Lov vlka v Kosovu
Mgr. Otakar FOLTÝN
„Zvu tě na odstřel vlka“, řekl mi jednoho červencového dne můj syn Martin. Byl den mých devětašedesátých narozenin a já držel vzápětí po této větě v ruce tištěnou povolenku, z níž jsem se dále dozvěděl, že mě po dobu deseti dnů opravňuje k výkonu práva myslivosti v regionu Gnjilane v Kosovu. Ještě chvíli jsem se na ni nevěřícně díval…, ale co na to šlo říci? Přes padesát let se věnuji myslivosti tady, z toho třicet let jako myslivecký hospodář - a krom toho se jednalo o šelmu, kterou jsem toužil ulovit celý život. Lákalo mě také poznání jiného kraje, jiné myslivosti a nových lidí. Samozřejmě jsem chtěl poznat i synovo nebezpečné pracoviště - v Kosovu totiž jako příslušník Policie České republiky působil v Mezinárodní mírové misi. Při výkonu svých povinností vešel do styku s řadou lidí a jedním z nich byl také předseda mysliveckého sdružení v Gnjilanském regionu Milorad Stojanovič (dále jen Rade). Tento zprvu pracovní vztah se později rozvinul do vztahu přátelského a vyvrcholil při Martinově odjezdu uvedeným pozváním. Moje manželka neprotestovala a rovněž starší syn, také myslivec, mi to nadšeně doporučil.
Bylo tedy rozhodnuto. Pozvání bylo domluveno na začátek listopadu 2003. V tomto období už tam bývá sníh, který usnadňuje stopování a obeznávání zvěře.
Cestu dlouhou asi l300 km ujela naše Felicie přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko s potřebnými zastávkami za 19 hodin a zakončila ji v srbské vesnici Gorné Kusce, která se nachází asi 50 kilometrů od hlavního města Prištiny a 7 kilometrů od správního města Gnjilane. Obyvatelé žijí velmi prostě. Živí se výhradně zemědělstvím na malých políčkách a jsou plně závislí jen na tom, co si sami vypěstují. Životní úroveň lze přirovnat asi ke třicátým létům minulého století u nás.
Radeho rodina nás přijala velmi přátelsky a jak se dalo očekávat, hned první večer jsme dlouho do noci zapředli do hovoru o myslivosti. Také jsem se dozvěděl základní informace o honitbě, která má asi 2500 hektarů převážně smíšeného lesa a loví na ní 55 myslivců. Výkon myslivosti je mimořádně ztížen politickou situací a poválečným stavem země. Vzhledem k množství neevidovaných zbraní mezi lidmi si lze snadno představit situaci kolem nelegálního lovu. Ochrana zvěře v našem pojetí neexistuje. Loví se zde zvěř černá, zajíc, vlk, liška, divoká kočka, kuna, jezevec a zajíc. Dříve se vyskytující vysoká a srnčí zvěř vymizela, i když se domnívám, že jsem její stopy v několika případech viděl. Myslivci používají stejné zbraně jako my, ale protože mají velký nedostatek nábojů, jsou nuceni přebíjet. Kulové zbraně jsou neevidované a raději se s nimi neloví. Zásadním problémem je mnoho zdivočelých psů. Jeden z úkolů, jímž byla pověřena jednotka, jíž byl Martin příslušníkem, bylo také pomoci při zastavení řádění smeček potulných psů. Jen Martinovou rukou jich padlo třiatřicet, a to byl z celkového počtu jen zlomek! Protože při plnění tohoto úkolu policisté úzce spolupracovali také s mysliveckým sdružením, byl tak položen základ ke vzniku přátelství s Radem, které vyústilo v Martinovo čestné členství v místním sdružení.
Druhý den ráno jsme šli na tamní policii vyřídit potřebné formality. A zde se vyskytla první překážka: od 1. listopadu byl vydán zákaz vycházet se zbraní a tím i zákaz lovit. Byl povolen jen společný hon na zvláštní povolení, a to jednou týdně v sobotu nebo v neděli, s maximálním počtem 30 lovců. Naštěstí nám díky Martinovým konexím byla udělena speciální výjimka.
