Časopis Myslivost

KDYŽ JELENI TROUBILI...

Hříšníci hor krkonošských  František Janalík
Uveřejněná ukázka je z další knihy známého spisovatele Františka Janalíka - HŘÍŠNÍCI HOR KRKONOŠSKÝCH, která živě a převážně s humorným hlediskem pojednává o barvitosti života mezi člověkem a divokou přírodou. Autor v této knize vypráví poutavé a úsměvné příběhy, a to v drtivé převaze s tematikou mysliveckou, ale pro zpestření přírodního obrazu zde najdeme i trochu rybařiny či náruživého zahrádkářství. V horských a podhorských končinách, tak jako i jinde, však soužití v přírodě provází lidské rozmary, rošťárny, četné milostné avantýry a hříšné poklesky, podivuhodná dobrodružství, nezbedné kousky, prastaré pověry či záhadné strašidelnosti. To je pouze několik kamínků z pestrobarevné mozaiky této knihy, která vás vtáhne do přitažlivých dějů dávno minulých až po ty současné, najdete v nich úsměvná vyprávění v půvabné dějové i jazykové rozmanitosti, často i s překvapující pointou. Nebudete však ochuzeni ani o chvíle napětí nebo o romantiku, ba ani o řadu pozoruhodností z Krakonošova království. A to vše živě dokresluje téměř půl stovky mistrovských ilustrací populárního umělce Jiřího Wintra - Neprakty. Koneckonců, čtenářům našeho časopisu jsou oba autoři dobře známí a pro svou bohatou tvorbu i z mysliveckého oboru po zásluze oblíbeni. Ostatně, na zadní straně obálky této knihy je fotografie obou autorů s magickou maskou démona, o které čtverácky tvrdí, „že jim dohodila veselé, hříšné i půvabné múzy pro skvělé inspirace při tvorbě této knihy. Takže, vážení přátelé myslivosti i celé kouzelné přírody, přejeme vám s touto knihou krásné a poutavé chvíle plné pohody.
Parohatý rošťák Poldík, leč i záhadné znásilnění staré panny

