Časopis Myslivost

Republika Sacha (Jakutsko), země mysliveckých snů

Text a snímky Norbert HOMOLA
Na Sibiři jsem byl naposledy před patnácti lety. Navštívil jsem tehdy i Jakutsk. Nedostatek zboží všeho druhu, rozbité cesty, na náměstí nezbytný Lenin, celkový dojem smutno - šedivo. Pro porovnání - republika Sacha má rozlohu 3 100 000 km2. Česká republika se svými 78 874 km2 je 39x menší. Jakousi pomyslnou osu této země tvoří řeka Lena, na které leží i hlavní město Jakutsk. Počet obyvatel - jeden milion.


Tentokrát jsem před cestou po Leně a do tajgy nakoupil koření, tabák, rybářské potřeby a nějaké léky. V pondělí 19. července jsem se svými přáteli Jelenou a Petrem vyrazil na východ. První šok přišel v Moskvě na letišti. Celní přepážky, až na jednu, byly opuštěné. Zamířil jsem tedy k ní a začal rozbalovat batoh. Celník udiveně zdvihl obočí. "Máte zboží za více než 30 000 rublů?" řekl. "Ne," odpověděl jsem. "Tak nezdržujte." Zahanbeně jsem si vzpomněl na vtip o iniciativním blbci, který je horší než třídní nepřítel. Přesunuli jsme se na vnitrostátní letiště a odletěli do Novosibirska, kde jsme znovu přesedli v rámci úspor na letadlo místní letecké společnosti. Při pohledu na omšelé TU-154, které jistě létalo ještě s Brežněvem na vládní návštěvy, jsem se v duchu loučil se životem. Přátelé na tom byli, alespoň podle výrazu tváře, stejně. Nad Sibiří se držela oblačnost, takže nebylo vidět nic zajímavého. Po přistání v Jakutsku jsme si ulehčeně oddychli. Našli jsme si ubytování v internátu pro říční kapitány.
Druhý den ráno jsme vyrazili do centra města. Přeplněné obchody zbožím všeho druhu, výstavy umění, stánky, kde pirohy ohřívají v mikrovlnných troubách, na každém rohu banka s bankomaty, hotely s livrejovanými vrátnými, a hlavně - všude melodie vyzvánějících mobilů. Z Jakutska, které jsem znal, zůstal pouze Lenin, ukazující směr k lepším zítřkům.
Po vyřízení formalit v hlavním městě jsme si koupili lístek do Olekminska, což je město 650 km proti proudu Leny. Přepychový parník vybavený jídelnou, sprchou a společenskou místností s námi uháněl třicetikilometrovou rychlostí. Se zájmem jsem pozoroval písečné břehy, které se místy sesypávaly do vody i s vegetací. Náhle začaly problémy. Loď, bohužel, kromě obvyklých cestujících převážela i propuštěné trestance. Ti okamžitě poznali, že jsme cizinci, a rozdělili se do dvou skupin - jedna nás chránila a druhá nás chtěla okrást. Dodnes nevím, která byla která, protože vypadali úplně stejně. Ukazovali nám dýky velikosti malých mečů, připravené pod saky. Nakonec si toho všiml i kapitán a zakázal jim prodávat alkohol, tím se ovšem naštvali všichni. Ochránce Valerij nás varoval před místním podsvětím v Olekminsku, které o nás již jistě ví a čeká na nás. Parník dorazil naštěstí do města před polednem. Doklady a peníze jsme strčili do bot. Do kapsy jsem si připravil malý lovecký nůž, naši jedinou zbraň. V této vypjaté chvíli Petr povídá: "Já ti, Jeleno, závidím. Zatímco já s Bertem budeme ležet v tajze okradeni a s probodnutým břichem, ty si budeš užívat v nějakém sibiřském nevěstinci." Tím ovšem velmi zlehčil napětí. Přepadení se nekonalo.
Vyhledali jsme ředitelství Olekminského zapovedniku (rezervace), k našemu milému překvapení jsme byli přivítáni čajem a dortem. "Letos jste první návštěvníci naší rezervace," povídá zástupce ředitele. "Kdy chcete vyrazit a jaké máte cíle?" Když jsem sdělil, že máme pouze čtyři volné dny, zklamaně odpověděl: "Rezervace leží 300 km od města, to v žádném případě nestihneme." Domluvili jsme se tedy na náhradním řešení. Dal nám k dispozici svého zaměstnance Pavla Marjuchiče, s tím, že nás dopraví v motorovém člunu asi 60 km proti proudu do míst, kde je člověkem neovlivněná tajga.
Přeplavili jsme se přes Lenu do malé vesničky naproti Olekminsku. Dřevěné domky, volně se pasoucí krávy, pila, dva obchody, pošta. Večer jsme zasedli k míse vařených brambor a čaji. Pavel rád fotí a natáčí na video. V zimě odchází daleko do tajgy lovit soboly. Začal nám promítat své filmy z rezervace, jejíž rozloha je 874 000 ha, na okrajích žijí trvale Jakuti - strážci, s rodinami. Zaměstnanci ředitelství je dvakrát ročně, zjara a na podzim, navštěvují se zásobami potravin a střeliva, čímž zároveň vykonávají strážní službu. Rezervace je tak vzdálená od lidských sídel, že prakticky nedochází k pytláctví, výjimkou jsou pouze lety mafiánů ve vrtulnících, ale i tyto nevítané návštěvy jsou velmi řídké. Roste tam 650 druhů rostlin, žije 180 druhů tažných a trvale žijících ptáků, savci jsou zastoupeni 40 druhy, zvířata nejsou plachá, spíše si člověka přicházejí ze zvědavosti prohlédnout. S tím bývá problém, hlavně u medvědů!, kromě nich tam žijí například i losi, soboli, vydry, srnčí, vlci, sobi, maralové.
