Časopis Myslivost

Yukon 2002

naplněný lovecký sen  ing. Vladimír ČERNIL
Yukon 2002
“Co je to vlastně ten ´wolverin´?” telefonuji se zvědavostí svému mysliveckému příteli a jinak majiteli lovecké kanceláře Bohemia Safaris Václavu Kodešovi z Rakova u Bernartic. Slovo ´Wolverin´ je anglický výraz, se kterým si nevím rady nad internetovými stránkami loveckých revírů v kanadské provincii Yukon. “To je rosomák”, říká Václav, “ale tím se vůbec nezabývej, toho tam nemáš šanci potkat. To je tak nesmírně vzácné a opatrné zvíře, že se jich na celém Yukonu uloví v průměru asi tak pět nebo šest do roka!” A tímhle telefonátem vlastně začalo mé kanadské dobrodružství.
Myslivost a s ní spojené lovy jsou mojí životní láskou, ba spíše životní vášní. A tak musela jednou zákonitě přijít touha poznat i něco jiného než je ta naše nádherná přívětivá příroda a, proč si to nepřiznat, také touha zažít kus dobrodružství, třeba ve stylu povídek Jacka Londona. Tahle touha určitě dříme v každém z nás už od klukovských let a jen se zastírá nánosy věku, zkušeností a mnohdy i vlastní pohodlností. A u mne to byla ještě jedna touha navíc. Jako velikému ctiteli a obdivovateli parohaté zvěře mi učarovala myšlenka ulovit losa. A když losa, tak toho největšího, aljašského nebo yukonského. Vypravil jsem se tedy na sever Kanady, téměř na hranici polárního kruhu, s jediným přáním - ulovit losa.

Svého losa jsem ulovil večer těsně před setměním druhého dne po nesmírně namáhavém, dvouhodinovém a doslova adrenalinovém lovu. Dějištěm bylo táhlé údolí řeky Salmon River mezi dvoutisícovými horami a byl to nezapomenutelný zážitek, při kterém se mi splnil sen a střelil jsem více než šedesátipalcového býka. Toho jsme napodobením bučení losí krávy přilákali prakticky za tmy, kdy již můj průvodce nechtěl dovolit střelbu, na několik desítek metrů. Na mé straně však stála výhoda zkušeností z nočních lovů černé zvěře a kvalitní optiky, ale i tak jsem po průvodci téměř musel svou zbraň hodit, než jsem ho přesvědčil k dosti neochotnému souhlasu se zmáčknutím spouště. Dopadlo to skvěle a býk padl již po první ráně na komoru. Druhá rána na krk byla již jen pojistkou úspěšného lovu. Pocit loveckého štěstí nabyl vrcholu a já byl přesvědčen, že zbývajících osm loveckých dní už prožiji v klidu a pohodě. Koneckonců, svůj sen jsem si naplnil a teď si mohu vychutnávat drsnou krásu a nezměrnost yukonské přírody. Chtělo by se mi napsat i panenskost, ale ta vzala za své již více než před sto lety v období zlaté horečky.

Bylo pro mne nesmírným překvapením, že dodnes, ve vzdálenosti stovek mil od hlavního města Whitehorse, které má tak sotva velikost našeho okresního města, zůstává po zlatokopeckém šílenství tolik pozůstatků. Díky němu existuje i v té nejhlubší buši síť lehce průjezdných cest, ale také přerytých a zdevastovaných koryt prakticky všech říček, potoků, potůčků i těch nejmenších pramínků. A také tu narazíte na stovky opuštěných automobilů a zemních strojů nejrůznějšího původu a stáří, ze kterých by si s nadšením vybralo kterékoliv technické muzeum i moderní velkodůl na světě a opuštěná městečka, ze kterých na vás opravdu dýchne duch londonovských příběhů.

