Časopis Myslivost

DOPLŇOVÁNÍ STAVŮ ZAJÍCŮ

Doplňování kmenových stavů zaječí zvěře v krajinném prostředí  KUČERA – KUČEROVÁ
Vzhledem k nepříznivým změnám v ekosystémech a biotopech zaječí zvěře dochází dlouhodobě k výrazným, znepokojujícím změnám v populační hustotě zajíců a zanikání většího množství zaječích stanovišť i v oblastech, v nichž byla tato zvěř kdysi hojně zastoupena. Vzniklou situaci se již v mnoha honitbách nedaří vrátit na minulou úroveň tradičními způsoby myslivecké péče o zajíce. Z toho důvodu lze doporučit pokusit se o nápravu méně tradičním způsobem, tj. doplněním prořídlých jednotlivých populací nebo již zcela zaniklých zaječích stanovišť zajíci v odpovídající věkové kategorii a v dobré zdravotní kondici. Uvedený způsob lze uskutečňovat ale pouze tam, kde přírodní podmínky takové nároky na životní prostředí splňují.
Zásadní podmínkou úspěchu doplňkového chovu je soustavná a cílevědomá myslivecká a ochranářská péče, a to nejen o zajíce, ale, a to především, o celé prostředí, ve kterém hodláme tento způsob uskutečňovat a v němž má následně zaváděná zvěř nadále spokojeně žít a odchovávat svá mláďata.
Při zajišťování ochranářské péče je důležitým činitelem spolupráce s ochránci přírody. Vůbec veškeré aktivity uskutečňované ve jménu zlepšení životních podmínek pro volně žijící zvěř vyžadují úzkou spolupráci všech, kteří sledující tento cíl. Je nutno předem předcházet případné polarizaci vztahů mezi myslivci a ochránci přírody. Aby se vyloučilo toto nebezpečí je vhodné předem se s nimi domluvit na společném postupu při ochraně dané části území před rušivými vlivy, ohrožujícími nejen zaječí zvěř, ale veškerou zvěř, která daný územní celek společně se zajícem obývá, na zachování biodiverzity a faunistické pestrosti daného území.
Při doplňování postižených územních částí musí být toto konání v souladu se zákonem o myslivosti (zákon 449/2001, § 5, odst. 2), který kromě jiných stanovuje přesné podmínky, za kterých je možné vypouštět v zajetí odchovanou nebo ve volnosti odchycenou dospělou zvěř jednotlivých druhů do honiteb. Zákon uvádí, že vypouštět zvěř do honitby může pouze držitel honitby nebo osoby jím pověřené, které jsou členy Českomoravské myslivecké jednoty a pro tuto činnost mají odpovídající vzdělání.
Dodržována musí být i ustanovení veterinárního zákona, která se dané problematiky a zákona na ochranu zvířat a krajiny dotýkají.

