Časopis Myslivost

BALÍK SENA

Text a snímky Svatopluk ŠEDIVÝ
Pro mnohého z lovců končí sezóna počátkem doby hájení zvěře. Zejména takovým, kteří loví poté, co složí nemalou částku peněz za odstřel jelena, srnce nebo jiné zvěře. Nepatřím mezi lovce se zbraní. Tak, jako hrstka jiných, ať kamarádů, nebo mně zcela neznámých mužů, možná i žen, se toulám přírodou, bez ohledu na to, zda je lovecká sezóna, nebo není. Mám oproti lovcům se zbraní tu výhodu, že mohu své záběry „lovit“ bez ohledu na dobu. Neozývají se ode mne rány chybené nebo na komoru, jen tiché bzučení kamery nebo fotoaparátu, které zvěř zcela jistě nezradí. Tímto nechci ani naznačit, že bych proti lovcům se zbraní něco měl. Naopak. Spousta jich je mými kamarády. Pouze chci říci, že proti nim mám výhodu ve svobodě lovu, v kteroukoliv roční dobu, bez loveckého doprovodu a „střelit“ si mohu fotoaparátem nebo kamerou jakýkoliv kus zvěře, ať je chovný, nebo odstřelový. Nehrozí mi červený bod na přehlídce trofejí.

Fotografování a videozáznamy z přírody jsou mým koníčkem. Jsem v důchodu, a tak na fotografování mám dost času. V přírodě jsem v jakémkoliv počasí, protože ta je krásná i v dešti, mlze nebo vánici, na jaře i v zimě. Záběry nepořizuji v oborách, ale ve volné přírodě. Jsou to takové mé lovy, při kterých není předem jasné, zda zahlédnu alespoň veverku. Při nich jsem poznal způsob života divoké zvěře, její návyky i zlozvyky, chování v různých situacích, hierarchii v tlupách zvěře a chování jednoho druhu zvěře k druhému. I když nepořídím žádný záběr, jsem při návratu z takového lovu duševně uspokojený. Samozřejmě, že při pořízení byt' i jen jediné fotografie nebo krátkého videozáznamu mám porovnatelný pocit s pocitem lovce se zbraní, kterému se povede ulovit trofejovou zvěř podle své představy. Dovolím si ale tvrdit, že takovýchto pocitů mám oproti lovcům se zbraní neporovnatelně více. To z důvodu, jak jsem výše uvedl. O své zážitky z mých "lovů" se mohu prostřednictvím fotografií nebo videozáznamů podělit se známými, kamarády i lovci. Někteří mají ode mne fotografie nebo videozáznam, například jelenů, z doby i více let před tím, než jej ulovili. Vždy mám radost, když lovci se zájmem prohlížejí mé fotografie nebo se zájmem sledují sestříhané videozáznamy. V takových chvílích si uvědomuji, že mne a lovce pojí stejná lovecká vášeň, láska k přírodě a kamarádství. Já jim pouze mohu závidět trofeje, oni mě zase fotografie a videozáznamy.
Jak jsem uvedl, toulám se přírodou bez ohledu na počasí nebo roční období. Tak tomu bylo i v zimě, kdy jsem byl několikrát fotografovat jelení zvěř v lesích na Kladské ve Slavkovském lese a podařilo se mi utvořit záběry digitálním fotoaparátem Olympus C 740 UZ.

