Jižní Čechy a jižní Morava prožívají podzimní dny kolem rybníků ve znamení rybářských žní. Lidé, kteří více znají přírodu se ještě také těší z pozorování velkého vandru divokých husí. Koná se každý rok ve stejné době a mnohý z větších rybníků se stane jejich shromaždištěm či křižovatkou před odletem do zimovišť na jih.
Hlavními vandrovníky jsou husy velké (Anser anser), které se v naší krajině od 50 let min. století hojněji zabydlely a založily různě velké populace. Zcela pravidelně zde vyhnízdí a když odchovají rodiny přepeří skrytě v rákosinových porostech. Celé léto pak rodinný klan drží pohromadě, protože má vrozen neobyčejný smysl pro soudržnost. K podzimu než odcestuje na jih do zimoviště odlétne na známý husí sněm. Je to neodmyslitelný rituál všech hus z celého blízkého i vzdálenějšího kraje. V jižních Čechách se už hezkou řádku let koná v přírodní rezervaci u rybníku Velkého Tisého a na jižní Moravě pod Pálavou, při střední novomlýnské nádrži. Na obou shromaždištích dosáhnou nejednou počty ptáků tisícihlavá hejna.
Všechny husy tu zachovávají každodenně pravidelný program. Největší aktivitu projevují ráno a večer. S rozedníváním startují v hejnech za potravou do okolních polí, mnohdy vzdálených na desítky kilometrů. Hledají strniště s vypadanými zrny obilí, nejraději ječmene nebo spásají zmlazené části různých rostlin. Zapadají často také na sklizené kukuřičné lány, kde ostrým nehtem na zobáku lehce vylupují kukuřici z poztrácených klasů. V dopoledni se pak zase vrací ve formacích za hlasitého kejhání na "svou" vodu u shromaždiště. Sotva dosednou na hladinu nejprve slastně pijí a pak se pustí do bujarého ráchání. Teprve když mají za sebou řádnou očistu vplouvají do ústranní tichých zátok na písčité mělčiny, k toaletě peří a odpočinku. S nastávajícím večerem se v hejnech opět zvedají hledat pastvu. Vrací se skoro až v úplné tmě a zase za neobyčejného alasu i svistu letek dosedají na vodu. Husy velké zůstávají na shromaždišti obvykle do října, kdy se postupně po hejnech zformovány do klínů vytrácí k zimovištím, buď do Španělska, Alžírska nebo Tunisu.
V tom čase můžeme na našich rybnících už zahlédnout také první husí vandrovníky ze vzdáleného severu, kteří přes nás táhnou přezimovat jižněji. Jedny z prvních se zastavují husy polní (Anser fabalis) domovinou v tajze a tundře. Jsou poněkud menší než husy velké; odlišují se viditelně tmavohnědým krkem a hlavou s dvoubarevným zobákem, oranžově žlutým a černým. Upozorní na sebe také zvonivými hlasy, znějícími jako "kajak-kajajak".
S hejny hus polních často přilétají ze severu Evropy v menším počtu i husy běločelé (Anser albfrons) tělem stejné velikosti ale se šatem zbarveným do šedohnědého tónu, z něhož na spodině nápadněji vyniká černé skvrnění a kolem kořene zobáku bílé olemování. Chvílemi se projevují chraplavě pisklavým hlasem v přepisu zaznívajícím "kjo-jok". Jen zřídka se u nás zastaví husa malá (Anser erythropus) z evropské části Ruska; dokonalá zdrobnělina husy běločelé, ale se žlutým proužkem kolem oka. Hlas má hodně vysoký a dá se vyjádřit jako "klik-klik, julio-iulio, tju-tju".
Poslední dobou nejčasteji napodzim, ovšem nepravidelně se objevuje husice liščí (Tadorna tadorna). Bývá jen v malých houfkách; a jsou to zřejmě ptáci od Severního a Baltského moře, kde hnízdí. Co do velikosti se řadí mezi kachnu a husu. Pár husic se občas u nás zabydlí na celý rok a potajmu i vyhnízdí.
Zcela odlišnou skupinou a sporadickou návštěvností našich vod jsou bernešky. Tyto husy se již delší dobu po různu chovají ve střední Evropě ve volných polodivokých chovech. Na podzim se v mnohých probudí tažný pud a vydají se na cestování. A tak se objeví i u nás. Často je to berneška rudokrká (Branta ruficollis) původem z tundry severní Sibiře. Na první pohled hned upoutá mezi ptáky svou pestrou kombinací barev hábitu. Zaslechneme-li její hlas, slyšíme vysoké ostré "kik-uik", které se rychle opakuje.
O něco méně k nám přilétá berneška velká (Branta canadensis), svérázná svým vzhledem s decentním černobílým šatem. Pochází ze Severní Ameriky a byla úspěšně introdukována do Německa, Nizozemí, Dánska, Finska a Norska. Odtud se tito ptáci na podzim rozletují po celé střední Evropě i někdy k nám. Ozývají se dvojslabičným hlasem, tak nějak nepříslušejícím k jejich vizáži, "or-lyít".
Dost podobná berneška bělolící (Branta leucopsis) se ukáže jen sem tam, přestože jedno její zimoviště se nalézá v severozápadní Evropě. Vegetuje nejraději na území při moři a do středu kontinentu se pouští málo.
Berneška tmavá (Branta bernicla) se chová podobným způsobem při náhodných přeletech našeho území není nikdy vidět v hejnu, ale jen osamoceně, nanejvýš v několika jedincích. Proto známe nevalně i její h1as, který prý zní hlasitě a nápadně hrdelně řízně, jako "rot-rot". A pozor, na větší dálku se bez dobrého dalekohledu také přehlédne ve společnosti bernešek velkých.