Časopis Myslivost

PYTLÁCI ZE ZUBŘÍ

Vladislav KROP
PYTLÁCI ZE ZUBŘÍ
Velmi mnoho vody uplynulo v Zašovském,Čertoryjském a Zuberském potoku, kterou odvedla řeka Bečva daleko do Černého moře.Také těžko odhadnout kolik krve teď koluje v žilách dnešních obyvatel po pravých Valaších, kteří se zde usídlili z dalekých Karpat. Historie zná ten čas, kdy se svými stády, či spíše stádečky ovcí přitáhli do tohoto kraje a usídlili se v místech, kde zatím jen šuměl les. Bylo to především v podhůří a v horách s původní skladbou dřevin pralesovitého charakteru. Na jeho bylinném patře se pásly jejich ovce a kozy. Tvrdou práci si vyklučili svá políčka, ze kterých získávali pro své ovce seno na zimu a postupně je i osívali a pekli žitný chleba.
Časem zdomácněli a promísili se s okolními obyvateli. Dodnes jsou zde rodiny, které udržují kontakt se svým rodným krajem v podkarpatské části Rumunska. A geny, ty nikdo nevymaže. Mít v usedlosti něco víc než pouhou sekyru, napřímenou kosu, či vidly, to byla nutnost. Život na kopanicích obklopených lesem, to byl život v neustálém střehu. To byl zákon přírody. A krajem také šly války, vojáci, zběhové i zbojníci. Jak málo se tehdy lišil život kopaničářů od života zvěře.

Žili tu vlastně vedle sebe. Oni v chalupách, zvěř v lese. A ujídala také z jejich políček. Když se zešeřilo, nebo brzo z rána, vycházelo srnčí na okraje luk a polí. Také zajíci, těch bylo hodně. A pak koroptve. Ty v hejnech přetahovaly z políčka na políčko. Pozornému oku neušla tu a tam ohnutá břízka a na ní nastražené oko. Kopaničář vedl každou v patrnosti. Napřímila-li se, znamenalo to, že v oku něco uvízlo. Pak bylo třeba tiše se přikrást, oko uvolnit a ještě teplou srnu podříznout, aby z ní vytekla krev. Někdy už byla studená. Snědlo se všechno. Vždyť za každý takto polapený kus zvěře mohl na trh odvézt o jednu ovci či jehně navíc. Peněz bylo třeba na obnovu nářadí, údržbu domu, na koupi jalovice, či ošacení. A také do hospody. Kopaničář byl pánem.

A tak šel čas. Zpočátku se to tak nebralo. Na kopanice bylo daleko a zde byli všichni na jedné lodi. Postupně přišla vrchnost se svými zákony a nařízeními, nad kterými bděli dozorci a hajní. Zvěř však byla lákadlo, které u některých přerostlo ve vášeň. Situace se změnila po 1. světové válce. Vojáci, kteří přežili, si přivezli pušky domů a mnohdy ne jednu. Prach, broky a roznětky byly k dostání. V lese se nadále nacházela nastražená oka. Ránu bylo přece jenom daleko slyšet.

Po válce se změnil i život kopaničářů. To,čemu ekonomové a politikové říkají změna výrobních prostředků, zasáhlo i kopaničáře. Především ubylo ruční práce. Právě té, kterou se živila ta nejchudší část obyvatel. Těm, co pracovali skoro jenom za jídlo. Sedláci se postupně vybavovali stroji. Ještě více majitelé drobných a větších firem. Práce byla ve městech, ale tam bylo daleko. Jízdní kola měli jenom někteří. Zůstala jen práce v lese a příležitostně u sedláků. Každý se živil, jak mohl. Ti nejchudší svoji bídu utápěli mnohdy v alkoholu.

Okolní lesy patřily Vítkovickým železárnám a tím i výkon práva myslivosti. Jim se zpovídali vedoucí lesních správ a veškerý lesní personál. O pytlačení se všeobecně vědělo. Tíha zodpovědnosti byla především na venkovním personálu. Ochranné služby se rozepisovaly na neděle i svátky.

