Časopis Myslivost

JAK JSME ZASE DOHLEDÁVALI MUFLONKU

Jaroslav ŠPRONGL
JAK JSME ZASE DOHLEDÁVALI MUFLONKU
Není to tak dlouho, co jsem se podělil o zážitky s dohledáváním muflonky – a už je to tu zase! Stejná honitba v podhůří Orlických hor, kde mám chalupu a kde jsem členem mysliveckého sdružení, stejný střelec, téměř stejný den v roce a zase muflonka a zase práce pro mého kokršpaněla, tentokrát ovšem už ne Forda, ale Gampa.
Ten dělal právě barvářské zkoušky jako první, krátce po svých patnácti měsících. Stalo se totiž, že nám ve sdružení odešli nečekaně skoro najednou dva psi, můj Ford a Zbyňkova jezevčice Adina. Byl to velký smutek, při němž jsme si v první chvíli ani neuvědomili, že náhle nemáme žádného barváře, přesněji tedy žádného psa s barvářskými zkouškami. Okres zahrozil, a myslím, že správně, že nám nepovolí lovit spárkatou. První sezónu jsme to jako výjimku vyřešili "půjčením" barváře od sousedů, ale do příštího května už jsme jednoho museli mít.

Pro Gampa dopadly zkoušky dobře, o jeho práci na barvě, při níž krátce sledoval časté čerstvé stopy křižující pobarvenou dráhu, ale vždy se na ni sám rychle vracel, sám se "opravoval", pěli rozhodčí chválu. Konečný výsledek jsem mu ovšem asi trochu pokazil já při disciplině odložení. Plnil mi to vážně perfektně, dokázal už ležet tři hodiny pod posedem a nereagovat ani na blízko se vyskytující zvěř. Jenže vždycky jsem ho cvičil jen sám - a množství lidí kolem na zkouškách, rozhodčí, který si mě od něj odváděl, to vše ho asi trochu vyzvedlo z míry a tak kousíček při odložení popošel. No, popošel . Popolezl - ale na první cenu to prostě už nebylo, ovšem hlavně že zkoušky byly za námi a celé sdružení zase mohlo chodit na srnce.

Pak měl celou sezónu Gamp tak trochu smůlu. Několikrát jsme dohledávali, ale vždycky vlastně, aniž by za to mohl, bez dokončení.

Nejdříve přišel bažantí hon kousek od Prahy. Co se člověk naprodírá při naháňkách na černou neprostupnými houštinami ve strmých srázech, kolik toho nachodí hlubokým sněhem, než se podaří zvednout rúdl! Tady jsme ušli pár desítek metrů z klubovny k první leči, obstoupili rákosím prorostlé místo zvané "Vodárna", které je asi padesát metrů od silnice a sto metrů od prvních domků přilehlé obce - a z hustého křoví vyletělo pár bažantů, ale vyběhlo ještě více prasat! Honem přebíjení a docela úspěšná střelba. Dva kusy zůstaly ležet na dohled, třetí se našel po kratším společném hledání na nedalekém poli plném bodláků. Čtvrtý, evidentně postřelený, spolu s dalšími unikl. Protože místní myslivci v převážně polní honitbě mají hlavně fousky a ohaře, padlo sledování pobarvené stopy na nás. Vyrazilo nás pár, Gamp šel a šel, nejdříve se dal dobře kontrolovat, protože kapky barvy byly časté a zřetelné. Jak ale ubývalo barvy, ubývalo i zájemců o tuhle štrapáci, kteří se raději vraceli zastřílet si na bažanty, až jsme zbyli jen já, oneon napůl úspěšný střelec a Gamp. Vedl nás travinami, remízky, oranicí, zřetelné stopy barvy se teď objevovaly teprve po desítkách metrů, až na hranici honitby. Ale ve věku mobilů nebyla problémem domluva  hospodářů, že smíme v dosledu pokračovat. A tak jsme pokračovali sousední honitbou, přeťali jednu silničku, pak silnici, až jsme došli k dálnici. To už poraněný kus prakticky přestal barvit, ale také bylo už dost po poledni, tak jsme po krátké poradě s hospodářem (ještě že jsou ty mobily) dosled bez výsledku ukončili. Měli jsme toho plné zuby, jen Gamp měl chuť pokračovat. Než jsme se zase dovlekli zpátky, bylo po honu! Také to je úděl myslivců - pejskařů.

Podruhé jsme už byli na opravdové naháňce v jedné školní honitbě ve středních Čechách. Nebudu to natahovat. Šli jsme s Gampem po pobarvené stopě za postřeleným divočákem, na sněhu byla dobře viditelná, zase až na hranice honitby. tentokrát ale hospodář rozhodl, že se teď pokračovat nebude, že se na dalším postupu domluví se sousedy. Nevím, kdo byl víc zklamaný, jestli já nebo pes.