Klidu a pohody jsem si však užíval jenom jeden den. Čtvrtý den pobytu postřelila má spolulovkyně z kempu Livingstone, kde jsme pobývali, samce grizzlyho. Traudi, jak se jmenovala, byla starší drobná a příjemná Němka, kterou si však nikdo z nás ostatních, loveckých průvodců ani mne, nedokázal představit, jak dohledává nejméně třímetrákového, poraněného a rozzuřeného medvěda v neprostupné buši. A tak Dirk, šéf loveckých průvodců v Livingstonu a jeden ze dvou nájemců revíru, velice opatrně požádal o účast na dohledávce mne. Osobně se nepovažuji za hazardéra, ale v té chvíli jsem na tuhle šílenou žádost kývl. Když se na to dívám zpětně a probírám si všechny ty příběhy bezprostředního setkání člověka s grizzlym, v nichž člověk prakticky nemá šanci, mám pocit, že jsem nemohl být při smyslech. Ostatně Dirk mi svůj příběh s grizzlí samicí, která napadla jeho a další dva jezdce na koních, kdy nestačili ani sáhnout po puškách, natož z nich zkusit vystřelit, takticky vyprávěl až když jsme se vrátili zpět do Whitehorse.

Situace při postřelení grizzlyho proběhla asi takto. Dirk s Traudi jeli na terénní čtyřkolce na horské hřebeny v okolí tábora. Těsně pod horní hranicí pásma lesa narazili na asi deset dní starém vývrhu uloveného losa na spícího grizzlyho. Ten byl na protější straně nehlubokého údolíčka asi dvacet metrů pod úrovní cesty, na které byli Dirk s Traudi, asi tak ve vzdálenosti 140 m. Ideální střelecká pozice, zejména z lehu s opěrou. V případě Traudi ale neblahou roli sehrála nervozita, kdy po hodinu a půl dlouhém čekání, než se medvěd probudí, selhal výstřel. Lovkyně neprodleně přebila, ale už střílela medvěda v mírném pohybu. Po výstřelu, podle vyprávění účastníků, medvěd zařval, udělal tři kotrmelce dolů ze stráně, vyskočil a utekl. Dirk po něm ještě stačil vypálit jednu ránu, ale nevěděl, zda trefil či nikoliv. Nejsem znalec chování medvědů po ráně, ale z tohoto popisu událostí jsem ani trochu nevěřil přesvědčování Dirka i ostatních, že medvěd musí někde v blízkosti ležet dávno zhaslý, přestože jsme dohledávku zahájili až několik hodin po výstřelu. A ohledání nástřelu mě v mém názoru jenom utvrdilo. Několik kapek poměrně světlé barvy, jinak nic. Usoudil jsem na zásah na "kobylu".

Přes všechno přesvědčování, že se nemůže nic stát, že medvěd už nikomu nemůže ublížit, jednal Dirk jako profesionál. Dohledávka připomínala spíš výjev z akčního filmu. Rozestaveni do trojúhelníku ve vzdálenosti tak pět metrů jeden z nás hlídal střed a sledoval barvu, ostatní dva boční strany a záda, neboť oblíbeným trikem postřeleného medvěda je vrátit se obloukem za pronásledovatele. Nikdo nesměl udělat krok bez toho, aby ho aspoň jeden střelec nejistil a postupovalo se tak po třech, maximálně čtyřech metrech. Pušku připravenou k okamžitému výstřelu. Medvěd může být kdekoliv, útočí bleskově a vy musíte střílet okamžitě. K opakování chybené rány není šance. V takovéhle situaci je každé zašustění v křovinách, každé prasknutí větvičky jak šlehnutí bičem po rozjitřených nervech.. Po asi čtyřech stech metrech dohledávky jsme v nastupujícím šeru ztratili pobarvenou stopu a rozhodli se nechat dohledávku na druhý den. Upřímně řečeno jsem byl rád. V porostu křovinatých vrb vysokých mnohde dva metry, kde nevidíte dál jak na tři kroky za plného slunce, je dohledávat grizzlyho za šera či tmy srovnatelné s promyšlenou sebevraždou.

