Časopis Myslivost

Jak je důležité obeznat nástřel

František FLÉGL
Jak je důležité obeznat nástřel
Vím, že nenapíši nic nového o tom, jak je důležité při lovu správně obeznat nástřel. Je to vlastně povinností každého myslivce, ale přesto jsem toto pravidlo porušil, protože jsem byl skálopevně přesvědčen, že jsem nemohl zvěř ani škrábnout.
Prvně, kdy se mi to málem nevyplatilo, bylo při lovu srnčete. Ten den začal smolně již od rána, protože jsem si asi o hodinu přispal. Rychle jsem se oblékl, vzal kulovnici a dalekohled, poklepnul si na kapsu, zda tam jsou nějaké patrony a vyšel. Protože do té části honitby, kam jsem měl namířeno, trvá cesta pohodlným krokem asi deset minut, byl jsem před půl sedmou u lesa. Měl jsem v úmyslu projít po cestě až za les, kde se na ještě nezoraném strništi zdržuje několik kusů srnčího.

Po levé straně, asi sto metrů od cesty, zabíhá dosti hluboko do lesa široký pruh pole. Když jsem došel na křižovatku, odbočil jsem, abych se na toto pole podíval. Pomalu jsem došel na konec cesty, ale žádné srnčí tam nebylo. Pojednou jsem zahlédl nedaleko ve strništi pohyb. Byla to mladá liška, která byla na lovu hrabošů a do své práce byla tak zabraná, že můj příchod ani nezpozorovala. K nejbližší borovici jsem měl sice slabých pět kroků, ale nechtěl jsem riskovat, abych ji pohybem nebo zapraskáním nějaké větve, které byly zarostlé v trávě, nezradil, tak jsem raději střílel bez opory. Podle toho to také vypadalo. Po ráně liška jen zvedla hlavu a pokračovala ve své práci. Po druhé ráně jí konečně došlo, že je zde nebezpečno a tak se rozhodla zmizet. Rozeběhla se přímo na mne. Asi ve vzdálenosti patnácti kroku mne minula a zmizela v houštině.

Doplnil jsem zbylé dva náboje a po několika minutách vyšel na horním okraji lesa. Daleko vpravo, uprostřed pole stálo pět kusů srnčího. Byl jsem trochu bezradný co počít, a tak jsem zkusil jednu osvědčenou taktiku - jít přímo k nim. S menšími obtížemi jsem se dostal až ke sloupu elektrického vedení, který k nim byl nejblíže. Bylo to stále ještě dost daleko, ale i kdyby se mi podařilo přiblížit ještě více, musel bych střílet bez opory a to nepřicházelo v úvahu. Po chvilce odpočinku jsem na jedno vystřelil. K mému údivu tam bylo najednou asi deset kusů. V těch místech se totiž pole začalo mírně svažovat, a proto jsem zalehlé kusy ve strništi neviděl. Proběhly mezi mnou a lesem ve vzdálenosti asi sedmdesáti kroků. Jedna srna se srnčetem běžela poněkud pozadu. Srnče se stále opožďovalo, až nakonec zastavilo. Myslel jsem, že je postřelené, a tak jsem na něho zmáčknul. Po ráně neznačilo. Na nástřelu, ani ve stopě kudy odbíhalo, nebyla ani kapka barvy. Značně rozladěn jsem si to namířil domů. Když vyjdu za roh lesa, vidím, že mi jde naproti kolega. Již z dálky mne zdraví s poznámkou, že se jde podívat, kdo se tady komu brání. Vypravuji mu, kde a na co jsem střílel. Když mu ukazuji místo, kde bylo srnčí zalehlé, tak nás tam upoutá nějaký pohyb. Bereme dalekohledy a vidíme, že se nad strništěm objevuje hlava srnčete.

Při návratu k srnčeti si uvědomuji, že ho nemohu dostřelit, protože nemám již ani jeden náboj. Záraz dávám vždy jen v krajním případě a velmi nerad, protože vidím co hrůzy zvěř prožije jen za ten okamžik, než se k ní člověk přiblíží. Jiného mi ale nezbylo. Srnče bylo zasaženo před kohoutkem na páteř a celé tělo bylo ochrnuté. Ten den jsem zbabral co se dalo.