Na okraji paseky pod skupinou jeřábů, jejichž koruny byly zbarveny červení bohaté úrody plodů, seděl fořt Bedrník a náruživý nimrod spisovatel Klečovský, o kterém bylo známo, že sice také dobře střílí, avšak z většiny lovů si odváží nejvíce trofejí ve svém notesu, v němž se to zelenými příhodami a mysliveckou latinou někdy takřka hemží. Právě předešlý večer si v hospůdce s úsměvem poznamenal, že "paroháči v háji vytrubovali na vopraudouský lovecký borlice něco jako Te deum laudamus k oslauje nebeský verchnosti a jeleního říjnýho milování", což bez uzardění tvrdil nachmelený kostelník Pilousek.
"Poslechněte, pane fořte," využil přestávky v cestě k jelenímu říjišti spisovatel, "u vás v myslivně jste se jen tak na okraj zmínil o rošťáckých kouscích krotkého jelena Poldíka, kterého vychovala babička Hnátková. Rád bych se o něm dověděl něco podrobnějšího... A co kdybyste kápl božskou, pane Bedrníku," však vzápětí navrhl s nedůvěřivým úsměškem Klečovský. "Jak jste to před chvílí vlastně myslel s tím údajným znásilněním nějaké žínky tímto říjným jelenem? Vždyť se často říká, že na každém šprochu bývá pravdy trochu, pročež bych rád zvěděl, jak velká trocha to byla?"
"Inu, milej pane," podrbal se za uchem fořt, "vono se toho někdy nabreptá fůra... No tak dobrá, když jsem to nakous, tak to dopoudám. Tetka Filoména Jelenová, zvaná Jelenice, nýčko už půl roku odpočívající v kerkonošský zemi, byla starou pannou, vo kterou si pro její vobrouskou postavu a vošklivej kukuč žádnej mužskej nevopřel ani kosiště, tím spíš svý tělo. Vo umřelejch jenom to dobrý, ale vono je to tak... A tá Jelenice byla asi z toho staropanenskýho života kapku vyšinutá, skoro každej den se herlovala z kopce do kopce, jen aby v šenku vyklútla něco pivíček a přidala ňákou vostrou jaloucovou. No a potom se šmajchlovala k muskejm, vejskala nebo toho napoudala habaděj, ale praudy na tom nebylo, co by za nehet vlezlo.
Když takhle přišla vloni Jelenice po svatým Václavoj do šenku a poručila si piviště, každej chlap si vod ní vodsedával, protože, pane spisovatelskej, vona byla hrozitánsky cejtit... Co cejtit? Vona strašliuje smerděla jelením prkem! A navíc vítězoslauně voznámila coby jenerál, kterej konečně vyhrál bitvu, že už není čistá panna, že ji v háji uďál před půl hodinkou násilí ňákej cacnej paroháč. Ani prej neví kterej, protože se v tom fofru jeleního pomilování nestačila vohlídnout. Možná to prej byl ten vopeslej Poldík. Ale taky to moh bejt, mudrovala, ňákej mladej ministrant, kterýho starý paroháči nepustili k laním."
"A proč právě označila jako možného násilníka jelena Poldíka?" zeptal se zvědavě spisovatel.
"Proč? No, von prej ten nemrát měl jednou ňák moc velkej interes vo učitelku Šírovou, až se musela, na smert vystrašená, vyškrábat na strom. Ale Poldíkoj to nestačilo! Von, holomek, se vopřel předníma běhama vo kmen, jako by se chtěl za učitelkou vydrápat. Tý se z toho vopotily brejle a ječela vo pomoc víc a víc. Poldík se vochemejtal vokolo, ale berzo ho to vomerzelo a zmizel v háji. Napolo umerlou učitelku potom snesli po žebříku hasiči. A vod tý doby je teda Poldík podezřelej i z násilností.
Ale abych se vrátil do tý hospůdky... Chlapi se v šenku chechtali a ďáli si z vyprávění tetky košilatý srandičky. Když se ale voptali, jak se to vlastně seběhlo, Jelenice vochotně spustila: ,Přitrefilo se to, když jsem byla na houbách. Čápu po háji, bernožím se přes vejvraty, koukám jako vejr, ale vidím, čert aby je spral, samý nejedlý prašiuky. Když na mě přišlo čůrání, u vejvratu jsem zdvíhla sukeň, stáhla reformky a na bobku jsem teda ďála tu potřebu. V tý chvilce jsem zmerčila za kmenem vejvratu houšť hřibů praváků, no, jako když naseje! To se ví, rychle jsem vyskočila a tak, jak jsem zrouna byla, jsem se vohnula přes ten spadlej strom a natahovala se pro ten houbovej poklad. Vtom jsem ucejtila, jak na mě s tou nahatou vysterčenou panimandou skočil ňákej paroháč, kterýmu jsem viděla jenom chlupatý přední čpáry s kopejtkama, jak mu visej přes mý ramena. Byla vě mně merňavá dušička, a proto jsem ani nedutala. A vono to jelenisko uďálo ve chviličce co chtělo, já přitom vyjekla a než jsem se vodvážila kouknout za sebe, zmizelo jako ňákej lesní duch. Bóže, takovej parohatej milouník zafofruje šup, šup... A je to hotový'. Jó, to už je ouděl jeleních neujest, moc si toho neužijou!'
Tak ňák nám to v hospodě vypoujeděla - a jak jsem koupil, tak prodávám," usmíval se čtverácky fořt Bedrník. "Většina chlapů jí neujeřila ani blaf, ale pár koumalo, vodkáď tak šeredně smerdí tou kozlovinou, teda jelením říjným prkem. No, kdesi v háji se tetka Jelenice nasmradit musela. Tam, kde v říji často pobejvaj jeleni, je to vobčas cejtit jako v kozlím chlíuku. Tervám, že tetka, která měla v jednom kuse ucpanej ferňák, a tak houbelec cejtila, si třá vodpočala na nemlich takovým navoněným plácku. A nejspíš si i krapet zchrupla a vo jelením násilí měla jenom živej sen. Jó, tak ňák to mohlo bejt..." zakončil svůj výklad Bedrník.