Vhodnost lokality k vypouštění
Úspěchu při doplňování honiteb zajíci můžeme dosáhnout za podmínek, že budeme věnovat zvýšenou pozornost vybrané lokalitě co do množství a druhové pestrosti lučních bylin, neboť tato je pro zaječí zvěř velice významná (Skála, 2004).
I prostorové členění lokality, v níž hodláme ohrožené stavy zajíců doplňovat, má pro úspěch našeho konání svůj nepopíratelný význam. Předpokládá se, že u zvěře členění terénu může umocňovat pocit bezpečí - nachází-li zde prostory pro svůj komfortní způsob života, úkryt v případě hrozícího nebezpečí, atd. Literatura potvrzuje výsledky našeho pozorování, že kvalita krajinného prostředí spolu s jejím členěním v mnoha případech přesně odpovídá sčítanému stavu zajíců. V žádném případě nelze opomenout při vyhodnocování vhodnosti lokality přihlédnutí k dopravním poměrům a zatížení prostředí pachy v povětří. Tato skutečnost bývá ve vztahu k zajíci často podceňována, výzkum v této oblasti uskutečněný v Litovli však jeho značnou závažnost pro život zajíce potvrdil (Kučera, l991).
Nikdy nebudeme chovat ani vypouštět pro doplňování připravovanou zaječí zvěř v blízkosti hranice se sousedy, kteří náš druh péče o početní stavy zaječí zvěře neuskutečňují. V této souvislosti musíme pamatovat na to, že akční rádius místně usedlého zajíce se pohybuje při kruhovém pastevním pohybu v rozmezí 400 až 600 metrů od středu jeho stanoviště. Jen výjimečně můžeme pozorovat zajíce ve větší vzdálenosti než je uvedený poloměr dosahu jeho působnosti. Sledujeme-li zajíce ve větší vzdálenosti od středu jím obývaného prostoru, můžeme téměř s jistotou předpokládat, že se pravděpodobně jedná o vyděšené a štvané zvíře, nebo o migranta (Kučera 1984). Úmyslné přeběhy za předpokládané hranice domovského okrsku do sousedících lokalit málokdy dosahují větších vzdáleností než je shora uvedeno. Náchylnost zajíce ke stresu, který pro něj znamená pobyt v neznámém prostředí způsobí, že se stane nadmíru plachým a opatrným. Přirozený pud (vnitřní pouto, věrnost stanovišti) poutá každého jedince tohoto druhu na vlastní domovský okrsek. Předpokládaný vznik nových zaječích stanovišť je třeba proto umísťovat do míst, kterými neprochází provozem silně zatížená komunikace. Pro vlastní prvotní odchov i následné vypouštění vybereme místa více méně chráněná i před těžkou zemědělskou technikou, která v období nejintenzívnějšího rozmnožování doslova masakruje reprodukované jedince zajíců.
Je třeba také věnovat pozornost tlumení těch predátorů, kteří jsou na dané lokalitě, nebo v její těsné blízkosti ve stavu přemnožení a jejich významnou složku potravy tvoří právě drobná polní zvěř. Ze všech druhů obývajících dříve naše pole a louky se stává hlavní kořistí právě zajíc polní, neboť ostatní druhy již z krajinného prostředí téměř vymizely.


Nabídka potravy
Úživnost prostředí je jedním ze základních a omezujících činitelů populační hustoty zaječí zvěře. Z toho důvodu se doporučuje při zakládání zvěřních políček nebo pastevních ploch pro zajíce využívat každé možnosti k pěstování plodin, které zaječí zvěř obzvláště ráda vyhledává, jako např. zelí, krmnou kapustu, krmnou mrkev, topinambury, atd. Důležitou veličinou je kvalita a složení bylinného, travního a keřového pokryvu dané lokality. Tato skutečnost je významná tím, že z rostlinné potravy nezískávají volně žijící býložravci, a tudíž i zaječí zvěř, pouze energii a základní stavební prvky svého těla, ale i řadu dalších látek, jako např. cenných vitamínů, minerálních látek apod., ovlivňujících jejich životní cykly, zdraví a látkovou výměnu. Rostlinný pokryv přitom nemá význam jen z hlediska výživy, ale je důležitý i z hlediska ochranného.
Stejně jako potravní nabídka je pro zajíce důležitá možnost snadného přístupu ke zdroji pitné vody. Voda je životní nutností každého živého organizmu. Bez vody se neobejde žádná životně důležitá funkce probíhající v živočišném těle (Kučera, 1984), i když mnozí odborníci tvrdili, že zajícům stačí pro uspokojení jeho potřeb voda obsažená v rostlinné potravě, nebo pouze rosa. Následně nashromážděné důkazy je snad nakonec přesvědčily o opaku (Kučera, Horáček 2004). Pokud se tedy na vybrané lokalitě nenachází přirozený zdroj vody, tak musíme tento pro potřeby zvěře nezbytný zdroj vybudovat a o něj neustále pečovat.

Doplňování zajíců
Doplňování a oživování zaječích populací je nutné uskutečňovat pokud možno prostřednictvím mláďat zajíců, která si ještě neměla možnost vytvořit pouto ke svému předchozímu domovu. Použití dospělých jedinců má v sobě riziko jejich "útěku" směrem k bývalému domovu. Abychom mohli rozlišovat věk zajíců, musíme vědět, že důležitým ukazatelem je tzv. Strohovo znamení, tj. epifyzální hrbolek na loketních kostech zajíců. Podle tohoto znamení rozeznáváme: mláďata do věku 7 měsíců, od 8 až 9 měsíce již mluvíme o mladém zajíci (juvenilní) a od 12 měsíců výše jsou to již dospělí zajíci (adultní) (Kučera,1987).