Večer byl plný smutku lovkyně a vzrušení nás ostatních. Diskutovali jsme, jak to tak ostatně mezi myslivci a lovci na celém světě bývá, jestli je medvěd zhaslý nebo ne a rozvíjeli plány na druhý den. Přes veškeré ujišťování všech mých kolegů, že medvěd musí být zhaslý, já tajně doufal, že jeho poranění nebylo vážné a už je někde hodně, hodně daleko. O tom, že zhaslý není, jsem byl skálopevně přesvědčen. A po pravdě přiznám, že jsem se s ním zrovna netoužil potkat osobně.

Druhý den jsme dorazili na místo, odkud Traudi střílela, kolem poledne. Já již byl připravený k dohledávce, svou kulovnici ráže .300 Weatherby Magnum nabitou čtrnáctigramovou kulí, puškohled na nejmenší zvětšení. Dirk s Bradem, druhým průvodcem, se ještě chystali u svých čtyřkolek. A jak se tak dívám směrem k vývrhu, zahlédnu pohyb jakéhosi zvířete. Potichu upozorňuji své kolegy a ptám se, co to tam je. Jejich reakce byla neuvěřitelná. Oba v jediném okamžiku začali "potichu křičet". Ne křičet, doslova řvát. Jeden přes druhého křičeli něco mně nesrozumitelného a pak: "Dělej! Střílej! Střel ho! Rychle! Dělej!" Všechno to bylo vyřčeno s takovým důrazem a naléhavostí, že by ani člověk, který v životě neslyšel jediné anglické slovíčko, nepochyboval, že musí střílet. V pohybu do zákleku jsem strhnul pušku z ramene a stačil jediným pootočením zvýšit zvětšení puškohledu. A pak mi bleskla hlavou myšlenka, že jsem to zvíře, na které střílím, dosud nikdy neviděl. A že vůbec nevím, co to vlastně je, jenom že na medvěda je to asi moc malé. Zvíře již jistilo na zadních směrem k nám a já bez jakéhokoliv rozmýšlení odmáčkl, když se kříž dotknul náprsenky. A zase řev obou: "Nestřílej! Má jí! Nestřílej!" Druhou ránu jsem ale zadržet nedokázal, situace byla příliš vypjatá. Naštěstí jsem, snad pod dojmem jejich naléhání, ránu strhnul. Sám nevím. A pak to teprve začalo. To, co nastalo, se nedá ani nazvat "hurónským řevem". Neustále opakovali to mně nesrozumitelné slovo a něco o tom, jaký jsem šílený šťastlivec. A křičeli a křičeli a radovali se a já je pořádně nechápal. Když se tak po pěti minutách aspoň trošičku uklidnili, bylo moje první, na co jsem se zeptal: "Co jsem to vlastně střelil?!". "It´s a wolverin!", byla jejich odpověď. A teď mi to teprve došlo. Snad se ten den do mne zamilovala Diana a přivedla mi před mušku toho nesmírně plachého a vzácného rosomáka. Toho, kterého Dirk za 30 let působení v kanadských lesích spatřil jenom jednou jedinkrát a kterého ani jeden z našich dalších tří průvodců nikdy v přírodě nepotkal.

Dnes je celý ten úžasný výlet jen nádhernou vzpomínkou. Českými preparátory perfektně udělaný rosomák zaujímá čestné místo mezi mými trofejemi a jeho výraz dává tušit, jak nesmírně dravé zvíře to je. Tak dravé a odvážné, že se postaví i grizzlymu. Ale já se při pohledu na něj vždycky trochu podezřívám, že jsem doposud vnitřně nedokázal docenit to nesmírné lovecké štěstí, díky němuž jsem měl možnost střelit si v Kanadě rosomáka. Snad mi to Diana odpustí.

PS: Toho grizzlyho jsme nedohledali.



Zpracování dat...