Časopis Myslivost

Lovec František Ferdinand d´Este

Mgr. Jan ŠACH
Roku 1887 zakoupil následník habsburského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este od Františka knížete Lobkovice konopišťský zámek. Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo, jehož historie sahá až hluboko do středověku. Okolní parková úprava změnila v 18. století pevný hrad v zámek, jemuž z minulosti zbylo jádro zajímavé hradní architektury u nás nezvyklého francouzského typu, s válcovými věžemi po obvodu.
Romantická kulisa Konopiště arcivévodu Františka Ferdinanda ihned zaujala. Vyhovovala jeho historizujícímu myšlení, podstatná byla nepochybně i krása okolní krajiny, slibující množství jedinečných loveckých zážitků. Zděděné finanční prostředky mu umožnily provést velkorysou celkovou přestavbu a modernizaci Konopiště v luxusní, reprezentativní a pohodlné sídlo.
Stavební úpravy zámku vedl známý restaurátor gotických staveb Josef Mocker, který krátce předtím prováděl restaurátorské práce také na Karlštejně. V duchu módního akademického romantismu byl celý objekt sjednocen. Jeho modernizace byla vedena snahou vytvořit příjemné sídlo, ve kterém by se skutečně pohodlně žilo - byla do něj zavedena elektřina, vybudováno ústřední topení, moderní koupelny a záchody, dokonce i výtah.
Při úpravě a vybavování interiérů působil architekt František Schmoranz, který však vždy musel respektovat přání a požadavky následníka trůnu. Ten chtěl z konopišťského zámku, vedle komfortního příbytku vybaveného historickým a pseudohistorickým nábytkem, vytvořit i důstojné místo pro uložení svých rozsáhlých uměleckých sbírek, které po celou dobu svého života doplňoval vlastními nákupy. Postupně sem soustředil kolekci italských obrazů, gotických plastik, váz, tapiserií, gobelínů, soubor předmětů zdobených motivem sv. Jiří, sbírku grafiky s vojenskými a námořními náměty. V roce 1904 se na zámek dostala i unikátní estenská zbrojnice.
Sjednocujícím prvkem ve výzdobě zámeckých interiérů se však stala největší vášeň arcivévody Františka Ferdinanda - lov a vše co s ním souviselo. Na chodbách, v obytných prostorách i přijímacích místnostech byly instalovány lovecké zbraně, preparované trofeje, parohy ulovených kusů jelení, srnčí nebo mufloní zvěře, obrazy a grafika s loveckými motivy atd.
Neméně pronikavé a radikální byly změny v okolí zámku. Cukrovar, mlýn i oblíbený hostinec byly zrušeny a vesnice Konopiště, která měla okolo 500 obyvatel, byla vykoupena a zanedlouho zmizela z povrchu země. Okolo zámku tak mohl vzniknout rozsáhlý park, jehož jádro tvořily terasovitý park při východní a jižní straně zámku a Růžová zahrada se sochařskou výzdobou dovezenou z Itálie a s celkovou rozlohou 250 hektarů. K jednomu z největších parků v Evropě se přidružoval ještě rozsáhlejší komplex sadů anglických. Konopišťské panství tvořilo vůči svému okolí uzavřený celek. Široké okolí zámku, jeho zahrady, obrovské rozlohy parků a lesů byly pro veřejnost naprosto uzavřeny.
Vedle snahy o vybudování důstojného sídla arcivévody, následníka trůnu a budoucího císaře, hrála při přetváření konopišťského panství rozhodující roli lovecká vášeň Františka Ferdinanda. Lov byl výsadou i zálibou šlechty a členů panovnického domu a František Ferdinand nebyl v tomto směru výjimkou. V jeho případě byl lov nejmilejším zaměstnáním, které prováděl s obrovskou náruživostí a maximálním zaujetím. Na Konopiště bývaly na hony zváni členové české i německé šlechty, zejména Lobkowitzové, Thunové, Nostitz, Czernin, Clam-Martinic a další a následník trůnu na oplátku jezdil na hony k nim. František Ferdinand lovil i v dalších svých či státních revírech, v Čechách i v Rakousku, lovil při návštěvách v zahraničí i při své cestě kolem světa v letech 1892-1893.