V obci Zubří byl hajným jistý Ludvik Dořičák. Dohlížel a přejímal práci dělníků, vedl evidenci o odpracovaných směnách a přiděloval místním odpadový klest, povoloval a inkasoval poplatky za sběr lesních plodů. Zkrátka spravoval svůj úsek ke spokojenosti svých nadřízených a také většiny obyvatel Zubří. Nebyl žádný hochštapler a pokud to jen trochu šlo, vyhověl každému. Mimo jiné pečoval také o zvěř a když přišla doba lovu srnců, měl je obeznané a vedl na lov toho, koho mu jeho nadřízený přidělil.

Znal všechny místní i osamocené kopaničáře. Občas se při své službě u nich také zastavil, prohodil slovo, vypil skleničku, povyptával se a poprosil o pomoc. Pomohl, pokud to jen šlo, i těm nejchudším, hlavně se sběrem odpadového dříví. Byli mu za to vděční a na oplátku mu zase poskytli sem tam cennou informaci. Nebyl přehnaně horlivý. Věděl, kdo pytlačí z hladu a kdo z vášně. Nenáviděl okaře. Přesto u nastražených ok nevysedával. Když na některé přišel, vyvlékl ho a vzal domů. Na suchém konáru jabloně jich ve dvorku viselo několik desítek.

Bylo to jedné podzimní neděle koncem roku 1923. Koruny buku a javoru se začaly barvit hnědě, žlutě a červeně. Jen modříny si ještě ponechávaly své svěží zelené jehlice, jakoby se chtěly ještě pokochat jejich jemností než i ony zežloutnou a spadnou k zemi. Jen letité smrky se tvářily, jakoby se jich toto období netýkalo a tiše si pohrávaly s lehkým větrem slunného rána. Konci vesnice Zubří směrem do hor se odedávna říkalo Dořičáčky. Tam bydlel ve svém domku hajný Dořičák. Už samotný název malé osady napovídá, že tu žili jeho předkové a on byl nositelem jejich jména. Zde žil se ženou a třemi dětmi. V tomto roce oslavil své 30. narozeniny. Měl pevný plat, také nějaké naturálie, respekt a uznání. Těšil se z toho a snad proto, že toho nezneužíval, byl i oblíbený, aspoň u většiny v obci. Pravda, služba je služba, to ctil on i jeho okolí.

Toto nedělní ráno už byl vzhůru, ačkoliv ještě nevyšlo ani pořádně slunce. Seděl za stolem a snídal chléb s bílou kávou. Někdo zabouchal na dvéře.Když otevřeli, stála v nich pasáčka, která pásla vždy na Mikových loukách. Byla udýchaná, s očima do široka otevřenýma. S rukou na puse se nejistě rozhlédla do stran. Když viděla, že jsou sami, vyhrkla: "Pane lesní, Fidrišek a Fabián upytlačili srnu, majú ju za Mikovú lúku na kraju lesa." Jak přišla, tak zmizela. Ještě na dvorku se ohlídla, zda ji někdo nepozoruje.

Hajný nechal nedojedenou snídani na stole, natáhl na nohy boty, oblékl kabát a přes rameno hodil nabitou flintu. Jako z dálky registroval prosby své ženy, aby tam nechodil, že je neděle a že ti pytláci jsou dva. Když byl mezi dveřmi, kategoricky odpověděl, že ta pasáčka přiběhla až z Mikových luk, že ji sám žádal, kdyby něco uviděla, ať mu to nezapomene říct. A také, že má stejně vypsanou službu. Na poslední prosbu své ženy, odpověděl pouze: "Neboj se." Cestou se stavil pro souseda. Nikoliv ze strachu, ale aby měl svědka, kdyby se mu je nepodařilo zadržet.