Vnitrodruhové vztahy zaječí zvěře
S obnovováním prořídlých nebo již zanikajících kmenových stavů zajíců je nutné započít dříve než jsou území zcela vyprázdněna od původní, místně usedlé, populace, a to s přihlédnutím k určitým zvláštnostem života tohoto druhu. Zajíc oproti dosavadním panujícím názorům není samotářsky žijící tvor (Kučera, 1983). Zaječí zvěř je zvěří sociabilní (společenskou), se zvýšenou potřebou sociálních styků s jedinci vlastního druhu ve skupině pro zajíce znamená v případě ohrožení větší pocit jistoty. Popisují se příhody, kdy byly spatřeny skupiny zajíců, bránící napadeného jedince. Vzájemné vztahy - sociální prvky - ovlivňují rozmístění a velikost obývaného prostoru. Je možné se domnívat, že stávající prostorová organizace, kterou umocňuje vzniklý hierarchický řád a dobré sociální soužití všech jedinců žijících na jedné ploše, může mít určitý vliv i na výši početního stavu dané populace. Hierarchické uspořádání populace může vnášet do života každého svého člena takové prvky vnitrodruhového společenského uspořádání, které svým způsobem, alespoň se tak domníváme, každému příslušníkovi skupiny dává možnost vytvářet si za účelem rozmnožování sociální skupinu, kde při navazování vzájemných vztahů jedinci s úspěchem využívají svých smyslových orgánů jako prostředku vzájemné komunikace. Lze se domnívat, že v rozmnožovacím období tvoří místně usedlou populaci i několik sociálních skupin (za sociální skupinu se považuje skupina dvou jedinců nacházejících se společně na ploše veliké přibližně dva hektary za účelem páření se).

Způsob doplňování narušených kmenových stavů mladými zajíci z chovatelských středisek
Aby doplňování nebo obnovování stavů bylo úspěšné, aby si "nově příchozí" zajíci na určené části lokality (honitby) vytvořili svůj nový "domov", musí se opět dbát několika zásadních skutečností:

1.
Vyvarovat se nákupu zajíců od neregistrovaných chovatelů, zvláště v případech, kdy nejsou předkládána veterinární povolení o přemísťování zaječí zvěře, věk, pohlaví a veterinární osvědčení o jejich zdravotním stavu. Reprodukční výkonnost rodičů a jejich psychické vlastnosti jsou důležité poznatky o dědičně fixovaných vlastnostech mláďat. Taktéž se vzdáme možnosti zazvěřování zajíci odchycenými v divoké přírodě pokud neprošli alespoň čtrnáctidenní karanténou pod dohledem veterinárního lékaře (nebezpečí některých chorob přenosných na člověka, případně na domácí zvířata).