Během svého života se stal lovcem zcela mimořádným a jeho střelecké umění bylo pověstné. Své první zvíře složil již v devíti letech, k čemuž mu blahopřál i korunní princ Rudolf a udělil mu při té příležitosti střelecký list, do kterého následník trůnu zapisoval všechny své lovecké úspěchy. Jelikož se tento dokument zachoval, víme, že arcivévoda František Ferdinand ulovil během svého života dohromady 274 889 kusů zvěře všeho druhu - tygry, slony, klokany, orly, sovy, kamzíky, ohromné množství jelení a srnčí zvěře, a ještě nesrovnatelně větší množství koroptví a bažantů. Ze zápisů ve střeleckém listu je možné vyčíst rozdíly v počtu úlovků v jednotlivých letech - největšího množství střelené zvěře dosáhl v roce 1911, kdy ulovil 18 799 kusů, k nejmenším ročním odstřelům dosaženým v dospělosti patřila léta, kdy František Ferdinand vážně onemocněl tuberkulózou a po určitou dobu dokonce nebylo jisté, zda přežije - v roce 1895 462 kusů a v roce 1896 428 kusů. V roce 1911 ulovil svého stého orla, v roce 1912 v Gollingu tisícího kamzíka a v roce 1913 ve Witzelsdorfu šestitisícího jelena. Nejvyššího denního úlovku dosáhl 17. června 1908 na svém jihočeském panství Chlum u Třeboně, kdy v průběhu jediného dne ulovil 2717 racků. Na lovu u továrníka Ringhoffera v Čechách zastřelil arcivévoda za jediný den 2140 bažantů.
František Ferdinand d´Este byl výjimečný střelec. Pouze to však nestačí k vysvětlení tak velkého množství skolené zvěře. Úlovku 274 889 kusů nebylo možno dosáhnout při šoulačce či jiném individuálním způsobu lovu. Tomu také arcivévoda neholdoval a někteří historici to vysvětlují tím, že po přestále nemoci se musel vyhýbat větší tělesné námaze. František Ferdinand zpravidla lovil z pevného stanoviště, k němuž desítky nadháněčů seřazených do hruškovitého útvaru hnaly lovenou zvěř a sloužící personál arcivévodovi nabíjel pušky a podával mu jednu zbraň za druhou. Byl to způsob lovu, který měl ve střední Evropě prastaré tradice. Tzv. německý uzavřený hon přinášel kvanta ulovené zvěře, pro účastníky velké střelecké uspokojení a zábavnou podívanou. K vlastnímu lovu bylo připraveno několik ploch ohrazených zpravidla plachtami. Do nich se natlačovala zvěř z okolních lesů nebo obor. V ohradě, která sloužila k lovu byl postaven pavilón uzpůsobený pro veškeré pohodlí střelců, ale i pro její bezpečnost před probíhající zvěří. Lov připomínal spíše krvavý masakr, při kterém v ohradě ležely stovky zhaslé a zhasínající zvěře, mezi kterou pobíhali potrhaní vyjící psi. Někdy byla zvěř nahnána do vody a na místě, kde se ztěžka dostávala na břeh se na ni střílelo z loděk. To vše podbarvovala barokní lovecká hudba.