Tak jsme mohli do honitby. Rade nám půjčil své zbraně - sám si vzal brokovnici hammerlesku 16, mně dal kozlici 12 a Martin měl kulovnici 7 x 64, jediný z nás mohl zdůvodnit nošení kulové zbraně. Do brokovnic jsme používali doma přebíjené náboje s hrubými broky. Zarazilo mě Radeho upozornění, že v žádném případě nesmím jít tam, kde viditelně nikdo nešel nebo nejel přede mnou, což mě utvrdilo v přesvědčení, že tohle nebude zcela určitě lov na jaký jsem zvyklý. Byť několik let po dohoření největšího evropského konfliktu od druhé světové války, stále jsme zde byli na každém kroku konfrontováni s jeho důsledky. a miny byly jedním z nich. Poznali jsme, že náš průvodce Rade je dobrý stopař, perfektně zná svoji honitbu i spády zvěře a zvěř umí i dobře preparovat. Zřejmě se všemu naučil od svého otce, lesníka, s nímž jsme se mohli zakrátko také seznámit. S tímto mužem, žijícím daleko od civilizace v opuštěném a téměř nezařízeném domě, jsem si rozuměl snad ještě více než se samotným Radem. Byl to velmi dobrý myslivec ze staré školy s neuvěřitelně hezkým vztahem k přírodě i ke zvěři a citem k ní. Dokazuje to třeba drobná příhoda se sovou. Během našeho pobytu jsme ji několikrát slyšeli, jak naplňuje ztichlý les svým vznešeně smutným hlasem. Jednou Rade řekl, že by ji mohl zpeněžit, tj. odstřelit a vypreparovat. Dá se prodat až za 50 eur, což je na tamní poměry velmi mnoho peněz, které by rodině, žijící jen z lovu, pěstování hospodářských zvířat a plodin skutečně pomohly. Ale děda odstřel nepovolil. Sovu měl totiž nejen rád jako krásného ptáka a obdivuhodného lovce, ale snad i "ochočenou". což vzápětí dokázal. Poté, co jeho jediné slovo ukončilo uvedenou debatu (řada našich mladých lidí by se z respektu ke stáří a jeho moudrosti mohla od těchto lidí učit) se obrátil na mne: "Chceš vidět tu sovu?" Ptám se: "Teď? Ve dne?" "Pojď, ukážu ti ji." Šli jsme ke starému dubu, který rostl v hloubi lesa. Děda lehce poklepal na jeho kmen... a k mému překvapení opravdu vylétla překrásná sova. Neuletěla však pryč, jen si sedla na vedlejší dub a zvědavě si mě prohlížela. Její oči jako by se přitom upíraly i na toho starého moudrého muže vedle mě a říkaly: ".Kohopak jsi mi to dnes přivedl ukázat, příteli.?"
Pomalu se obeznamujeme s honitbou, stopujeme zvěř a Rade mi odhaluje všechny podrobnosti ze života vlků, ukazuje mi jejich stopy, jejich spády a vysvětluje jejich zvyky. Dovídám se, že vlci se večer stahují k vesnici s cílem ukořistit potravu - kozy, ovce, prasata, nebo nějaké zbytky. Brzy ráno se vracejí zpět do lesa.
První dny trávíme šoulačkou a budováním záštit v místech pravděpodobných spádů vlků. Navrhuji přiložit také újeď, ale toto řešení Rade zamítá s tím, že podle jeho zkušeností na ni vlci nereagují. Na čekanou vycházíme poprvé druhý den večer, ale bez úspěchu. Totéž se opakuje i brzy ráno. Od toho dne vstáváme ve tři a domů se vracíme kolem osmé. Odpoledne vycházíme na čekanou obvykle kolem druhé hodiny a vracíme se za tmy.
Dopoledne po domácích ranních náboženských rituálech (které musíme a také chceme respektovat) - jezdíme do Gnjilanje, které bylo po Prištině druhým Martinovým působištěm. Od jara, kdy se po ročním působení vrátil domů, tu má stále ještě řadu přátel - policistů z celého světa. Nadšení z opětovného setkání je nehrané a oboustranné. Taková přátelství nevznikají v hospodě, ale jen v reálných situacích, v nichž jde mnohdy o život. Teprve teď se dozvídám více o zdejším Martinově působení, o němž nechtěl po návratu mluvit. Vychází najevo, že v tomto regionu, přímo sousedícím se srbskou i makedonskou hranicí, pracoval ve zvláštní operační jednotce.
