Časopis Myslivost

MYSLIVOST V RAKOUSKU

očima studenta lesnické fakulty  Ladislav HROMÁDKO
MYSLIVOST V RAKOUSKU
Od září minulého roku studuji na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity v Brně. Zároveň jsem se také stal členem trubačského sboru, který při fakultě funguje. Brněnští trubači se těší dobré pověsti. Proto jsou často zváni na různé lovecké, myslivecké i kulturní akce u nás i v zahraničí.
Na podzim minulého roku se mi naskytla příležitost zúčastnit se jako trubač společného lovu na drobnou zvěř v sousedním Rakousku. Samozřejmě, že jsem ji využil. Byla to pro mne velká zkušenost. Měl jsem poprvé možnost poznat myslivost v cizině. Protože to byl nevšední zážitek, rád bych se o něj podělil se čtenáři časopisu Myslivost.

Z Brna jsme vyjížděli již před pátou hodinou, abychom se na místo srazu dostali v plánovaných osm hodin. Jeli jsme dvěma auty. Dva trubači a pět honců. Ihned po přivítání s našimi rakouskými hostiteli a slovenskými kolegy, kteří přijeli jako honci, jsme se šli připravit na začátek honu. Honci stáli na začátku první leče. Trubači na odbočce z hlavní silnice na lesní cestu, kam měli přijet střelci. Asi po pů1 hodině čekání okolo projela paní na kole se dvěma psy. Jakmile nás spatřila, ihned zastavila a zdvořile se zeptala, jestli ještě může projet, nebo jestli již hon začal.

S nejméně hodinovým zpožděním se dostavili střelci. Na první pohled majetní lidé. Aspoň tak soudím z aut a zbraní, které tu byly k vidění. Audi quatro bylo standardem a sesterské dvojky nebo kozlice nebyly výjimkou. Bez jakékoli omluvy či vysvětlení vystoupili z aut, shromáždili se do útvaru "dav" a vesele se bavili. My jsme dostali pokyn k zatroubení. Po uvítací fanfáře se střelci přestali bavit a vedoucí honu a zároveň majitel bažantnice oznámil co se bude lovit. Povolen byl bažant kohout i slepice, hrdlička, sojka, zajíc a škodná. Poté jsme zatroubili začátek honu a všichni se přemístili k první leči, kde již netrpělivě přešlapovali promrzli honci.

Téměř celý hon se odehrával v bezprostředním okolí budovy. Všechny leče se také hnaly stejným způsobem, se kterým jsem se zatím nikde jinde nesetkal. Střelci stali pouze v čele leče. Většinou do padesáti metrů od budovy, ke které byli otočeni zády. Před sebou měli asi patnáct metrů široký pás kukuřice. Na jeho opačné straně stáli plašiči. Drželi v jedné ruce tyč s navlečeným igelitovým pytlem a ve druhé igelitovou pásku, která byla natažena napříč celou lečí. Když se k nim zvěř přiblížila, začali mohutně mávat oběma rukama, a tak bažanty zvedali ze země. Po obou bocích leče chodili psovodi se svými čtyřnohými pomocníky. Jejich úkolem bylo zabraňovat zvěři, aby utekla či ulétla nežádoucím směrem. V tlaku šli honci, kteří naháněli zvěř na řadu střelců. Leče byly dlouhé. Některé až půl kilometru. Bažanti prchali před honci pěšky, nebo jen popolétali, až se dostali ke zradidlům, před kterými vstávali a přelétali přes řadu střelců. Velmi mnoho bažantů však již bylo zkušených, takže bud' ulétli do boku, nebo prostě poodešli zradidla a v klidu zůstali v kukuřici, která se již neproháněla.

Co se týče střeleckého umění našich rakouských kolegů, bylo průměrné. Vyskytli se tu vynikající střelci; nad jejichž uměním jsem žasnul, zvláště, když stříleli na vysoko létající hrdličky, které často měnily směr letu. Nechyběli tu ovšem i bouchalové se zásahy spíše výjimečnými, než pravidelnými.

Dopoledne proběhlo pět lečí. Následovala svačina. Zde se nemohu nezmínit o skutečnosti, která mě poněkud zaskočila. Jasně jsme zde byli rozděleni do tří tříd. Nejníže byli honci. S těmi se nikdo jiný nebavil. Mezi jednotlivými lečemi byli přepravováni na valníku krytém plachtou. Místo sedadel měli balíky slámy. Na svačinu dostali guláš do plastových misek a housku.