Neuvěřitelné počty kusů, které František Ferdinand ulovil, vedly již za jeho života k úvahám o jeho "patologické střelecké zběsilosti". Jeho nepřátelé šířili pověsti, že není schopen svoji střeleckou vášeň nijak ovládat a musí střílet ihned, jakmile vstoupí do lesa nebo dostane zbraň do ruky. Na jeho obranu je však nutno říci, že arcivévoda nebyl zdaleka jediný, kdo hromadně střílel zvěř. Lov byl v té době jednoznačně nejoblíbenějším sportem šlechty. František Ferdinand také věnoval zvěři a jejímu chovu velikou péči, a v důsledku jeho přičinění jí bylo tolik, že často způsobovala veliké škody na lesních porostech a nedalo se proto dělat nic jiného než ji střílet. Všechny revíry, které patřily jemu osobně, doznaly pod jeho péčí nebývalý rozkvět. Intenzívně dbal na jejich zkvalitňování zakládáním smíšených lesů, budováním obor a také vydatným a soustavným krmením lesní zvěře v zimních měsících.
Nicméně o určitém nedostatku lovecké etiky Františka Ferdinanda existuje několik důkazů. V průběhu své cesty kolem světa v letech 1892-1893 lovil mimo jiné exotické zvěře i pštrosy emu, o čemž do svého deníku, který později knižně vydal, napsal : "Složené kusy byly výjimečně krásné a velké exempláře. Jejich ulovení mi bylo o to víc vítané, že se tvrdí, že tento mohutný ptačí druh je blízek vymření." Podobně nelichotivě a pro nás až neuvěřitelně vyznívá arcivévodovo líčení lovu medvídka koaly. František Ferdinand střílel bezbranné medvídky a žasl nad "pasivitou tohoto zvířete", které spadlo ze stromu až po celé sérii výstřelů. Ve stejné knize vzpomínal i na svou návštěvu amerického Yelownstonského národního parku. Průvodce, který měl arcivévodu a jeho doprovod očekávat nebyl na místě, a tak pánové plni lovecké vášně - ovšem beze zbraní, neboť v národním parku byl lov pochopitelně zakázán - začali lovit vším, co měli po ruce. Holemi a kameny umlátili šest veverek, skunka a jedno zvíře, které arcivévoda označil za dikobraza. Když se při plavbě z Ameriky do Evropy nedaleko od New Foundlandu objevila skupina 8-10 velryb, která začala kroužit okolo lodi, František Ferdinand si jen toužebně povzdychl : "Živě jsme litovali, že již nejsme na palubě Alžběty, protože v tom případě bychom uvedli v činnost její rychlopalné dělo s velkou vyhlídkou na úspěch, tak bychom debutovali jako lovci velryb." Na palubě válečného křižníku Alžběta vyplul 14. prosince 1892 arcivévoda František Ferdinand se svým doprovodem na cestu kolem světa.
Je pro nás těžko pochopitelné, jak se takový milovník lovu a honů mohl snížit až k tak barbarskému způsobu vybíjení zvěře. Je velmi pravděpodobné, že hromadné střílení zvěře mělo u Františka Ferdinanda cosi společného s jeho sběratelskou vášní - už tím, že si o každém úlovku vedl přesnou evidenci. V samotné cestě kolem světa spatřoval vynikající příležitost, jak obohatit své osobní sbírky, které budoval vlastně od dětských let. Trofeje, které si směl odvézt s sebou do Evropy ještě dnes zdobí schodiště a chodby na Konopišti, v Arstettenu a jiných bývalých následníkových sídlech.
Myslivosti a péči o přírodu se arcivévoda František Ferdinand věnoval i teoreticky. Sbíral a studoval literaturu o zvěři, přírodě a lovu. Jeho lovecká knihovna obsahovala více než tisíc svazků. Stejně tak náruživě sbíral i díla výtvarného umění, jejichž námětem byl lov. Vynikající je i jeho sbírka prachovnic, které byly nezbytné pro výzbroj vojáka i lovce v době, kdy se střelné zbraně ještě nabíjely zepředu. Tyto prachovnice tvořily mnohdy samy o sobě malá umělecká díla - ať už materiálem, ze kterého byly vyrobeny (slonovina, želvovina, paroží apod.), tak především svou často bohatou a výpravnou výzdobou.
Mgr. Jan ŠACH
Zpracování dat...