Časopis Myslivost

Hubert Steinitz (1893 - 1922) byl o dva roky starší bratr mého otce Dr. Jindřicha Steinitze, a tudíž můj strýc. Nepoznaný. Osud mu vyměřil pouhých 29 let života a ukončil ho osm roků před mým narozením.

Oba hoši vyrůstali v láskyplném závětří knížecí schwarzenberské myslivny v Libějicích u Vodňan, ale protože jeden i druhý byli rození vůdci, nechyběly v jejich vztahu dramatické momenty. První se odehrál hned při jejich prvním setkání tváří v tvář 13. března 1895. "Podívej, Hubertku, tohle je tvůj bratříček!" Ani ne dvouletý Hubertek se tedy podíval na drobnou tvářičku novorozence - a vyťal jí facku.

Za pár let svištěly kameny přes hlavní cestu z Vodňan do Netolic, půl vesnice šlo za Hubertem, ostatní hoši tvořili vojsko Jindřichovo a dědeček platil bolestné, když nejednou uslyšel větu: "Pane óbrfořt, váš kluk přizabil mýho kluka."

Později se málem přizabili oba bratři navzájem. Na kachním honu se přiřítili k průseku v rákosí, ale každý z jiné strany. "Jdi pryč, já tu byl první!" "Ne, já tu byl dřív, běž ty!" Tu se mezi nimi zvedla kachna, oba po ní práskli, broky jen zafičely kolem nerozvážných uší. Zůstaly nepoškozené, což se nedá říci o lustru v hostinci U Roháčků, jenž padl za oběť bratrskému šermování hůlkami.

S příchodem ženského živlu nabylo soupeření na intenzitě. Bratříčkové měli totiž naprosto stejné gusto a příroda jim nadělila dost barevných peříček, aby se měli před slečnami čím natřásat. Galantní společníci, výborní střelci, jezdci, tanečníci, oba umělecky nadaní. Jindřich maloval, už jako sedmiletý vykouzlil olejovými barvami mamince na dveře kuchyně jelena v říji, prvorozený však čaroval smyčcem na strunách houslí.

"Jakmile Hubert sáhnul po houslích, věděl jsem, že tahle slečna je pro mne ztracená," prohlásil otec jednou. "A kdyby zůstal na živu, asi bych se ani neoženil." Tím výrokem vždy spolehlivě naštval mou maminku, mne pak přiměl otevřít těžké kožené album babičky Marie a zkoumat staré fotografie. Co ty děvy na Hubertovi viděly? Vykulené oči, odstávající uši, to ať se jdou ty Lenky řídících a Jarmily z pošty se svým vkusem vycpat!

Nevraživost vůči mladému muži, který mému milovanému tátovi přebral skoro každou holku, mi vydržela až na práh stáří, kdy konečně jsem měla čas prostudovat zděděné deníky, dopisy, listiny. Úhel pohledu se začal měnit. Bezstarostný pohled synka z myslivny, hony, lovy, tanec, zábavy, milostné pletky, ale smrt jako by stále číhala opodál. První láska přervaná osudem v plachých začátcích pohledů a úsměvů. Zdena Mitísková, patnáctiletá dcerka řídícího z Kamenného Újezda utonula 2. ledna 1910 v rybníku Štilci. Prolomil se pod ní při bruslení led a Hubertovo hoře zaplavilo skoro celý silný sešit v černých deskách.

O sedm let později smrt otce semkla bratry v pevné objetí a vymazala veškerou řevnivost. Budoucí zemědělský inženýr píše absolventu lesnické školy v Zákupech v listopadu 1919: Tak co, lesníčku, pěstuješ smíšený porost? To je teď nejlepší. Jak děláš paseky? Podle starého, proti západním větrům anebo dle Wágnera od severu? Mám těch otázek víc, ale není místo. Kde ty Sakulente nebo Jakule vlastně jsou?

Jakule jsou v jižních Čechách u nových Hradů. Bylo to buquoyské panství a Hubertovo první místo. Zelený lístek bez data svědčí, že jakulská myslivna přijala pod svou střechu na pár dní i mladšího bratra: Jel jsem za Hubertkem. Cesta nepříjemná, ale zato jsem mohl být s drahým bratříčkem. Vládne ve svém království energicky.

Nevládl dlouho. Bolesti hlavy, jež ho sužovaly od počátků dospívání, vyústily ve zhoubný nádor. Smrt si ho odvedla v listopadu 1922. Možná měla podobu Zdenky Mitískové, možná maminky Marie, která ho předešla o dva roky. Hubert byl odjakživa maminčin, Jindřich tatínkův a dohromady byli nejšťastnější rodina široko daleko.

Nad červnovým vydáním Myslivosti 2003 mi málem ukápla slzička dojetí. V reprodukci prvního ročníku Stráže myslivosti jsem na str. 45 našla článek bratra babičky Marie Otakara Streinze Příbuzenská plemenitba při chovu psů. S úžasem jsem zjistila, že razil cestu svému synovci a mému otci, který v duchu názorů svého strýce probojoval a dotáhl do konce ideu genealogických linií se třemi volnými generacemi.

Jako malá jsem se na výjezdy k prastrýci Otakarovi do myslivny v Olešnici vždy moc těšila. Byla jsem dítě knihomol a olešnická knihovna byla nadoraz zaplněná bohatě ilustrovanými svazky. Přednostně jsem se vrhala na sbírku loveckých písní, dodnes si pamatuji verše věnované lovu na divočáky.

