Je zajíc zvíře vychytralé a neohrožené?
Jan SOMMER
Když pan Brehm znepokojoval africkou zvěř svými úklady, nemálo se zlobil na tamního zajíce, jaký je to indolentní tvor, sotva že uzná za vhodné se před člověkem uhnout, a když utíká, jen tak jako by se mu nechtělo. Kousek poposkočí, pak zapanáčkuje a nechápavě kouká, co se to děje. Nanejvýš se schová do nejbližšího křoví, kde však zase vyčká, až ho člověk odtud znovu vypíchne. A mnoho se nepolepší, ani je-li po něm stříleno. Také mnozí z nás jsou ochotni považovat zajíce za hlupáka, pozorují-li, jak pevně drží při obnově, zdánlivě udivený čerstvě napadaným sněhem, anebo vidí-li často jeho bezradné počínání na společných lovech, kde se často vrhá smrti vstříc, vyhledávaje zrovna místa nejvíce ohrožená, či vbíhá bezhlavě zvenčí do leče, která se právě uzavírá.
Proč se však zajíc chová tak bezprostředně za obnovy, kdy dá na sebe takřka šlápnout, nebo nechá člověka přejít v bezprostřední vzdálenosti a z lože nevyběhne? Hledáme-li nějaké vysvětlení, dojdeme k přesvědčení, že si náš "matěj" nepočíná nějak hloupě, spíše naopak. Dává se zavát a nerad opouští své lože, které má tak vybráno, že ho chrání před zraky nepřátel. Kdyby opustil toto lože za prvního čerstvě napadlého sněhu, byl by okamžitě spatřen škodnou. Zajíc ale vyčká co nejdéle ve svém loži, teploučko ho jistě také váže k tomuto místu, kde leží, a až se na bělostném příkrovu začínají objevovat jiná tmavší místa, pak svůj úkryt opouští.
Na lovu dovede mnohému nebezpečí unikat, ale plachost je také častou příčinou, že, zmaten podivnými událostmi, přinášejícími ohrožení jeho života, ztrácí orientaci a vrhá se bezhlavě do nebezpečí. Obdivujeme ho, jak si umí v kruhu nebo ve frontě lovců vybrat vyslovenou skulinu a proběhnout, známe ho jak dovede přikrčen prchat například brázdou, nebo uniknout, kryt křovím, či vyhledat rychle ochrannou krytinu a podobně. Nesmíme zapomínat na jeho zrakové vybavení - naši otcové říkali, že zajíc má "zraky" i dozadu. A měli pravdu, neboť on vskutku vidí až dozadu. Jeho světla, položená po stranách hlavy, mu umožňují přehlédnout okruh téměř 360o , aniž by přitom musel pootočit hlavu, dovede se krýt stromem či jinou záštitou, dokáže to mnohem rychleji a snadněji než např. pronásledující jej šelma, která má světla umístěna vpředu.
Pro boj o přežití je každý tvor nějak vybaven a jeho způsob života odpovídá právě tomuto vybavení. Příroda ho neobdařila možnostmi aktivní obrany, ale je-li v nebezpečí, dovede zle poškrábat a dokonce i pokousat. Jeho obrana je povětšině pasivní - je to, jak víme, v prvé řadě útěk, ve kterém hledá svoji spásu, a v tomto směru je vybaven všestranně dobře. Jeho dlouhé zadní běhy i délka těla mu umožňují vyvinout značnou rychlost, zvláště do kopce, takže, užívá-li různých kličkování, jeho pronásledovatel ho, zpravidla zdravého a za normálních okolností, nedostihne. Známe jeho náhlé odbočení od původního směru, kterým tak často znovu získává náskok před psem či jinými dravci, jež mu jsou "v patách". Není tedy jen hloupým "jankem". Staří myslivci věřili, že zajíc neohryzává v zimě šípkový keř proto, že mu jeho trnitá spleť poskytuje v době nebezpečí jistý úkryt. Podobně naši předkové věřili, že zaječí vous je mírou, které zajíc využívá ke zjištění zda otvor je dostatečně široký aby se jím protáhl a že si tímto měřítkem ověřuje šířku své čarodějné stezky, kterou si vykusuje hustým travnatým porostem, aby jím mohl, sám štíhlý, rychle prchat, zatímco se jeho tělesně objemnější pronásledovatelé touto úzkou uličkou neprotáhnou. Je také známo, že si zajíček ve sněhu vyšlapává ochozy, aby se jimi mohl rychleji pohy-bovat - ostatně podobně se chová i jiná zvěř.
Ze smyslového vybavení se zbývá zmínit o čichu a sluchu. První z nich není nikterak vynikající, zato sluch je jemný a je hlavním smyslem sloužícím zajíci k sebezáchově. Sebezachování zajíce slouží také jeho výhodné ochranné zbarvení, a konečně jeho vysoká plodnost.
Zbývá ještě několik slov o zajícově statečnosti či zbabělosti. Jak bylo řečeno, bázlivost neznamená podceňování vloh tohoto tvora pro skutečný boj přírodou nevybaveného, vždyť ani mnohá z dravých šelem není statečná, zatímco opravdové hrdiny nacházíme např. i mezi býložravci. Konečně je statečnost, jak víme ze zkušeností, pojmem relativním a od inteligence individua nezávislým. Našemu zajíci zpravidla zazlíváme, že žalostně vřeští, ocitne-li se v nebezpečí, nebo ve zdánlivém nebezpečí ohrožení života, a že si takto počíná i tehdy, když mu není způsobena bolest. I velká šelma, jako např. tygr, není-li právě příliš hladová, se dá zahnat pouhým křikem. S aktivní obranou se setkáváme i tehdy, když jde o odvrácení nebezpečí hrozícího mláďatům.
K posouzení jeho intelektuálního vybavení by bylo třeba exaktních pozorování, pokusů, zatím nevím, že by se tím někdo zabýval.
Jan SOMMER