Časopis Myslivost

Rajka naší přírody

Myslivost 7/2005, str. 27  Text a snímky Jan RYS
Na sklonku léta a v začátku jeseně se rád toulám Českým krasem - po prosluněných stráních a škrapových úbočích kopců. Člověk zde nachází terapii k uklidnění duše z dnešního uspěchaného života. Při nevtíravých koncertech samečků kobylek, cvrčků a sarančat se dokonale zapomíná na všechny svízele všedních dnů. V teplém počasí se ozývají odevšad - z porostů bylin stepních louček, baldachýnu křovin lemujících skalnaté rokle, dokonce i z korun dubů šípáků ostrůvkovitě roztroušených po svazích strání. Ve vlahém podvečeru pak skupinu zpěváků rozšíří ještě na kvarteto na několika místech svým neúnavným málo přerušovaným monotónním cvrčením krtonožka obecná.


Je tady toho dost zajímavého k poznávání. Nejpoutavější herci bývají kobylky zelené, u kterých při troše štěstí můžeme poznat i jejich masožravý způsob života. Umí, jako ve zpomaleném filmu, před našimi zraky požírat dopadenou kořist - drobnější hmyz. Převážně si pochutnávají na mšicích, ospalých mouchách a menších housenkách. Nevýhodou je, že mají vynikající krycí zbarvení a musíme se velmi bedlivě dívat, abychom kobylku v moři zeleně objevili. Snadnější bývá ji spatřit při pohybu, nebo když třepotavě přelétá. I na zpěváckém pódiu poskytuje obdivuhodnou podívanou, když rozezvučuje své stridulační ústrojí. Jedno její křídlo má hladkou pevnou blánu vypnutou jako na bubínku a u kořene opatřenou tlustými žilkami. Na druhém je pak žilka s mnoha desítkami zoubků. Otíráním křídel o sebe se rozezvučí jako hudební nástroj. Zabarvení "zpěvu", hlasitost i výšku tónů, ovlivňuje pak hbitost kmitů křídel.
Již dvakrát se mi v posledních letech stalo, že jsem si vyšlápl na srnčí říji časněji než kdy jindy. Za rosy chór šestinohých zpěváků ještě mlčel, jen pěnice po křovinách měly sólo; když mi náhle ke sluchu dolétl nezvyklý chraplavý hlas ptáka. Zněl přidušeně, asi jako "krak, krak", a ozýval se jen chvílemi. Připomínal "mutování" stračího juniora. Plížil jsem se opatrně za zvukem k několika stromům. Prohlížím si jejich koruny větev po větvi, když mi pojednou v okénku mezi listy probleskne v dalekohledu blankytně modrá barva se zvláštně zelenkavým valérem. Patřila ptáku velikosti divoké hrdličky s mohutnou masivní hlavou. Upravoval si peří a v přestávkách vydával drsný hluboký hlas. Překvapeně zírám na mandelíka hajního. Skoro půl hodiny se producíroval na větvi. Pak se nečekaně, když vzlétl, proměnilo jeho tělo v dokonalou malířskou paletu. Plně na něm zazářily všechny barvy jeho exotického šatu. Modrá, zelená, fialová se mísily s pruhy skořicově hnědé a černé. Přelétl k malé travnaté stepi a usadil se nad ní na suché větvi plané hrušky. Hned zaujal vzpřímenou pozici bystrého lovce šestinohých muzikantů, kteří si už začali "ladit své nástroje". Netrvalo dlouho, a střemhlav se vrhl na zem za kořistí. Zahlédl jsem, že se mu v zobáku zazelenala kobylka. Vrátil se s ní na větev, několika údery o tvrdé dřevo ji usmrtil a spolkl. Potrava mandelíka je výhradně živočišného původu, především hmyzu. Rád si ji ale také zpestřuje neopatrným hraboškem.
Mandelík ve volné přírodě u nás je již vzácný. Miluje otevřenou krajinu dělenou do pastvin, luk a polí, sem tam prostoupenou menšími lesíky s letitými stromy. V nich ve starých dutinách po datlech, obvykle až v červnu, hnízdí. Ze čtyř nebo pěti čistě bílých vajíček se mu za 20 dní vylíhnou mláďata, která deset dnů nevidí, dospělá jsou až po měsíci. V Českém krasu na Karlštejnsku hnízdil mandelík naposled v roce 1938. Teplé škrapové stráně mu tu vždy poskytovaly dost bohatě prostřený stůl s hmyzí potravou. Proč zde nerozmnožuje svůj rod ještě dnes, těžko hádat. V současné době mu kras už jen sporadicky slouží jako oáza oddechu při podzimním průtahu do afrického zimoviště. Neobyčejně poeticky vždy hodnotil profesor Komárek mandelíka ve všech svých článcích o Českém krasu; psal v nich o něm jako o rajce naší přírody.








Zpracování dat...