Časopis Myslivost

Lednový výstřelek černé

Text a snímky Jan Rys
Minulý rok hned na začátku ledna zazvonil telefon, známý lesák z Brd mě zval k návštěvě. Sdělil mi, že ke krmelišti mu chodí jelen – jelenec viržinského, po kterém jsem marně pátral celý podzim na Hřebenech a toužil si na něho zmáčknout; samozřejmě jen fotografickou spoušť. Konečně tedy mám příležitost se dozvědět, kde dost pravidelně střídá krmelce pod Studeným vrchem. Sotva radio předpovědělo trochu prosvětlenou oblohu, pamatuji si, bylo to na Tři krále, jel jsem do brdských lesů s batohem fotografické výbavy a velkou termoskou horkého čaje. V hájovně se dovídám bližší o místě krmelce i že opodál stojí seník do kterého mohu zalehnout na čekanou.
Sněhu v lese nebylo mnoho, jen asi tak na píď, a mráz několik stupňů pod nulou. Chrámové ticho rána rušily moje chřupavé kroky do širokého okolí, takže jsem nezahlédl nikde ani kus zvěře. Jesle pod Studeným vyhlížely zásobeně a šířily kolem vůni loňské otavy. V korýtkách se vršily kaštany s žaludy. Jen hrubého šrotu se už zdálo poskrovnu. Sníh kolem dokola byl zdupán jako mlat, od stop různé zvěře. Ze seníku, který stál v povzdálí pod svahem stráně mezi řídkou dubinou, jsem měl dobrý výhled ke krmelišti, aniž by stínily kmeny stromů. Zalehl jsem tedy uvnitř do vonícího sena, k díře s odtrženým prknem, a připravil na fotoaparát teleobjektiv. Nastalo dlouhé, tiché uspávající čekání. Celé dopoledne probíhalo v poklidu, oživované chvílemi návštěvami sýkorek a sojek, jež zajímaly zlomky zrní v korýtkách. Po obědě obloha trochu potemněla a začal se trousit sníh. Mezi šelestěním sněhových vloček zaslechnu mňoukavý zvuk, který se přibližoval. Já ho přisuzoval známé imitátorce - sojce. Z omylu mě však vyvedl pohyb v houštině. K jeslím přicházely dvě daněly s kolouchem. Umínil jsem si, že budu fotografovat jen "viržiňáka", abych cvakáním uzávěrky zbytečně nevyrušoval zvěř. Daněly téměř půl hodiny hospodařily na krmelišti, když pojednou divně znervozněly. Vzhlížely do svahu Studeného. Něco se jim tam nelíbilo, proto pomalým klusem odchází od jeslí. Bedlivě přehlížím svah nad seníkem a hledám příčinu. Snad turisté, anebo že by rys, jehož stopy se občas objevují na Studeném vrchu. Vzrušením začínám cítit tlukot svého srdce. Tu zcela jasně slyším podivné kvičení. Ale již pozoruji, jak ze svahu ke krmelišti si to šine "vláček" divočáků. Beru si rychle na pomoc dalekohled. Vpředu slabší kus, za ním větší a pak - nechci věřit svým očím - sněhem se brodí několik dnů stará pruhovaná selata - markazíni. Bachyně pobízí drobotinu pochrochtáváním k postupu, za jejího kvičivého nářku. Dále za nimi jde několik dalších divočáků. První kus černé se co chvíli zastavuje a ostražitě jistí, zvednutým ryjem nabírá vítr. Matka markazínů musí zpomalovat chůzi a nezamlouvá se jí to. Štulcem ho drsně odhodí ze spádu zvěře a pokračuje nyní jako první. Tlupa černé se pomalu přibližuje k seníku, když bachyně prudce zastaví a vyrazí ze sebe "vuf, vuf". V mžiku se markazíni otáčejí, běží kus cesty zpět a kryjí mezi kořeny starého stromu pod strženým svahem. Matka je s funěním následuje. Tam se před nimi postaví do bojového postoje a pozoruje seník. Vše mi je jasné; dostala můj vítr. Celá tlupa černé zvěře hlučně a rychle klusem mizí v tmavém příšeří lesa. Dlouho se vzpamatovávám z překvapení výborného čichu tak i časného vrhu selat divokých prasat. Do večera už je krmelec osiřelý od veškeré zvěře; jelenec nepřišel. Teprve druhý den dopoledne se objevil poblíž. Skoro půl hodiny krmeliště obcházel, než k němu získal důvěru.
Jan RYS
Zpracování dat...