Je leden. Zima. se stále hlásí o svá práva a dává to patřičně najevo. Tmavošedé mraky táhnou nad krajinou, teploty stále klesají pod bod mrazu i v denních hodinách a z mraků se již několik dnů neustále sype sníh.
Neodolal jsem. Vyjel jsem autem na Kladskou a dál pěšky do okolních lesů. Krajina se halí do sněžného příkrovu, silný vítr pečlivě urovnává nerovnosti v terénu divokým rejem sněhových vloček a ulámaných smrkových větviček. Pomalu sestupuji lesní cestou do Pekelského údolí. V hlubokém údolí je závětří, nic nenasvědčuje tomu, že na okolních kopcích dosahuje vítr síly vichřice. Jen tlumený hukot a zmítající se koruny smrků na vrcholcích okolních kopců. Tady v údolí se sníh tiše šustivě snáší na větve vzrostlých smrků, na kterých je již tak silná vrstva, že svou váhou přimknula větve ke kmenům. Smrky zeštíhlely a smrkový podrost je pod sněhem celý, jen jeho vrcholky vyčnívají. V hlubokém sněhu se táhnou čáry jeleních stop, dokumentují tak bloudění jelení tlupy mezi houštinami. Věděl jsem, že do těchto míst lesáci zavážejí krmení pro hladovějící zvěř. Byly to balíky vonícího sena.
Po předchozí domluvě s lesníkem vylézám na jeden z posedů, z něhož je výhled na balík sena. Je asi jedenáct hodin, když se usazuji na sedačku posedu, doufám, že k balíku zvěř přijde. Dlouhé desítky minut se nic neděje, všude klid a ticho, rušené jen vzdáleným burácením vichru na okolních kopcích.
Po prosezených hodinách cítím, jak mi mráz proniká k tělu a pomalu prochládají nohy. Je půl třetí odpoledne. Vidím v protější houštině, jak z korun vzrostlejších smrčků padá sněhový příkrov. Nemůže to být ničím jiným, než tím, že se houštinou pohybuje zvěř. V tu chvíli zapomínám na chladnoucí tělo a nohy a napjatě čekám, co se bude dít. Po chvíli vidím v houštině pohyb zvěře směřující k balíku sena. Po opatrném jištění se k balíku vydávají dvě laně a kolouch. Nedůvěřivě seno obcházejí a neustále jistí okolí. Kolouch se jako první vydává k senu a ihned z něj začíná vybírat co nejchutnější sousta. Po chvíli se k němu přidávají i laně, které také labužnicky z balíku vytahují nejlepší sousta. Když je sousto větší, pečlivě jej přežvykují, sluchem a zrakem jistí v okolí.
Po delší chvíli z houštiny vytahuje další zvěř. Laně, kolouši a tři jeleni špičáci. Postupně se tak u balíku schází celkem 22 kusů jelení zvěře, ale starší jelen žádný. Asi po půl hodině zaznamenávám další pohyb v houštině. Podle postavy usuzuji, že se jedná o jeleny, ale paroží není mezi větvemi vidět. Po dlouhém jištění z houštiny vycházejí opravdu dva jeleni. Oba to jsou mladí jeleni šesteráci, jeden z nich nerovný. Po jejich příchodu nastává konec klidu. Oba jeleni začínají parožím vyhánět ostatní zvěř, vymáhají si tak přístup k nejchutnějším soustům. Holá a špičáci se ale stále k balíku vracejí a snaží se z něj vytáhnout seno. To se jim daří, ale jen do té doby, než začnou některému ze šesteráků opět překážet.
Nervozita se přenáší i na špičáky a laně. Protože si oba šesteráci hlídají nejlepší místo u balíku a tím zbývá málo místa pro ostatní, starší laně údery předních běhů vyhánějí kolouchy i špičáky. Když je "mládež" příliš neposlušná, odnese to i vytržením chomáče srsti ze hřbetu nebo krku. Není to žádná klidná seance, ale boj o to, jak se co nejdříve dostat k potravě. Jen oba šesteráci jsou v klidu, žádná z ostatní zvěře si na ně netroufá. Když se dostávají šesteráci při vybírání nejchutnějšího sena k sobě, strkají do sebe navzájem parožím. Když se dostatečně jeden na druhého rozzlobí, zaklesají se parožím a postrkují se navzájem sem a tam. Není v tom nic nepřátelského, žádný souboj jako v říji. Jen postrkování sem a tam. Oba při tom tlumeně mručí a funí. Když to jednoho z nich přestává bavit, vrací se k balíku sena. Ten druhý k němu přichází, zlehka do něj strká parožím a souboj se opakuje. Za odpoledne několikrát.
Po dvou hodinách porcování sena počíná zvěř odcházet do protilehlé houštiny. Jako první oba šesteráci. Celou dobu mám co dělat. Fotografovat, natáčet záběry na kameru. V některých momentech ani nevím co dříve. Teprve, když zvěř odejde, uvědomuji si, že i v údolí již delší dobu fouká silný vítr, který mi sněhové příděly žene rovnou do obličeje a za krk, fotoaparát i kamera jsou obaleny sněhem. S odchodem posledního kusu mne přepadá třes, který se nedá zastavit. Jsem promrzlý, ale spokojený. Teprve nyní jsem zjistil, že jsem na posedu strávil celých šest hodin. Ukládám fotoaparát a kameru do brašny a po žebříku sestupuji na zem. Mé příchodové stopy jsou již zaváté, zmizelo i několik špiček malých smrčků v okolí. Za odpoledne připadlo nejméně dvacet centimetrů sněhu. Cestou k autu se částečně rozehřívám, zcela asi až doma po vypití horké kávy.
Na posedu jsem byl před tím již čtyřikrát a vždy jsem si odnášel pěkné zážitky. Jinak tomu není ani dnes. Vždyť od zvěře jsem byl asi třicet metrů, slyšel jsem, jak chrupem drtí seno, jak jeleni při "souboji" tiše mručí a funí a zblízka pozoroval to neustálé napětí v tlupě zvěře, vyvolávané vzájemnými drobnými šarvátkami při obhajování svého místa u balíku voňavé potravy.
Doma v teple budu toto setkání se zvěří prožíval ještě několikrát při prohlížení fotografií nebo přehrávání videozáznamu. Jen při tom bude chybět ten skutečný neopakovatelný kontakt se zvěří na třicet metrů, mráz, vánice a vítr.

Text a snímky Svatopluk ŠEDIVÝ

Zpracování dat...