Vyrazili svižným krokem. Teprve před Mikovými loukami zpomalili a obezřetně se rozhlíželi kolem. Sám v duchu pochyboval, že pytláci budou ještě na místě. Opatrně sestupovali po svahu hrubého lesa. Sledoval cestu, která vedla k loukám podél Čertoryjského potoka k prvním chalupám osady Čertoryje. Pytláci mohli zmizet také cestou přes Ostrý. To se mu však zdálo méně pravděpodobné.

Najednou je uviděl. Byli na pokraji mladého porostu a nakládali si rozdělenou srnu. Bylo třeba se k nim rychle dostat. Vtom je však zahlédli i pytláci. Nechali ruksaky a dali se na útěk. Byli však poznáni. Dořičákovy obavy se naplnily.

Ještě týž den to nahlásil revirníkovi a ten celou příhodu oznámil četníkům. Usvědčit je nebylo těžké. Četníci měli v rukou zvěřinu i dva ruksaky, které každý poznal. Sami se téměř hned doznali, což byla pro ně polehčující okolnost. Nepodařilo se však prokázat, že srnu upytlačili oni. Tvrdili, že ji našli v oku a pouze si ji chtěli vzít.

Případ byl uzavřen a oběma byla vyměřena pokuta. Dořičák však věděl své. Své věděli i oni. Byli veřejně poznamenáni a personál si na ně začal dávat pozor. Využívali každé příležitosti k vyhrůžkám. Hospodou počínaje a osobními kontakty konče. Dořičák jim nezůstal nic dlužný. Jeho sousedovi dali pokoj. Věděli, že je to jeho pravá ruka, jeho přední dělník a nejbližší soused. Ten pomoc hajného nemohl odmítnout. I na jeho osobu padla občas vyhrůžka.

Pak přišla zima. V tomto období se v lese pracovalo málo. Bylo to hlavně období péče o zvěř. A ve sněhu se také dá přečíst každou stopu. Dělníci donášeli do krmelců seno. Téměř každý den byl někdo v lese.

Tak pomalu přešel leden. Kromě několika desítek kubíků dřeva na objednávku pily se v lese nic netěžilo. Dřevaři sáňkovali palivové dřevo, které v létě vyrobili. Jeho svážení se nechávalo vždy na zimní měsíce. Ještě v létě bylo třeba na počátek hráně zapíchnout do země vysoký dřevěný kůl. Byly zimy, že napadlo tolik sněhu, že po hráních dřeva nebylo ani památky. Dřevaři pak napřed ke dřevu prošlapali cestu a pak vzali saně. Byla to práce těžká a nebezpečná. Nejeden smrtelný úraz se stal právě při této činnosti. Sáňkováni probíhalo ještě i v únoru. Po palivovém dříví byla poptávka. Vozilo se převážně do měst. Během těžby v lese se nevyrábělo kromě dlouhého dřeva pouze dřevo palivové, ale také ta zvaná vláknina. Toto metrové dříví se zbavovalo kůry a dopravovalo po dráze do celulózek pro výrobu papíru.

Když začal na dvéře klepat měsíc březen, to už bylo veselejší. Na slunných místech začal tát sníh a srnčí se začalo rozcházet do svých teritorií. Srny byly obtěžkány plodem, který měl spatřit světlo světa koncem května či počátkem června. Právě v březnu bylo třeba zajistit zvěři potřebný klid. Především před toulavými psy. Bylo už také třeba pomýšlet na jarní zalesňování, oběhnout ženské, které ještě sem tam draly peří a říct jim, kdy mají nastoupit do práce.

Na konci února bylo už převážně všechno metrové dříví na skládkách. Počet prostorových metrů vedených podle evidence v lese se musel objevit postupně na skládce a bylo to také třeba spočítat a zaplatit. To vše muselo proběhnout do konce února. Tyto podklady pak lesní administrativa zpracovala a chlapi mohli dostat výplatu. Její termín byl vždy kolem 12. dne příštího měsíce. Hajní přišli na lesní správu a převzali nasáčkované peníze - mzdu pro dělníky. Obvykle ji ještě tentýž den předali svým lidem.

