Časopis Myslivost

Bouchalové

Pavel Kacl
Bouchalové
Dovolte mi podělit se se čtenáři časopisu o několik poznatků z mé, zatím krátké, ale bohaté životní lásky zvané „myslivost“. V čísle 11/04 str. 34, pan Lhota napsal krásný článek „Jak mluvíme“. Ačkoliv jsem ještě myslivecký zelenáč (17. 10. 2003 jsem úspěšně složil zkoušky z myslivosti), s jeho názory si dovolím souhlasit. Zároveň bych chtěl napsat pár řádků o tom, v čem já vidím hlavní problém, který začíná již zmiňovanou špatnou mluvou, zvyky, tradicemi a končí mnohem závažnějšími skutky, jako jsou úrazy a v horším případě smrt. Hlavní problém vidím v nás, myslivcích. Ano, čtete dobře, podle mne problém začíná ve všech sdruženích, kde takového člověka (schválně nepíši myslivce) mají.
Za tu dobu, co se pohybuji v tomto prostředí, můžu říci, že skoro v každém sdružení takového člověka mají. Já osobně si myslím, že je v našich silách, proti takovým lidem veřejně vystoupit a bojovat. Ve většině případů se to při menších prohřešcích omluví nebo se dotyčný odsoudí při poslední leči, s čímž souhlasím. Ale jsou tu ještě daleko závažnější věci, o kterých chci psát.
Zaklekávání při střelbě na kachny, odchod z místa nám určeného závodčím o několik desítek metrů se slovy: "Tady to létá víc", není vzácností člověk, za kterého střílí na honě dvanáctiletý vnuk. Tyto věci se možná jeví někomu jako maličkost. Jak se říká, s jídlem roste chuť a kdo nám zaručí, že člověk pro kterého nic neznamenají zvyky, tradice a nepsané zákony, příště někoho neohrozí na životě. A jsme u špatného zacházení se střelnou zbraní.
Tady už jde o víc a je povinností každého z nás, upozornit dotyčného, případně hospodáře, v horším případě policii. Vím, že proti kamarádovi se těžko něco říká (budu špatný, nic to nepomůže atd.). Podle mého názoru, každá připomínka i ta maličká je k něčemu dobrá. Bohužel, já sám mám takovou špatnou zkušenost, která mi vzala sny a iluze. Dovolím si ji zde prezentovat, aby i ti "BOUCHALOVÉ" pochopili, jak vratké mohou být misky vah a že příště mohou přijít o ty již zmiňované sny a v horším případě i o život také oni.
Ještě než jsem úspěšně absolvoval myslivecké zkoušky, pořídili jsme si s manželkou našeho prvního loveckého psa. Byl to český fousek. Každý týden jsme se jezdili dívat, jak nám náš Aron roste. Ihned se stal rovnocenným členem naší veliké rodiny. Co radosti nám přineslo soužití s ním. Ale byly to rovněž starosti a hodiny výcviku za každého počasí. Kolik času stálo manželku připravit psa na výstavu. Všechny tyto radosti i starosti s námi prožívala i paní chovatelka. Úsilí se ale vyplatilo: Zkoušky vloh v I. ceně, dvě výstavy, dvakrát CAJC. Dodnes mám v paměti slova pana Čeliše, který posuzoval na speciální výstavě ČF: "Ty ani nevíš, co máš. Jsi mladej, tak v tom pokračuj." Jako třešnička na pomyslném dortu bylo vítězství na podzimních zkouškách ve třinácti měsících věku psa. Poté nastala chvíle snění a plánů (lesní zkoušky, všestranné zkoušky, uchovnění). Bohužel, nikdo v tu chvíli netušil, že za necelý měsíc, na svém prvním honu, tragicky zemře rukou člověka, který právě patří do té skupiny lidí, o kterých píši. Ten člověk nejenom že porušil všechny zákony a předpisy (střílel do leče mezi lidi, na pohyb rákosí reagoval již zmíněnou střelbou), ale vzal nám přítele a právě ty sny. Tento pán neměl ani kousek cti se omluvit a se slovy: "Zastřelil jsem ti psa", odešel.
Doufal jsem, že nahlášením celé skutečnosti na pojišťovnu, OMS a policii bude viník jednoznačně potrestán a nikdy se to už nebude opakovat. O iluze, že takového člověka mezi sebou nechceme mě připravili všichni ti, kteří tvrdí, že se vlastně nic nestalo, vždyť to byl jenom pes. Ti všichni, kteří pana STŘELCE všelijak omlouvají. Také jsem se dozvěděl, že když jdu se psem na hon, tak musím počítat s tím, že o toho psa můžu přijít. Tato slova jednoho z funkcionářů OMS mě utvrzují v tom, že kamarád proti kamarádovi nepůjde.
Vždyť toho nechci moc, jenom, aby o ty sny nepřišel ještě někdo jiný, když už jsem o ně musel přijít já. Zaráží mne, že někteří lidé, na kterých stojí rozhodnutí, tuto věc podceňují a zaráží mě postoj jednatele OMS. Ale kde je ta hranice, kdy už si řekneme tak dost, ten člověk musí být potrestán.
Možná, že bude muset zemřít člověk, aby se toto nebezpečí, po pořádném mediálním proprání, začalo brát vážně. Už jen pohled na fotografii mého přítele, který už teď loví tam nahoře, mě nedovolí sklopit oči a mlčet.
Jak už jsem napsal, je to v našich společných silách. Tedy pokud to chceme. Každý by si měl položit otázku - proč zrovna já bych měl přijít o něco, co je mi blízké a na čem mi záleží, jenom proto, že někde mají takového BOUCHALA a dělají, že to nevidí.
Možná tento článek nevyzněl tak, jak jsem původně zamýšlel. Přiznávám, že nejsem žádný nadaný spisovatel, přesto věřím, že si každý správný myslivec po přečtení těchto řádků položí otázku: "Chceme opravdu tyto lidi mezi námi?".
Pavel KACL
Zpracování dat...