Prosinec / 2003
Zapomenutí baviči
Jan RYS
Domnívám se, že málokdo se zadumal nad tím co člověka pohodově rozptylovalo doma v čase odpočinku, když ještě nebylo rádio a televize se svými baviči nebo kdo vlastně byl jejich předchůdce. Chtěl bych k osvěžení paměti připomenout jen některé, protože upadli v zapomenutí. Stále ale krášlí naši přírodu a zřídkakdo to ještě o nich ví. Na začátku minulého století byli v domácnostech velmi populární opeření baviči - ptáci; u bohatých papoušci a kanáři, chudí se museli spokojit s tuzemskými obyvateli přírody. Nejčastěji padla volba na trojici švarně vybarvených samečků stehlíka, čížka a konopky. Dostali se dokonce do koloritu staré Prahy v chudinských zapadlých uličkách. Žili tam řemeslníci, kteří při dlouhé a stálé práci si mnoho veselí neužili. Rádio ještě nebylo a tak každá sebemenší dílnička vlastnila klícku s ptačím zpěváčkem, který do ní vnášel svým hlaholem alespoň trochu radosti.
Nejvíce učenlivým bavičem býval sameček stehlíka obecného a také nejraději chovaný v klecích, líbilo se i neobyčejně krásné zbarvení hlasu a vytrvalý švitořivý příjemný zpěv tvořený rozmanitými tóny.
Ptáčníci stehlíky chytali při jejich zimních toulkách na nastraženou rohatinu s lepem, v blízkosti bodláků, z nichž vybírali semínka. Chycení ptáci se rychle smířili se ztracenou svobodou a přizpůsobili se životu v kleci. Cvičením se brzy naučili sami si čerpat vodu do napajedla náprstkem na provázku z větší oddělené nádoby. Neobyčejně působivé bylo, když stehlík chtěl potravu - musel si k ní otevřít víčko se zvonečkem u zvláštní skříňky. Při starostlivém a svědomitém opatrování se tito opeření baviči u svého pána dožívali až 20 let. Neméně populární byl stehlík i v přírodě u venkovského lidu, líbilo se, že vlastně jeho zásluhou palice bodláků hýřily barevně dvakrát v roce. Poprvé v květenství za léta a podruhé v zimě, když z nich vybíral trpělivě semínka. Urodí-li se málo bodláčího semene stehlíci se nermoutí, odletí k modřínům, břízám a olším, zručně šplhají po nejtenčích větvičkách často hlavou dolů a pinzetovým zobáčkem si ho z šištiček vybírají.
Proslulý, neúnavný a vděčný bavič byl také čížek lesní. K vytrvalému prozpěvování v klícce ho provokovaly rozmanité zvuky, které slyšel kolem sebe - klapání šicího stroje, ťukání ševcovského kladívka ale i tekoucí voda z vodovodu. Jeho zpěv se skládá ze švitoření hvízdavých tónů prokládaných vábením a vrzáním. Snaživé zpívá v létě i v zimě a tato vlastnost ho tehdy zařadila mezi vyhledávané ptáky chované v klecích. Cena za něj u ptáčníků nebyla malá, stál 1 zlatý a 50 krejcarů. Čerstvě chycený čížek také vůbec netruchlil, že byl oloupen o volnost. Při dobrém zobu a péči brzy zkrotl a za čas mohl být dokonce vypouštěn z klece ven do místnosti. Spolehlivě se vracel zpět ke krmení na zavolání. Nebojácně uměl přiletovat na podávaný rohlík a klaunsky po něm lezl hlavou dolů při vyštipování makových zrnéček. I ve volnosti je čížek živý, veselý adružný ptáček. Stále je ho slyšet a nechce být osamocen; chce mít společnost. Jaro a léto prožívá v jehličnatých lesích hor a podhůří v nejvyšších patrech stromů. K podzimu se všechny čížčí rodiny spojují do velkých hejn a zamíří do nížin za obživou. Tam poletují celou zimu kolem potoků nebo řek v korunách olší a z šištiček vybírají drobounká semínka. Tady na ně vždycky číhali ptáčníci a ptáky přilétající k vodě pít chytali pomocí olepených vějiček.
Poslední z trojice vyhledávaných ptačích bavičů byla konopka obecná, považovaná ze semenožravých ptáků za nejchápavějšího pěvce. Ptáčníci a venkované jí říkali po svém - jiřice. Hrdélko samečka zvládá plnozvučně čistým hlasem celou partituru flétnových tónů. Krom toho žije-li od mládí v kleci a sousedství jiných ptáků odposlouchá jejich zpěv a mistrně ho reprodukuje. Zvládá napodobit dost zdařile i slavičí tlukot. Jen jedna vada mu kazila renomé, ale musela se přehlédnout. V přírodě je na jaře a v létě ozdobou, přední část temene a prsa mu září karmínovou červení, záda kaštanovou hnědí a bříško bíle. To vše v zajetí po čase pomine a hábit má stále bezbarevný tmavohnědý. Handlíři s ptáky doporučovali konopku krmit jejich specialitou namíchanou ze semen jehličnanů a starčků, pak prý zbarvení trvá. Skutečnost se ale ukázala jiná, ozdoba samečka přetrvala pouze déle a nakonec byl z něho zase jen všední pták, ovšem s nevšedním zpěvem.