Současné (a zcela určitě i budoucí) problémy ochraně přírody v EU
Myslivost 6/2005, str. 7 Dr. Ing. Rudolf NOVÁK, ČMMJ – F.A.C.E.
Vstupem dalších států do EU nastala zcela jiná situace v ochraně přírody než byla dříve, kdy měla EU 9 či 15 členských států. A to zejména v dříve nastavené ochraně ptáků a velkých predátorů.Směrnice č. 79/409 EEC o ochraně volně žijících ptáků byla jedním z prvních právních nástrojů týkajících se životního prostředí. Co je důležité konstatovat, původní směrnice byla vytvořena devíti státy a pro podmínky devíti států. Přitom dnes má EU 25 států s naprosto rozdílnými přírodními podmínkami a s rozdílnými populacemi dříve chráněných ptáků (proti původní devítce). Nastal tedy, zcela objektivně, čas tuto směrnici, zejména její obsah, přizpůsobit současnému stavu celého evropského společenství. Velmi často je tato směrnice vykládána, i v nových státech EU, příliš restriktivním způsobem, tak jak se to stalo i v ČR při její implementaci do našeho právního řádu, místo toho aby se její aplikace opírala o věrohodné vědecké a odborné údaje. Podle mého názoru (a nejen mého) by měla EU, zejména interskupiny EU parlamentu a Evropská komise, zrevidovat v prvé řadě současný systém definice dob lovu a seznamy chráněných druhů a skupin druhů uvedených ve Směrnici. Nový systém by se měl opírat o věrohodné biologické údaje a o rozumný právní výklad klíčových nařízení Směrnice. U řady druhů ptáků by se měly přehodnotit plány ochrany. Například se jedná o problém ochrany kormoránů, sojky obecné a dalších druhů. Celá směrnice by měla být tedy zcela zásadně přepracována s ohledem na časový vývoj a četnost populací v jednotlivých regionech EU, na základě objektivních odborných poznatků.
Problém velkých predátorů
Dalším nově vzniklým problémem, doposud neřešeným, je problém velkých predátorů. Vstupem nových členských států se stalo území EU také teritoriem s přirozeným výskytem velkých predátorů (vlka, medvěda, rysa), jejichž populace jsou v řadě států stabilní a někde dokonce vykazují nárůst. Například medvěd na Slovensku a ve Slovinsku, populace vlků v pobaltských státech.
Doposud politika EU spočívá především v restrikci, v přísné ochranářské politice. Tuto politiku bude nutno co nejdříve přehodnotit, tj. začlenit některé druhy volně žijících živočichů, dříve přísně chráněných, "do plánů chovu a lovu". Mělo by se v celoevropském měřítku využít zkušeností tzv. "nových států" v racionálním obhospodařování velkých predátorů a navrhovat realistické řešení na snížení případných konfliktů mezi živočišnými druhy a zájmy dané venkovské oblasti.
V rámci interskupin by se měl vytvořit prostor a platforma pro diskuzi na úrovni EU mezi experty, nevládními organizacemi, venkovskými institucemi a všech těch, kterých se týká ochrana a chov velkých predátorů.
Měly by se akceptovat dlouhodobé zkušenosti nových členských států v oblasti obhospodařování velkých predátorů a tam, kde populace velkých predátorů vykazují růst a jsou stabilizované, by měly být zpracovány plány "chovu a lovu", jednoduše řečeno - s jejich stavy by se mělo dále hospodařit.
Bude asi nezbytné, aby EU přešla od politiky prosté restrikce k diferencovanému přístupu k ochraně velkých predátorů podle jednotlivých oblastí či regionů. Jen tak se podaří reálně definovat politiku zachování biodiverzity s ohledem na dlouhodobé soužití mezi člověkem a velkými predátory.
Různost přírodních podmínek
Jak jsem již výše uvedl, rozšířením EU o další státy se zvýšila "rozrůzněnost přírodních podmínek" a do budoucna již nepůjde sjednocovat zcela jednoduchým způsobem politiku ochrany přírody a krajiny v rámci celé EU.
V rámci EU by měla být zavedena regionální statistika a její vyhodnocování (vývoje populací jednotlivých druhů živočichů) a podle výsledků nastavovat ochranná či jiná opatření nejen v rámci celé EU, ale i parciálně podle jednotlivých regionů.
Osvěta v oblasti ochrany přírody
Největším dluhem většiny států v rámci EU (a také ČR) je osvěta týkající se nejen ochrany přírody, ale zejména racionálního využívání přírodních zdrojů.
Většina obyvatelstva EU je městská, tedy ztratila kontakt s volně žijícími zvířaty. Naši předkové věděli, že volně žijící živočichy je někdy nutno i ulovit a že existence člověka se opírá o produkci a sklizeň obnovitelných živých přírodních zdrojů (lesnictví, rybářství, myslivost). Na tuto skutečnost, v důsledku urbanizace a odtržení od přírody řada lidí pozapomněla. Všechny populace živočichů žijí v interakci se svým prostředím. Může nastat (a často také nastává) situace, kdy četnost druhu překročí kapacitu prostředí. Následkem je potom úhyn, rozšiřování nákaz, hladovění. Je tedy možno si vybrat ze dvou možností. Buď tedy populace volně žijících živočichů zredukují přírodní mechanizmy s rizikem nepříznivých vlivů na životní prostředí a na člověka nebo tyto populace redukovat řízeným a etickým lovem.
Co říci na závěr? Všechny výše nastíněné problémy mohou někomu , v kontextu jiných, třeba ekonomických nebo euroústavy, zcela nezajímavé nebo nepodstatné. Na druhé straně je nutno si uvědomit (a doufám, že si to velice brzy uvědomí také naši poslanci EU parlamentu), že venkovské oblasti nebo volná málo urbanizovaná krajina tvoří 3/4 území EU a žijí v ní a pracují lidé, zemědělci, rybáři a myslivci. A cílem europolitiky v ochraně přírody by nemělo být vytvořit volnou krajinu bez člověka, ale zachovat přírodní rovnováhu v krajině, kterou ve většině regionů EU můžeme nazvat kulturní.