2.
Doporučuje se pro uvedený účel použití mladých zajíců z registrovaných chovů zajíců v zajetí, u nichž před vyskladněním bylo uskutečněno vyšetření zdravotního stavu veterinárním lékařem. Každý odběratel mláďat zajíců z registrovaného chovu obdrží veterinární osvědčení, že odchovaná mláďata zajíců z vlastního chovu jsou zcela způsobilá pro převod do volné přírody. Kromě toho se chovatelé zaručují, že vyskladňovaní jedinci jsou odpovídající věkové kategorie ve věku 4 až 10 měsíců, ve vhodném poměru pohlaví (1 : 1 až l : l,2). Dodávané zajíce chovatel opatří před vyskladněním svou značkou tak, aby bylo možné
3. Převod mladých zajíců
do volné přírody. Jak již bylo řečeno je zaječí zvěř zvěří společenskou (sociabilní), což musí být při doplňování stávajícího početního stavu, zohledňováno. Vlastní převod uskutečňujeme velmi opatrně a pozvolna. Nejlépe přes provizorní oplocenku, v níž jsou zajíci postupně připravováni na život v divoké přírodě. Oplocenka by měla být dostatečně pevná, tak aby nemohlo dojít k jejich úniku, a naopak ke vniknutí nežádoucích predátorů. Umístění oplocenky na ploše by mělo odpovídat všem potřebám zajíců, tj. mělo by obsahovat kromě zvěřních políček osázených plodinami sloužícími zajícům jako doplňková potrava i pastevní plochu, místa sloužící pro odpočinek, krytinu, pro vytvoření si zaječích ochozů apod., samozřejmě všechno podle daných možností. Plošná výměra předpokládané oplocenky musí být úměrná počtu zajíců, kteří budou do ní na určitou (přechodnou) dobu vypuštěni. V tomto období se dávky granulované potravy postupně snižují. V této souvislosti bychom chtěli upozornit, že mikroflóra trávicího traktu zajíce má sice schopnost měnit se podle potřeby, ale doba nutná pro tuto změnu trvá přibližně 10 až 20 dnů. Ztratil-li by zajíc náhle svou obvyklou potravu, může sice hned přijímat potravu jiného složení, ale pro scházející specifickou střevní flóru ji nemůže využívat, nebo ji využívá jenom částečně. To pak následně způsobuje, že zajíc hladoví při zaplněných střevech.
Do oplocenky umístíme napáječku (podle potřeby více napáječek) s nezávadnou pitnou vodou. Za samozřejmost se pokládá, že v této oplocené části bude dostatek přirozené potravy - zelené píce v množství a složení odpovídajícím fyziologické potřebě jejich organizmu.
Vlastní vypouštění do oplocené části uskutečníme tak, že do připraveného a zabezpečeného prostoru umístíme přepravky se zajíci, uvolníme zabezpečení dvířek a urychleně se od přepravek vzdálíme. Zajíci by člověka neměli spatřit, pokud možno ani zavětřit. Přepravku musí opustit sami a o své vůli. Pouze tak se zajíci částečně zbaví přepravního stresu. V žádném případě do tohoto procesu by člověk neměl zasahovat.
Po celou dobu pobytu v tomto vymezeném prostoru se zajícům denně předkládá granulovaná potrava do zastřešených malých korýtek a seno do malých přenosných krmelců. Obsah krmítek je třeba pravidelně kontrolovat tak, aby případně nedošlo k zplesnivění zbytků potravy. Plísně v potravě představují pro většinu živočichů smrtelné nebezpečí. Současně musíme pravidelně vyměňovat vodu v napáječkách, neboť i zde hrozí nebezpečí z případného namnožení některých druhů choroboplodných bakterií. Asi po deseti dnech přemístíme krmná zařízení na čerstvou půdu (preventivně zdravotní opatření).
Zjistíme-li v průběhu doby, kterou mláďata tráví v oplocence, že spotřeba granulované potravy klesá (asi za 4 - 6 týdnů) a že se zajíci stále častěji paství, nastal čas na jejich převod do krajinného prostředí. Nikdy však nevypouštíme najednou méně než 10 zajíců (5 párů) v odpovídajícím poměru pohlaví. Nadále však do oplocenky umísťujeme zastřešená krmítka s granulovanou potravou pro případ, že si některý jedinec na nový způsob obživy zcela neuvykl a také proto, abychom u nich vypěstovali pocit sounáležitosti s tímto prostorem. S největší pravděpodobností bude nutné základní počet vypuštěných mláďat doplňovat. Budou oběti, něco si vezmou predátoři, něco choroby, něco civilizační činitelé, něco pytláci, ale tak to již v přírodě chodí a musíme se naučit trpělivě těmto mnohdy neovlivnitelným skutečnostem čelit.

Navrhovaná aktivita, tak jako každá jiná, má-li vést k úspěchu, si vyžaduje určitý způsob víry ve své vlastní konání a nekonečnou trpělivost. Byly-li splněny všechny uvedené požadavky, pak po odstranění závory, dělící mláďata zajíců od volnosti, můžeme těmto popřát hodně zdaru v novém životním prostředí, úspěšné rozmnožování s produkcí, významné množství použitelného přírůstku. K tomu všemu - z dobře vykonané práce - přejí autoři této statě mnoho radosti.
Kučera - Kučerová
Zpracování dat...