Naše úsilí nalézt vlky se nechce setkat s úspěchem. Stále nacházíme jejich čerstvé stopy, v noci nasloucháme jejich vytí a také od vesničanů přicházejí zprávy o jejich výskytu či večerním řádění tu v té, tu v oné vesnici. Rade sice připisuje některé oběti na domácích zvířatech smečce divokých psů, těch nejostražitějších a nejzkušenějších, které se přes veškeré vynaložené úsilí dosud nepodařilo ulovit. Pravdou tedy zůstává, že přes veškerou loveckou smůlu si z každé čekané odnáším zážitek, který je naprosto neopakovatelný. Pozorovat skrze trnitou bariéru v matném světle krvavého západu slunce mizící nebo v jeho nachovém východu se objevující siluety minaretů či vnímat rozednívání a začátek nového dne za zpěvu táhlých islámských modliteb, které se z úst muezínů nesou krajem společně s ranním oparem, to jsou pro změnu překrásné momenty, a z mých vzpomínek je již nikdo nevymaže.
Šestý den se dovídáme od sousedů, že viděli vlky v místech, odkud jsme se my právě před chvílí vrátili... Na to se snad už svatý Hubert nemůže dívat, o Dianě ani nemluvě. Rozhodli jsme se čekat ráno i večer déle. Podmínky jsou ztížené, viditelnost omezena na vzdálenost 30 až 40 metrů, a to jen díky silnému osvětlení z blízké americké vojenské základny. Také zvyšujeme a opravujeme záštity, abychom mohli sedět déle.
Sedmý den ráno konečně malý úspěch: Rade mě posílá k záštitě, kterou jsme společně vybudovali předešlého dne večer se slovy: "To lehce najdeš." Záštitu jsem však v cizím prostředí a potmě nenašel. Scházím tedy na okraj lesa tak, abych viděl k vesnici. Viditelnost je velmi dobrá - svítí měsíc i světla na vojenské základně. V dálce náhle rozeznávám pohybující se tmavý bod. Vzrušeně beru dalekohled a vzápětí podle svěšené oháňky rozeznávám, že jde o vlka. Nejde však přímo na mne, přechází do lesa asi o 100 m dále. Mám brokovnici, na střelbu je to příliš velká vzdálenost. Vlk se náhle zastaví a zavětří mým směrem. Pak ke mně ještě udělá několik kroků a zastavuje se, aby se mi ukázal v celé své kráse. Je to nádherné zvíře. Tak teď tady mít svoji ZKK 600 ráže 7 x 64! Ještě chvíli větří. Vzrušením téměř nedýchám. Snad budu mít trochu toho loveckého štěstí! Ve chvíli, kdy jsem byl přesvědčen, že vlk bude pokračovat dále ke mně, se ozývá výstřel. Vlk se otáčí a ladnými skoky mizí v hlubině lesa. Mám za sebou první setkání s vlkem! Bylo nádherné.
Rade mě marně hledá u záštity. Scházíme se až na místě, kde čekal Martin. Rade střelil selátko, ale je nešťastný, že mi vlk unikl. Zve nás alespoň na opékání selete v horách u dědečka myslivce, kterého jsem si velmi oblíbil a věřím, že on mne také. Jeden večer tedy vynecháme myslivost, odpočíváme a opékáme sele na rožni. Schází se zde celá Radeho rodina. Všichni nám prokazují při hostině privilegia. Cítíme se velmi dobře. Martin a Radův syn už za tmy odcházejí na místa, odkud se podle dědečka, v noci ozývalo vlčí vytí, ale před půlnocí se vracejí bez úspěchu. Krátce po jejich návratu se teskný vlčí zpěv začne ozývat ze zřícenin starého kláštera, asi dva kilometry od nás, a ozvěna lesa jej unáší do okolí. Chvíli ten koncert tiše posloucháme, než jeden po druhém usneme.
Ráno jsme sice nevyspaní, ale přesto vstáváme opět ve tři hodiny. Je po dešti, terén je obtížný, ale na vystopování a obeznání vlčích stop je příhodnější. Vracíme se domů později, čekaná opět není úspěšná. Snad večer.