Ráno jsme se nalodili a vyrazili. Počasí se pomalu, ale jistě začalo kazit. Přistáli jsme asi po 20 km plavby v táboře sekáčů trávy. Podél Leny jsou louky, na kterých si místní obyvatelé zabezpečují píci pro dobytek na zimu, seno svážejí třeba až z třicetikilometrové vzdálenosti. Všichni mají v řece vrše a sítě, aby si zpestřili jídelníček. Sotva jsme přistáli začalo drobně pršet, nakonec se přihnal i silný nárazový vítr. Sladká představa koupání a rybolovu se rozplynula. Postavili jsme stany a vyrazili do tajgy. Za několik hodin jsme se vrátili úplně promočení a zmrzlí, noví přátelé nás "zastlali" do medvědích kožešin, uvařili uchu (rybí polévku) a gréčku (pohankovou kaši). Všichni muži z tábora byli lovci, večer tedy vyprávěli. Vítr cloumal celtou, ale v kamínkách praskal modřín a šířilo se teplo, a my jsme v myšlenkách byli na Wrangelově ostrově, kde deset let Pavel pracoval, nebo na Čukotce. Lov zde probíhá na základě licence - zájemce si koupí povolení k lovu určitého druhu zvěře, nebo také revír na lov sobolů. Trochu mě zklamal lov na medvědy. Cvičení psi najdou doupě se zazimovaným medvědem, přímo tam je medvěd zastřelen. Soboly loví do želez, návnadu tvoří většinou jeřábci a tetřevi. Zvěřinu z jeřábků a tetřevů jedí pouze z nutnosti, protože silně voní a chutná po pryskyřici. Největší "hvězdou" jsem byl já s tématem Průběrný odstřel srnčí zvěře. Pro velký úspěch jsem musel několikrát opakovat. Zalykali se smíchem při představě, že pouštějí mladého srnce jen kvůli tomu, že má kvalitní paroží.
Dva dny jsme čekali, ale počasí se neumoudřilo, proto jsme se vrátili do vesnice. Večer jsme zasedli ke stolu, přicházeli sousedé, aby si poslechli - Zásady průběrného odstřelu srnčí zvěře. Pavel vytáhl "chlapskou" vodku. Recept: nalije se do půlky láhve líh, dolije vodou, hodí se tam hrst cukru, nakonec se vše dobře promíchá. Chlapská proto, protože ji ženy odmítají pít. Posteskl jsem si Pavlovi, že jsem očekával, že uvidím tetřevy, tetřívky nebo jeřábky, a ono nic. Pavel povídá: "Zítra se po nich podíváme." Byl jsem skeptický. Vím, že blízké okolí sibiřských vesnic bývá většinou na zvěř sterilní, ale byl jsem rád, budu moci vodku rozchodit.
Ráno mě bolela hlava, tělo se chvělo, ale přesto jsme se vydali na procházku. Chci předeslat, že původní lesy jsou do vzdálenosti 50 km od řeky vyrubané. Lesy nikdo neobnovuje, jsou ponechány osudu. Holiny samy zarůstají pionýrskými dřevinami, tj. břízou, borovicí, modřínem, vrbou a olší. Musím se před vitalitou přírody sklonit. Pěkně zapojené smíšené lesy dobře odrůstají. Sledoval jsem písečnou půdu pod nohama, nikde ani stopa. Pouze otisky toulajících se psů z vesnice. "Dobře, že se netáhnu s foťákem," říkal jsem si. Poklidně jsme sbírali křemenáče a janky, kterých tu bylo opravdu mnoho. "Dívej, jeřábci," povídá Pavel. Opravdu na křižovatce lesních pěšin právě mizeli tito lesní kurové. "Neboj se, neuletěli daleko." Opravdu po padesáti metrech jsme se ocitli asi mezi dvanácti jeřábky. Posedávali na nízkých borovicích a modřínech, zvědavě natahovali hlavičky a slabě pískali. Pomalu jsme je našoulali na vzdálenost čtyř metrů. Nemohl jsem se nasytit pohledu na tyto lesní strakáče. "To je dobře, že jejich zvěřina chutná po pryskyřici, takovou ochranu by jim nezabezpečilo ani usnesení rady ministrů", říkám si v duchu. Pomalu jsme vycouvali a vrátili se do vesnice.
Vím, že Sibiř je v naší zemi vnímána jako země, kam carové odklízeli své odpůrce. Kam Stalin umístil své nejkrutější koncentrační tábory. Dodnes se tam rabuje přírodní bohatství. Navíc tam dorazila neviditelná a chtivá ruka trhu. Pro mě je to však svobodná a nezkrocená země, která sama vzdoruje tlaku naší civilizace. Mimo ohromné rozlohy jí pomáhají třeskuté mrazy, bažiny, zimní vichry a komáři.







Zpracování dat...