Vábnička na černou zvěř
Josef JIRÁSEK
Myslivost provozuji čtyřicet let v lesní honitbě. Nejsem profesionál, přesto návštěvě honitby věnuji 365 dnů v roce a patřím mezi vyznavače všech dostupných způsobů vábení. Jsem pamětníkem postupného vzestupu početních stavů černé zvěře v honitbě, od jejich ojedinělých výskytů počátkem šedesátých let minulého století až po dnešní vysoké kmenové stavy. Vzhledem k četnosti návštěv honitby se v určitém ročním období setkávám s černou zvěří téměř denně. Přesto, že mi do ulovení dvoustého kusu divočáka chybí jen velmi málo, nekazím si tato setkání výstřelem za každou cenu a zvěř raději poznávám a pozoruji. Její hlasové projevy konfrontují s publikacemi výzkumníků Meynharda a dalších, abych co nejvíce porozuměl “řeči” divočáků. Jedině dokonalá znalost způsobu života zvěře, její sociální struktury a odpovědí na celé spektrum otázek s tím souvisejících nám může pomoci orientovat se v dané problematice, vábení nevyjímaje.
Poté, co se na trhu objevila vábnička na černou zvěř, jsem si položil otázku jak a v čem by mi mohla být nápomocna při pozorování a lovu černé zvěře a jakých hlasových projevů k jejímu přivábení použít.
Velmi zjednodušeně řečeno - černá zvěř žije nejčastěji ve třech sociálních skupinách, které se však mohou v průběhu roku pod vlivem různých okolností měnit. První a početně největší tvoří dospělá vedoucí bachyně se svými selaty, případně vodícími či nevodícími dcerami. Nejhlučněji se chovají kojená selata, bachyně se s nimi zdržuje na poměrně malém území v blízkosti místa, kde byla selata metána. V letních snech, tedy období krátkých nocí, se selata zvedají ze zálehů dvě až tři hodiny před soumrakem, a to 15 - 20 minut před bachyní. V této době se oddávají různým hrám a skotačení v blízkosti matky. Tehdy jsou nejhlučnější, ozývají se kvičením o různé délce a intenzitě hlasu (podle urputnosti vzájemných soubojů). Jakmile se bachyně zvedne ze zálehu, "zavelí" selatům krátkým chrochtnutím, aby ji následovala. Od tohoto okamžiku se selata jakoby zklidní a občas se ozvou již v delších časových intervalech krátkým kviknutím na trase pohybu bachyně, když vzájemně bojují o získání tzv. lepšího sousta.
V tomto období bachyně vyrývá selatům potravu (kořínky, hlízy, červy. . . ) a krátkým nepříliš hlasitým "kruch, kruch" je láká do blízkosti svého ryje. Když selata dosáhnou hmotnosti 5 - 7 kg a jsou schopna si sama obstarávat potravu, začne je bachyně od svého ryje odbíjet a končí s přivolávacím hlasem.
Na tzv. bezpečném teritoriu, většinou v blízkosti denního zálehu, jdou selata při vyhledávání potravy většinou před bachyní s odstupem 50 - 100 metrů a ta je z této vzdálenosti pouze "kontroluje". Iniciativu vedoucího kusu přebírá bachyně teprve tehdy, opouštějí-li tento "bezpečný prostor" a mají překonávat místa používaná člověkem (lesní cesty, silnice. . . ). Krátkým, středně silným kruknutím selata zastaví a dále již pokračuje v jejich čele. Při ranním návratu do zálehů, kdy lidský pach již dostatečně "zestárnul", mohou jít opět selata jako první, těsně však následována bachyní.
Pokud bachyně navětří lidský pach nebo zjistí jiné nebezpečí, začne dosti výrazným hlasem kručet "krůůů, krůůů", selata na tento zvuk reagují okamžitým znehybněním a pokud je kručení doplněno ještě "fouknutím", okamžitě se vracejí prudkým během k bachyni, která jim umožní návrat do bezpečného směru většinou předchozí příchodové trasy. Bachyně sama mnohdy postoupí o několik krtků do směru hrozícího nebezpečí tak, aby selatům zajistila bezpečný ústup a ona stála mezi "protivníkem" a selaty. Teprve když se přesvědčí, že všechna selata opustila "nebezpečný prostor", potom se i ona za stálého kručení a foukání vrací za selaty.