Vycházíme dříve, znovu zvyšujeme záštity, upravujeme sedačky a dobře kryti usedáme. Čekání je dlouhé, je už téměř tma. Pojednou mám pocit, že místy slyším tiché šustění spadaného listí. Pohrává si snad se mnou vánek? Nebo je to déšť? Nebo snad konečně krok obezřetné šelmy? Podezření se pomalu mění v jistotu. Dokonce už rozeznávám, že se nejedná o jeden, ale o více kusů zvěře ve velkých rozestupech. Připravuji brokovnici a tiše odjišťuji. Konečně! Na světlém podkladě dubového listí vidím přibližující se stín.Ve vzdálenosti asi 30 m už vím s jistotou, že je to vlk. Je to veliké zvíře. Jsem starý myslivec, ale cítím vzrušení. Hlaveň mé zbraně již v husté tyčovině sleduje každý jeho krok. Zároveň se snažím určit, kde se nacházejí ostatní kusy. Hrabání dalšího slyším ze strany. Je relativně blízko, ale nevidím ho a nemohu předvídat, kudy půjde. Náhle vlk, který prochází kolem mne, se stáčí a šikmo se mi vzdaluje. Rychle se rozhoduji a tisknu spoušť. Jsem oslepen výstřelem. Radem doma nabíjený náboj byl zřejmě hodně přebitý - nikdy jsem necítil tak silný zpětný ráz. Značení zvěře nevidím, ale po chvilce slyším výraznější šustění, jako by vlk hrabal běháky kolem sebe. Snad přece zásah? Za několik vteřin, které mi přijdou jako dlouhé minuty, rozeznávám temnou skvrnu, která se mele na zemi. Zčásti ještě oslepen výstřelem střílím na místo, kde vidím raněného vlka znovu. Než stačím přebít, zvíře se několikrát mocně odrazí a mizí ve spleti křovin, kde jej již nedokážu rozeznat. Ačkoliv jsem velmi zvědavý, nakonec se bráním myšlence porušit Radovy pokyny vyjít ze záštity sám a čekám. Slyším jen šustění deště. Asi po půlhodině přichází Rade s Martinem a jdeme se podívat na nástřel. Na listí je vidět hodně barvy. Baterkami osvěcujeme blízké okolí, ale střeleného vlka nevidíme. Chci jít i přesto dál, protože zvíře skutečně silně barví, ale Rade mne upozorňuje, že poblíž bylo nalezeno několik min a ve tmě se dá do toho úseku velmi snadno zabloudit. Rozhodujeme se, že dohledávku provedeme ráno. Vlk jistě nebude daleko.
Ráno opět vstáváme ve tři hodiny a jdeme čekat na jiné stanoviště. Po rozednění nedočkavě spěcháme na místo mého večerního nástřelu. Barva i stopy jsou ještě čitelné, lze velmi dobře rozeznat místa, kde byl vlk zasažen, kde odpočíval, sledujeme otěr o stromy a místa, kde si ránu čistil. Místy je barva i ve stopě. Jdeme po ní asi 200 metrů, když se náhle nejprve Martin a poté na jeho upozornění i Rade zastavují. Jejich řeči nerozumím, ale z gestikulace je mi jasné, že se baví o překřížených klaccích, které zde stojí na několika místech v trojhranech a mezi nimiž zvíře prošlo do hustého lesa. Po dalších několika metrech Rade nedoporučuje pokračovat v dohledávce. Jsme na okraji zaminované oblasti. Ještě chvíli obcházíme kolem, ale nakonec jsme nuceni od další dohledávky ustoupit.