Lesní správa, pod kterou spadal Dořičákův úsek, byla v Zašové. Tam měl své nejbližší nadřízené a tam také odevzdával doklady o provedené práci a přebíral pro své dělníky mzdu. Po krátké instrukci na příští dny odešel svoji obvyklou přespolní cestou domů.

Tak tomu bylo i tohoto březnového dne. Když překročil Zašovský potok na zašovsko-zuberské hranici, už se stmívalo. Najednou uviděl před sebou dva temné stíny. Byli to dva chlapi. V jejich rukou se zaleskly nože. Ztuhnul. I přes pokročilé šero je poznal. Vyzval je, aby se nepřibližovali a hlasitě vyřkl jejich jména. Byla to možná chyba. Nic jiného ho v tom okamžiku nenapadlo a také si myslel, že je to odradí. Oni však neustoupili. Byli odhodláni a připraveni dovézt svůj úmysl až do konce. V okamžiku k němu přiskočili. Začal se bránit. Překážela mu brašna. Vzápětí ucítil několik bodných ran. Přestal je vnímat. Povalili ho na zem a znovu ho několikrát bodli. Byl však stále při vědomí. Najednou jakoby zmizeli. Cítil, že krvácí. Trochu zpanikařil. Vstal a začal utíkat k blízké usedlosti a zoufalé volal o pomoc. Teď zase zpanikařili pytláci. Předpokládali, že upadl do bezvědomí a chtěli ho nechat svému osudu. On však najednou vstal a s hlasitým voláním o pomoc se jim vzdaloval. Jeden z nich, jménem Fidrišek ho doběhl, povalil a podřezal mu krk. Tiché chroptění pak zahalila tma.

Dořičáka pak čekala manželka dlouho do noci. Ráno ho šli dělníci hledat. Přes noc napadlo hodně sněhu. Všichni znali jeho obvyklou cestu. Začali hned za lesní správou. Když překročili v malé rojnici Zašovský potok, uviděl jeden z dělníků vyčnívat ze sněhu koleno. Pod sněhem ležel Dořičák už ztuhlý s podřezaným hrdlem. Když jeho mrtvolu prohlédl lékař, konstatoval 32 bodných ran, které by podle jeho vyjádření přežil. Smrtelná byla rána na krku.

Rozběhlo se vyšetřování. Prvními podezřelými byli především Fidrišek a Fabián. Ještě téhož dne na jejich dveře zabušila policie. Zapírali. Jeden z četníků si všimnul, že Fidrišek má poraněnou ruku. Zeptal se ho, co se mu stalo. Řekl, že včera zabíjel kohouta a ten ho poškrábal. Druhý četník okamžitě zašel za jeho ženou, ať ukáže toho kohouta, kterého její muž včera zabíjel. Ta však odpověděla, že její muž včera žádného kohouta nezabíjel. V dalším křížovém výslechu se oba doznali. Řekli, že se mu chtěli pomstít za předchozí udání. Z peněz, které měl hajný v brašně se neztratila ani koruna.

Pak byl soud. Oba byli odsouzeni k těžkému žaláři a uvězněni. Fidrišek se údajně pokusil o útěk a byl zastřelený na drátech vězení. Fabián byl propuštěn až kolem roku 1950 a zanedlouho údajně spáchal sebevraždu, když zapálil svůj dům.

Po Dořičákovi zůstala vdova se třemi dětmi. Nejstaršímu chlapci bylo 5 let, pak dvouletá dcerka a tříměsíční chlapeček. Zaměstnavatel se o všechny pozůstalé řádně postaral. Dořičákovi byl vystrojen pohřeb a na hřbitově usazen pomník. Vdova pobírala celoživotně důchod.

Tato tragická událost se odehrála 12. března 1924. Koncem roku 2001 se na tom místě objevil malý kámen s nápisem: ZDE V R. 1924 TRAGICKY ZAHYNUL VE SLUŽBĚ MYSLIVOSTI HAJNÝ DOŘIČÁK.

Zpracování dat...