Čím jsou selata starší, tím více volnosti jim bachyně poskytuje při vyhledávání potravy. Na dnes hojně užívaná vnadiště vybíhají selata v předstihu před bachyní, která mnohdy pouze z krytu "překontroluje" jeho bezpečnost a sama na vnadiště mnohdy ani nevyjde. Platí to o vnadištích zřízených v lese na prostranstvích obklopených hustým porostem. Zde přítomnost bachyně pouze "cítíme" - slyšíme.
Obecně řečeno, bachyně se ve vztahu k selatům hlasově projevuje zejména tehdy, chce-li jim sdělit své pocity, "následujte mě, pozor nebezpečí". Obdobné hlasové projevy užívá bachyně tehdy, je-li tlupa násilně rozdělena, např. při naháňce nebo zvednuta z denního zálehu houbaři, lesními dělníky apod.
Další hlasové projevy jsou bachyní používány při obhajování svého teritoria před cizí tlupou, a to např. zálohovou leč, kde metala selata a nejčastěji jí užívá k dennímu odpočinku, nebo při braní potravy pod žírnými stromy. Tyto projevy mají vždy zastrašovací charakter, útoky jsou směřovány především na dospělé jedince cizí tlupy a mohou být mnohdy zaměňovány za hlasové projevy černé zvěře v průběhu chrutí. Druhou skupinu tvoří samostatné tlupy lončáků vypuzených z rodinných tlup vedoucí bachyní krátce před metáním nových selat. Tvoří ji převážně jedinci jednoho pohlaví - bachyňky nebo kňourci. Hmotnostně slabší kňourek se může pohybovat i v tlupě bachyněk. Tlupy kňourků jsou méně časté, ti většinou volí samotářský způsob života. Hlasové projevy v tlupách lončáků se omezují převážně na vzájemné souboje o postavení v tlupě, tedy mají zastrašovací a spíše agresivní charakter. V této tlupě oznamuje nebezpečí ten jedinec, který jej právě zjistil. Jiné hlasové projevy, které by mohly mít charakter svolávání, jsem u lončáků nezjistil.
Třetí skupinu tvoří buď osamělí kňourci lončáci, nebo kňourci starší. Někdy se můžeme setkat s dvojicí kňourků, kterou tvoří lončák a kňour starší tří let. Zde kňourek lončáka chodí vždy jako první a starší kňour jej v určitém odstupu následuje. Tito samotáři či dvojice se hlasově téměř vůbec neprojevují, pomineme-li projevy vzrušení při zjištění nebezpečí "foukání", nebo projevy soubojů v době probíhajícího chrutí černé zvěře.
Z dosud uvedeného jsem si utvořil názor, ale i odpověď na užitečnost vábničky na černou zvěř. Z hlasových projevů černé zvěře jsem dosud neobjevil žádný hlas nebo zvuk, který by na ni působil natolik "zajímavě", aby ji přilákal do blízkosti lovce či pozorovatele. Připouštím, že v době chrutí můžeme vylákat z krytu kňoura za použití vábničky.
Ty bychom však v dnešní době měli mnohem více hájit než lovit, neboť absence dospělých kňourů je jednou z příčin dnešní expanze černé zvěře, a to vzhledem k oplodňování mladých bachyněk svými vrstevníky. Použití vábničky při šoulání k tlupě černé zvěře, která již bere žír jako masakrování námi způsobeného hluku, je stejně podmíněno dobrým větrem a lze jej úspěšně absolvovat i bez vábničky. Bachyně se selaty se instinktivně vyhýbá střetu s cizí tlupou pokrevně nepříbuzné zvěře, proto pro ni vábení působí spíše opačně, odpudivě, stresuje ji a přivádí do stavu bdělosti a opatrnosti. Vždyť černá zvěř disponuje i dalšími vynikajícími smysly, sluchem a čichem, kterými současně prověřuje své okolí.
Nejsem skeptik ani všeznalec, stále se v přírodě učím, proto se přiznám, že bych rád poznal tu pravou a účinnou fintu, použitelnou při vábení černé zvěře pomocí vábničky pokud skutečně existuje.
Předpokládám, že nejen já, ale i ostatní kolegové myslivci by přivítali návod na správné a účinné vábení černé zvěře, abychom mohli vysoké stavy černé zvěře eliminovat lovem, nikoli nepopulárními opatřeními nařízenými státem, k čemuž může zanedlouho dojít.