U jídla seděli opět na balících slámy. K pití měli minerální vodu nebo čaj. Vyšší třídu tvořili trubači spolu s psovody. Mezi lečemi nás vozili dodávkou. K jídlu jsme vybírali mezi gulášem a omáčkou, kterou jsme dostali na porcelánový talíř. Kromě již zmiňovaných nápojů jsme dostali také dvě láhve vína. Seděli jsme u stolu. Nevšiml jsem si, že by se některý z psovodů dal do řeči s honcem stejně tak, jako žádný ze střelců nepřišel za námi. Absolutní špičkou byli střelci. Ti se přemísťovali zásadně ve svých autech. Jídlo měli připravené u bohatě prostřeného stolu, který se doslova prohýbal pod tíhou zákusků a různého množství nápojů.

Po svačině proběhly už jen dvě leče. Opět se honilo v blízkosti stavení. Jeden bažant byl střelen tak obratně, že dopadl na střechu, prorazil eternitovou krytinu a skončil někde v útrobách půdy.

Po honě byla zvěř posbírána a svezena traktorem. Moc se mi nelíbilo, jak honci se zvěří zacházeli. Shazovali bažanty z vozu na zem, jako by se jednalo o kameny. Z hromady, která vznikla vedle valníku, byla zvěř rozrovnána na malém prostranství před budovou. Někteří střelci již ale měli zakoupenou zvěř schovanou v kufrech svých aut, takže se na výřad ani nedostala.

Když byl "výřad" připraven, někdo z personálu zapálil balík vlhké slámy místo slavnostního ohně, všichni se postavili okolo ulovené zvěře. Po fanfáře Konec honu majitel bažantnice oznamoval jednotlivé druhy a počty slovené zvěře. Pro každý druh nechal zatroubil fanfáru. Po závěrečném Halali byla zvěř rozprodána přítomným zájemcům, personál si došel pro honorář a skleničku slivovice. Byl to jediný alkohol, kterého jsem si všiml. V průběhu honu si nikdo nedovolil pít! Poté jsme se rozloučili a odjeli domů.

Co mě velmi překvapilo, byla "myslivost", která mi připadala spíše parodií na českou myslivost. Neviděl jsem tu nikde úctu ke zvěři. Se střelenými bažanty se jednalo doslova jako s kamením. Když jsem se snažil jednoho bažanta zapeřit, přišel ke mě psovod, s úsměvem mi bažanta vzal, chytl ho za hlavičku a začal s ní kroutit. Jiný honec zase "zapeřoval" bažanta sukovicí. Počínal si u toho tak šikovně, že mu v ruce zůstal jen klín, za který kohouta před úderem holí držel. Vůbec celá organizace se značně lišila od naších honů. Připadalo mi to všechno značně rozpačité, jako by nevěděli co kdy a jak mají udělat. Ovšem pouze v oblasti mysliveckých tradic a zvyků, zvláště nástupů a výloží. Jinak byl veškerý servis dokonale zajištěn výbornou spoluprací sehraného personálu. O rozdělení do tříd, které mě tak zaskočilo, jsem se již zmiňoval. Nevšiml jsem si ale, že by to někomu vadilo nebo připadala nevšední. Všichni místní to brali jako samozřejmou záležitost.

Na první pohled mě zaujala vážnost, které se myslivci v Rakousku těší. Být myslivcem je zde prestižní záležitosti, což s našimi poměry nelze srovnávat. Ze stavu a kondice bylo patrné, že zvěř v bažantnici rozhodně nestrádá. Na každém kroku byla vidět poházená kukuřice nebo cukrová řepa. Oboje hojně brané zvěří. Během honu jsem také viděl mnoho napajedel. Bažanti byli vyspělí, s dlouhými klíny a výborně létali. Na výřadu jsem si ale všiml několika kusů, které připomínaly spíš domácí slepici, než divokého bažanta. Po konzultaci s kolegou jsme dospěli k závěru, že za to nejspíš mohou domácí kohouti; které tu kolega zahlédl volně pobíhat. A jak tvrdil, létali stejně dobře, jako praví bažanti. Bažanti se tu chovají na volno, protože mají dostatek klidu a krytu. Nikdo si totiž nedovolí projít bažantnicí s volně pobíhajícím psem. Taková disciplína vládne v Rakousku!

Musím poznamenat že jsem velmi rád, že se mi podařilo nahlédnout pod pokličku i jiné myslivosti, než na jakou jsem zvyklý. Mohu potvrdit, že skutečně platí jiný kraj, jiný mrav. Nerad bych Rakušanům v něčem křivdil, ale když jsme odjížděli, napadlo mě, že naše myslivost je na tom stále velmi dobře, i když mnozí tvrdí, že je tomu naopak. Takový je můj první dojem z Rakouska.

Zpracování dat...