Takováto nedůslednost se mi nevyplatila ještě jednou a to při lovu divočáka.

"Tati, viděli jsme prasata a běžela dolů," s těmito slovy přišla jednoho dne dcera domů z práce. V té době pracovala v jedné malé provozovně na vánoční ozdoby. Za jejím oplocením, několik metrů od budovy, bylo kukuřičné pole. Postupně jsem se dověděl, že jim někdo říkal, až se bude dosekávat kukuřice, aby přišli ven, že možná uvidí prasata. Prasata šlo skutečně nedaleko plotu.

To, že běžela dolů, znamenalo do hájku v mém úseku honitby a nebo do parku, který byl v té době tak zarostlý náletem, že s parkem neměl téměř nic společného. Nad tím jsem ale mávnul rukou, protože jsem spíš předpokládal, že půjdou až na Vinici, která je již v sousední honitbě. Potom jsem divočáka pustil z hlavy. Ovšem ne na dlouho. Jak se odpoledne chýlilo ke konci, přistihl jsem se, že stále častěji koukám na hodinky. Než zapadlo slunce, již jsem si to s kulovnicí šlapal k parku a za několik minut už seděl na nevysokém posedu, který byl umístěn nad potokem. Po levé straně byla louka, která končila u myslivny, napravo byla kdysi také louka, nyní zarostlá buření a rákosím, široká asi třicet metrů a za ní část parku tvořil vysoký smrkový lesík. Zadní třetina této bývalé loučky byla zarostlá rákosím, z něhož vyčnívalo několik nevysokých olší.

Teprve když se začínalo šeřit, ozvalo se za mnou slabé zapraskání. Očekával jsem, že přes potok přesadí srnčí, ale nic se nedělo. Při dalším zapraskání jsem již s jistotou věděl, že je to z rákosí. Netrvalo dlouho a zaslechl jsem slabé zakviknutí a po chvilce opět. To už jsem na víc nečekal, otočil se na žebříku a připravil kulovnici.

Zanedlouho se na okraji rákosí objevila bachyně se seletem. Další sele došlo k okraji lesa, kde se zastavilo. Po ráně zůstalo stát, jen s tím rozdílem, že hrozně kvičelo. V rákosí nastal nepředstavitelný mumraj. Prasata běhala na všechny strany. Většina jich šla k lesu, což jsem viděl jen podle pohybu rákosí. Jedno sele si asi zaleklo kvikotu, otočilo se a běželo zpět. To už jsem měl přebito a stačil jsem na něho vystřelit. Sele ani nepatrně neznačilo a zmizelo v rákosí. Když všechno utichlo, šel jsem nejdříve obeznat nástřel tohoto selete. Po delším hledání jsem našel několik červených skvrn na trávě. To se již značně setmělo, ale při podrobnějším prohlédnutí jsem mohl jen zklamaně konstatovat, že se již na ostřici začal podepisovat podzim. Ještě chvíli jsem pokračoval v hledání, ale marně. Barva žádná.

Šel jsem tedy vyvrhnout zhaslé sele. Ránu mělo umístěnou nízko na komoru. Myslel jsem, že nebude problém pětatřicetikilové sele dopravit na rameni domů, ale po sto metrech jsem to vzdal. Došel jsem domů vzbudit manželku a s její pomocí jsme byli v jedenáct hodin doma.

Po ošetření zvěřiny jsem zalehl do postele, kde si vše znova a znova promítám. Ale protože červík pochybnosti, zda je místo nástřelu skutečně dobře prohledané, hlodal stále víc, před půlnocí jsem se začal opět oblékat, vzal baterku a šel znovu hledat. Po úporném hledání se konečně dostavil úspěch. Na trávě bylo několik kapek barvy. V rákosí byla pobarvená stopa stále zřetelnější. Asi po deseti metrech jsem našel zhaslé sele. Byla to dobrá rána na komoru. Vyvrhnuté jsem pověsil na olši a dopravu nechal až na druhý den.

Uléhal jsem hodně pozdě, ale s dobrým pocitem.



Zpracování dat...