Do třetice jsme sledovali postřelený kus černé v jedné honitbě na Rakovnicku. Byl krásný lednový den, modrá obloha, slunce a velký mráz. Protože jsme se vyskytovali zrovna poblíž místa, kde jeden z hostů naháňky postřelil jedno prase z tlupy, nasadili nás na stopu. Opět jsme šli, vedeni naprosto jistým Gampem, z kopce do kopce, starým bořícím se sněhem i trávou jižních strání po oblevě, prodírali se mladými borovičkami i starým trním, zatímco kolem se začalo pomalu stmívat, první lednové dny jsou ještě hodně krátké. Já jezdím do oné honitby častěji, na naháňky i na čekanou, a tak mě hospodář poslal s hostem - střelcem na dosled vlastně jako místního. Jenže teď jsme se dostali do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. V dálce jsme zahlédli vétřiesku odvážející střelce po skončení naháňky. Marně jsme volali a mávali. Kolega jak v dobrodružném filmu vystřelil, aby na nás upozornil. Což byla chyba, protože, jak nám později vysvětlili, domnívali se, že rána znamenala úspěšné dokončení dohledávky. No - byli jsme najednou jak Jeníček a Mařenka sami v hlubokém lese a jako z udělání ani jeden z nás si ve věku mobilů mobil do lesa nevzal. Jít dvě hodiny po stopě zase zpátky do míst, kde bychom se zorientovali, se nám nechtělo. Tak jsme z vyvýšeného místa pohledem do kraje odhadli, kudy asi vede nejkratší cesta zpátky do civilizace, tedy do míst, kde jsme ráno nechali auta, a vydali se tam. Jen jsme se pokusili co nejlépe označit místo, kde jsme dosled, k velké nelibosti Gampa, zase přerušili. Barvy zase moc nebylo, po celou stopní dráhu ani jeden záleh, takže o vážné poranění asi nešlo. Po další půlhodině jsme se z lesa skutečně dostali na místní silničku, povedlo se nám na ni určit správný směr dalšího pochodu a už za úplné tmy jsme po ní skutečně došli k autům. Po lese zatím, jak jsme se dozvěděli, jezdil traktor, hledající nás a onen "dostřelený" kus.

Třikrát tedy Gamp perfektně pracoval na pobarvené stopě a třikrát z ní byl odvolán, aniž by se dočkal slastného pocitu z dohledané zvěře. Jednoho srnce v naší honitbě, kterého našel v houštině asi třicet metrů od nástřelu, nepočítám, protože to pro dobrého barváře není ani pořádná rozcvička.

No a pak jsem jeden srpnový večer o dovolené výjimečně nebyl v lese, protože jsme seděli s partou chalupářů nad naší chalupou při nějaké oslavě a grilovaném mase. Na samou tmu se ozvala od protějšího obecního lesa rána. "To bude někdo z Oldů, poslední dny tam chodí parta muflonů!" poznamenal jsem a dodal ke Gampovi: "Třeba budeš mít práci!" Ten jen zavrtěl proutkem, ale více se zajímal o slibně vonící kousky pečínky. Ovšem jako bych to přivolal, za chvíli u ohýnku stál zadýchaný syn Oldy mladšího: "Strejdo, potřebujeme Gampa! Děda střílel na muflonku a nemůže ji najít!" Všimněte si - strejdo, potřebujeme Gampa! Tebe ne, tebe leda jako jeho doprovod. No, nemusel říkat dvakrát, v mžiku jsem byl oblečený, rozloučil se s hosty, vzal baterku a nedočkavého psa, který rychle vycítil vážnost chvíle a zapomněl na pečínku, a vyrazili jsme. Jen jsem si vzpomněl, že před pár lety to byl také konec srpna, také Olda starší, také na samou tmu a také muflonka, na kterou střílel.

Pak nastal problém. Lukáš přijel na motóře, jak se u nás říká, ale Gamp odmítal usednout na ni mezi nás - asi si už stačil všimnout, že Lukáš jezdí po polních cestách hodně divoce. Stejně rychle ho ovšem přestalo bavit utíkat v čmoudu od staré "čízy" za námi, tak jsem s ním musel ten kilometr do kopce vyšlápnout. Ale nebyl žádný spěch, stejně už byla tma jak v ranci. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, stál tam při svitu baterek celý klan Oldů, místního mysliveckého rodu. "Tak kde je nástřel?" optal jsem se s netrpělivým Gampem na vodítku. Olda starší ukázal rozmáchlým gestem na asi tříhektarové pole jetele. "Tam!" Z dalšího jsem pochopil, že Olda střílel na jednu muflonku z tlupy z posedu, který je na hraně lesa nad poli, táhnoucími se dolů k vesnici. Místu se říká "Na obecním". Mufloni brali paši uprostřed jetelového pole, kde nebyl žádný záchytný bod a v  houstnoucím šeru byla orientace opravdu těžká. Oldové alespoň správně raději počkali a zbytečně pole nerozšlapali, aby psovi neztížili práci. Gamp tedy dostal barvářský obojek s obrtlíkem, aby si uvědomil, co se od něj žádá, i když už to asi dávno vytušil, a vyrazil jsem s ním na místo pravděpodobného nástřelu. Po chvíli jsem ho pustil z barvářského řemene, protože on si prostě musel ten nástřel najít - a také to po chvilce slídění v poli dokázal. zastavil se a počkal na mě, aby mi ho ukázal. Tohle je jeho přednost v práci proti rychlejšímu a zbrklejšímu předchůdci - "označovat" zálehy a podobně. Ve světle baterky bylo vše jasné. Pak už všechno šlo jako na drátku. Gamp šel zvolna už bez řemene dolů loukou, občas se zastavil, abych mohl zkontrolovat více pobarvená místa. V uctivé vzdálenosti za námi postupovali Oldové a tiše se přeli, kudy že to muflonka šla a jakou stopu to vlastně pes sleduje, když oni ji viděli odcházet jinudy. Jenže barva nelže a barvář většinou také ne! Asi po čtyřech stovkách metrů nás Gamp přivedl jetelem, zvlhlým už večerní rosou, a následující oranicí dalšího pole k již zhaslé, naměkko střelené muflonce.

A tak se konečně dočkal, že co hledal, také našel. No - a protože věci se opakují, dostal druhý den kromě pochvaly od Oldy staršího stejně jako tenkrát Ford tatranku!



Zpracování dat...