Tajemství strašidelného světýlka aneb Zjevení jelena svatého Huberta
Když později muži dorazili na kazatelnu, na říjišti byl ještě klid. Fořt Bedrník se tedy pustil do líčení další příhody s jelenem Poldíkem: "Abych řek praudu, dva hajný z mýho revíru, Kňourek a Tomíček, v noci na křtinách u kolegy Petráka vyklútali ňákýho šnapsu víc, než je smertélnýmu člověkoj zdravý. Když potom měli dost, po půlnoci se vodebrali na hliněnejch čpárách ke svejm familiím. Po háji se neslo jejich falešný zpívání, hulákání, ale hlauně jeden druhýho derželi, aby se ve vopici neváleli furt v tráuje jako shnilý hrušky. Kdesi ale překlopejtli bludný kořenisko a motali se hájem bůhvíkde. Až pozdějc, diu divoucí, svejma vopileckejma vočišťatama zmerčili ňáký dvojitý a moc rozmazaný sjetýlko, který se k nim blížilo čím dál víc. Jak se prej zastavilo, z toho blikání se mezi parohama rozzářil zlatej kříž. Tejdě z toho zázraku už byli dočista paf. Ten paroháč, blesklo jim v hlauje, nemoh bejt nikdo jinej, než jelen svatýho Huberta. Hajnej Kňourek prej celej zkopernělej pad zbožně na svý reumatický kolena a začal dermolit ňáký popletený modlení, i když se vo něm poudá, že je říšnej ancikrist, že až nauštíví kostel ještě jednou, bude tam poperve.
Von k nám přišel z kraje z vobory pro divoký prasata a náš skoro svatej pan falář, už na něj rozsatoněnej, při kostelním kázání křičel jako na lesy, abysme se my, bohabojný farníci, nijak nepodivovali, že ten bezbožnej čertouskej Kňourek nemoh povstat odjináď než z vobory plný špinavejch sviní. Víte, pane Klečouskej, von hajnej Kňourek vobčas rejpavejma řečma faláře zle rozčepejří. Tak třeba, tudlečky v hospodě při marijášku, když důstojnej pán přišel v novejch kalhotách, tak hajnej hnedle spustil takovýdle říkání: ,Já mám nový pantalouny, v městě jsem je koupil, abych chodil za holkama a perdelej kroutil'. No a takovejma říkankama pana faláře někdy rozkohoutil - a von pak ve svatým hněvu na hajnýho sesílal voheň pekelnej a věčný zatracení.
Ale abych se vrátil k tomu podiunýmu jelenoj svatýho Huberta s křížem mezi parohama. Druhej hajnej, Tomíček, ten před ním na kolena nepad, ani nemektal modlení pátý přes devátý, von na toho paroháče hulákal, že von, hajnej, je taky Hubert, že se teda musej skamerádit, že se spolu vrátěj k Petrákovům na křtiny, na kterejch ten jejich kameráčoft festouně voslaujej. Potom škyt, natáh se do mechu, kde po modlení už chrupal Kňourek, a za vokamžik už taky neujeděl vo sjetě..."
"No dobře, ale jak zase tohle víte? Copak jste vševědoucí?" s úsměvem se zeptal pobavený Klečovský.
"Ani nápad, nic takovýho!" prohlásil fořt. "Svý velký tajemství mi prozradila babička Hnátková, která měla na sjedomí to čarouný sjetýlko, a proto se v noci za jelenem šourala. Když Kňourek s Tomíčkem cherněli jako zabitý, za úsvitu odďála Poldíkoj z parohů ten ,svatohubertskej kříž', teda tu malou kapesní svítilničku, která se při pohybu jelena blikauje kejvala, ale když Poldík stál, sjetýlko svítilo bez přestání..."
"Probůh, pane fořte ," nedočkavě se zazubil hostující nimrod a spisovatel Václav Klečovský, "proč vlastně babička Poldíkovi tu svítilničku mezi paroží připevnila?"
"No přeci, aby vyjukala pytlácký raubčíky, co si prej tu noc na Poldíka chtěli počíhat se svejma kvérama. Se sjetýlkem sic uďála srandouní rošťárnu, ale je taky možný, že Poldíkoj zachránila život..."
"Takže to světýlko pytláky odradilo?" zeptal se Klečovský.
"To nevím," usmál se fořt Bedrník. "Zato vím, že k smerti vystrašilo pana radu Mudrocha i s jeho nafintěnou paničkou. Taky adjunkt Kozlíček, kterej kvůli strašidelnýmu sjetýlku zvostal u svý bázlivý ,kozičky' až do rána, na tu noc nikdy nezapomene, protože se potom musel narychlo voženit. Tejdě už maj dje ,kůzlátka', dje roztomilý blížňátka. Hoch je po tátoj Vojtěch, ale ďůčátko je pojmenovaný na památku toho podiunýho sjetýlka - Světlana. Říkaj jí ale podle čarouný noci, kdy přišla na sjet, svatojanská Sjetluška."

Zpracování dat...