Zvěř černá, tlustou kůži má
ta slota drzá, pitomá,
hned rypáky tě zvětří,
inu, vždyť jsou to vepři!
A bráníš-li se líně,
svá střeva máš hned v klíně,
inu, vždyť jsou to svině!

I o synovi strýce Otakara Ing. Hubertu Streinzovi (1917 - 1995) se dá říci, že vyrůstal v láskyplném závětří a stejně jako jeho bratranec jmenovec zvolil dráhu lesníka. Osobně jsem ho poznala jako studenta lesnické školy v Písku. Tichý, štíhlý, obrýlený mládenec se u nás v píseckém hřebčinci objevoval často. Většina snímků v mém dětském albu je pořízena Hubertovým fotoaparátem. Tulím se k mamince na schodech našeho domku, pyšně předvádím novou aktovku budoucí školačky, drandím na tříkolce na nádvoří mezi stájemi atd.

Vítr osudu odvál naši rodinu v roce 1945 z jižních Čech do východních, ale spojení se nepřetrhlo. Na obě strany chodila oznámení promoční, svatební, smuteční, léta pádila, ze studenta a předškolačky byli penzisté.

K osobnímu setkání došlo v létě 1992 v Sušici. Hubert mi připadal daleko menší než v píseckých vzpomínkách, možná proto, že já jsem se od té doby zvětšila vertikálně i horizontálně, ale brýle, štíhlá postava a jemné mravy zůstaly. Těžce nesl, že kouřím, každou cigaretu provázel naříkavým nesouhlasem, třebaže jsem je zpopelňovala na venkovních schodech a oklepávala do víčka od marmelády, v patrové vile na úpatí Svatoboru se nevyskytoval ani jeden popelník. Hubertova Bětuška, vysoká, štíhlá, s helmou krátce střižených šedých vlasů, byla k mé kuřácké závislosti daleko tolerantnější.

Další rozdíl mezi nimi byl vztah k současnosti. Tenkrát byla mimořádně rušná doba, rozpadalo se Československo, hltali jsme zprávy z televize, vrhali se na noviny. Hubertovi zbývali tři roky života, měl za sebou dva infarkty a s politickými událostmi se už míjel. "Tebe to zajímá?" ptal se melancholicky. "Bětu to taky zajímá, mne už ne."

Bětuška, bývalá učitelka, se nejen zajímala, ale uměla i poutavě vyprávět. I po více než deseti letech se mi její příběhy vybavují téměř slovo od slova. Třeba ten okamžik, kdy poprvé uviděla svého životního partnera: Hubert chodil nejdřív do gymnázia v Písku, ale protože byl pořád nemocný, převedli ho na měšťanku v Trhových Svinech. Jednou ráno někdo zaklepal na dveře naší třídy. Byly vzadu, já byla velká, seděla jsem zrovna u nich. Otevřela jsem a tam stál lesák, vedle něho kluk v beranici až na uši. A to byl můj osud.

Nelehký. Ke konci druhé světové války sloužil Hubert v Žichovicích, Běta čekala první dítě. V květnový den, kdy spáchal sebevraždu německý správce žichovického panství, porodila syna Huberta. Americký voják ho nesl ke křtu a za tři týdny týž voják nesl malou rakvičku ke hrobu. Neprůchodnost střev, lékařská pomoc nedosažitelná, na šumavských cestách se střílelo.

Později se narodily dvě dcery, ale komunistický režim se staral, aby o mnoho lépe nebylo. Hubert byl vyhozen z práce, jinou odpovídající nemohl najít, sázel tedy stromky a Bětuška mu pomáhala plnit normy. Prý se tam sešla velice slušná společnost, pan farář, pan starosta, ten prý byl tak rychlý a šikovný, že sám udělal víc než manželé Streinzovi.

Jednou se Hubert dověděl, že v Chýnově se uvolnilo místo polesného. Rozjel se tam, ale protože bylo horko a měl žízeň, zašel nejdřív na pivo do místního bufetu. Nad půllitrem vyslechl debatu dvou mužů. "Tak nám vyhodili polesnýho, takovej hodnej člověk." "A kdovíjaká svině přijde na jeho místo." Hubert nedopil a odjel zpátky do Sušice.

Bratranci Steinitz a Streinz si užili dosyta nepřízně režimu a ze světa odešli podobným způsobem. Blažena Steinitzová usnula v křesle vedle lůžka nemocného manžela a nepouštěla jeho ruku ani ve spánku. Nad ránem se probudila leknutím, dlaň, kterou svírala, byla ledová.

Huberta v nemocnici navštívil vnuk Václav, ale Hubert chtěl Bětušku. Vašek ji tedy přivezl, Hubert ji vzal za ruku a usínal a usínal, až usnul navždy.

Dnes by měl ze mě radost, už bych mu nekouřila ani na schodech. Od jeho úmrtního roku jsem nezkonzumovala ani jednu cigaretu a určitě do smrti vydržím. Přála bych si také takovou usínací a kdyby navíc byla k dispozici ruka někoho blízkého. Ale takový nadstandard asi přeje Pán jen málokomu, nechám to na něm. Fiat voluntas tua.