hospodář nebo sdružením delegovaný zkušený myslivec se zemědělci nebo vlastníky dohodl na určitých společných opatřeních. Jedná se především o to, aby myslivci znali osevní plán. Dále je potřebné dohodnout se o tom, aby zemědělci jak v řepce, tak hlavně v kukuřičných lánech, případně i ve velkých lánech obilí, ponechali nezaseté pruhy, případně tyto pruhy v průběhu růstu vysekali a plodinu skrmili. Se zemědělci by měla být snaha se dohodnout o možnosti postavení pojízdných nebo jiných mobilních posedů u těchto průseků a o přístupech k nim a tím umožnit lov škodících divočáků přímo uprostřed těchto ohrožených polí. Kdo se lovu divočáků věnuje jistě potvrdí, že se setkal v řadě případů s tím, že za světla "pásl" mimo dostřel tlupu divočáků uprostřed lánu pšenice nebo jiného obilí a zoufale čekal, zda se některý z nich nesplete a nepřiblíží se na dostřel. A také víme, že se většinou nespletou. Námitka zemědělců, že takto předem přijdou o část sklizně je sice pravdivá, ale bez umožnění odlovu ve vzrostlé vegetaci je ve většině případů ztráta díky škodám daleko větší. Je naprosto jasné, že je to svým způsobem práce navíc, ale po zkušenostech těch, co tuto spolupráci uplatňují, jsou výsledky odlovu velmi dobré. Já se osobně domnívám, že by povinnost spolupráce a dohody o ochranných opatřeních kultur mezi zemědělci a mysliveckými sdruženími, které myslivecky hospodaří na jejich pozemcích měla být ošetřena i legislativně. Jen zaset, neučinit nic pro ochranu a jen čekat jak to dopadne a když špatně, tak on to někdo zaplatí, to není fér. Z praxe pamatuji, že jsem s hospodářem sdružení byl nucen několikrát řešit stížnosti na škody, které soustavně podával jeden soukromě hospodařící zemědělec. Hlásil a požadoval náhradu za sebemenší škodu, stačilo, aby mu přes zaseté pole zvěř přešla. Na druhé straně nám ale nedal souhlas s tím, že pro ochranu tohoto pole postavíme na jeho mezi posed, nebo alespoň žebřík a pokusíme se tam nějakou zvěř odlovit. Dokonce nám toto tehdy dal písemně.

Problém s divočáky začíná být opravdovým problémem. Ale na druhé straně nesouhlasím s tvrzením některých odborníků, že se již vymknul myslivcům z ruky. Jen se někde a některým musí, teď již důrazně připomenout, že pokud nám tento problém přeroste přes hlavu, pak to bude opravdu mít negativní dopady na hospodaření mysliveckých sdružení.

Závěrem bych chtěl vyzvat ostatní myslivce "z praxe". Máte zkušenosti s tím jak na ně? Podělte se s námi.

Zpracování dat...