Odpoledne se nese v diskusi o prožitém zážitku. Ve dvě hodiny přichází zpráva, která odvádí naši pozornost novým směrem. V několik kilometrů vzdálené vesnici došlo v posledních dnech k řadě nočních útoků na ustájené ovce a Rade je žádán svou vzdálenou rodinou, zda by jako lovec mohl pomoci. Výprava je organizována sice narychlo, ale s veškerou potřebnou precizností. Pochopitelně se musíme účastnit, vždyť je to náš poslední den. Na místo dorážíme ve dvou vozech právě v okamžiku, kdy se začíná stmívat. Na rozmístění máme jen několik minut, o budování nějakých záštit nelze mluvit. Martin je Radem umístěn na trojúhelníkovitý svah mezi třemi svažujícími se masivy asi čtyři sta metrů od stáje, mne staví na místo vpravo od Martina, svému synovi určuje místo na opačné straně a sám se staví čelem k místu, kudy, podle místních, vlci již dvakrát prošli. Další zdejší lovci se již rozmístili podle Radových pokynů sami. Tma padla velmi brzy. Čekali jsme více než hodinu, když se ozvalo první zavytí. Další hlasy se přidávaly v jeden nádherný chorál, který ozvěna, odrážející se od všech tří skalních stěn, roznášela po okolí. V odpověď mu přicházel štěkot psů z usedlosti, taktéž znásoben ozvěnou, takže jsme mohli být svědky nádherného koncertu přírody přímo v jejím lůně. Bylo to úchvatné a děsivé zároveň. Po několika minutách vytí ustalo a o chvíli později i štěkot psů, vyjma občasného preventivního "blafnutí" domácího hlídače. Po dalších dlouhých minutách jsem uslyšel pohyb nějaké zvěře, asi třicet metrů za svým pravým ramenem. Spatřil jsem však jen rychle se pohybující skvrny. Zbraň jsem sice zvednout stačil, ale výstřelem bych si nebyl jist a ani bych nevěděl, na co střílím. Další dlouhé minuty prošly, aniž bych zaslechl něco jiného, než tichý hlas stromů v jejich rozhovorech s trávou a keři. Náhle prořízl noční ticho výstřel. Rozeznal jsem i dopad střely na zvěř, takže jsem věděl, že střílel Martin - on jediný měl kulovnici. Když ozvěna výstřelu opadla, rozhostilo se všude zase ticho. Teď jsem byl snad ještě nedočkavější, než když jsem střílel sám. Věděl jsem, že Martin zasáhl. Opět dlouhé čekání. Konečně se ze tmy vynořil Rade. Opět jsem mu musel vyseknout poklonu - první domněnka, kterou vyslovil byla, že Martin střílel na psa... a ta se krátce poté potvrdila. To, co se prohnalo kolem mne, byla ona smečka divokých psů, o které se Rade zmínil dříve. Proběhla kolem mě a za Martinovými zády seběhla dolů do rokliny. Ani jemu se nepodařilo zamířit, dokázal je ale přečíst, protože na jeho svah dopadalo světlo ze silných žárovek nedaleké stáje. Věděl proto na co se má připravit, učinil to, a když zvířata zamířila zpět, nepřekvapila jej. Odraz ze stájových lamp jim rozzářil světla. Když Martin popisoval, jak se před ním začaly v párech postupně rozsvěcovat, jak vbíhala na planinu, musel jsem uznat, že to musel být fantastický zážitek. Střílel na první a nejsilnější zvíře a nelze mu upřít vynikající mušku. Střílel s jugoslávskou puškou ráže 7 x 64 přes optiku 3 - 9 x 40 s přisvětlením celého kříže a ve skoku na vzdálenost kolem šedesáti metrů zasáhl zvíře pod pravou lopatkou, kdy část střely vyšla ven nad levým zadním běhákem. Obrovská šedesátikilová černá fena křížence vlčáka zůstala v ohni. Byl jsem šťastný i za Martina, že si nakonec i on přišel pro své lovecké štěstí. Rade mu také vyslovil uznání, a to nejen za skvělý nástřel, ale i za to, že přinejmenším tento kus odvážné škodné už dále lidem škodit nebude.
Tak, jak to uzavřít? Je to úspěch? Nebo neúspěch? Já jsem opravdu velice spokojen. Myslivecké štěstí přece nespočívá jen v získání trofeje. Zážitky jsou daleko, daleko cennější. Nezapomenutelné. Stejně tak nově navázaná přátelství. Byli jsme si vědomi toho, že jedeme do země, kde se před několika lety ještě válčilo a jistě mohu přiznat, že jsem neodjížděl z domova bez obav, co na mne čeká. Přesvědčil jsem se, že i tam, kudy prošlo válečné běsnění, se může po čase vše znovu začít navracet do starých kolejí a člověk zde může prožít nádherné zážitky.
Těch deset krásných dní zůstane navždy v mém vědomí. Martine a Rade, díky!