Už jako kluk školou povinný, a později jako lesní praktikant, jsem si nenechal ujít žádný z honů, tehdy ještě v lesích hraběte A. K. Mensdorfa Pouillyho. Tak jako mého tatínka i mě vždycky lákalo kde se střílelo, povětšinou na honech na zajíce. A střelby a zvěře tehdy bylo opravdu hodně! Lesní personál i my jsme na honě hraběte titulovali Jeho jasnosti. Vzpomínám na to rád. Můj táta byl na každém honu, jak se tehdy někde říkalo, „štěkat“. Pro něj byly hony takřka svátkem a zároveň vyznamenáním – hajní ho brali jako honce. Doma vždy vypravoval jak to všechno probíhalo, jak se troubilo, střílelo, jak všichni účastníci stáli jako svíčky v řadách, jak i on držel svého kulicha v ruce a sukovici pevněji stiskl, jen aby vyhlížel co nejdůstojněji, když nadlesní předával hraběti hlášení, že je vše k honu připraveno, že se dostavilo tolik a tolik střelců, honců, psů a co se bude střílet, připomínal střelcům opatrnost při střelbě. „O střelbě před zahájením leče a po odtroubení bych se nemusel zmiňovat,“ říkával, přesto však zákaz střelby připomněl.
Více >