Časopis Myslivost

Myslivci, buďte myslivci!

Jan SOMMER, Snímek Jaromír Sommer
Už jako kluk školou povinný, a později jako lesní praktikant, jsem si nenechal ujít žádný z honů, tehdy ještě v lesích hraběte A. K. Mensdorfa Pouillyho. Tak jako mého tatínka i mě vždycky lákalo kde se střílelo, povětšinou na honech na zajíce. A střelby a zvěře tehdy bylo opravdu hodně! Lesní personál i my jsme na honě hraběte titulovali Jeho jasnosti. Vzpomínám na to rád. Můj táta byl na každém honu, jak se tehdy někde říkalo, „štěkat“. Pro něj byly hony takřka svátkem a zároveň vyznamenáním – hajní ho brali jako honce. Doma vždy vypravoval jak to všechno probíhalo, jak se troubilo, střílelo, jak všichni účastníci stáli jako svíčky v řadách, jak i on držel svého kulicha v ruce a sukovici pevněji stiskl, jen aby vyhlížel co nejdůstojněji, když nadlesní předával hraběti hlášení, že je vše k honu připraveno, že se dostavilo tolik a tolik střelců, honců, psů a co se bude střílet, připomínal střelcům opatrnost při střelbě. „O střelbě před zahájením leče a po odtroubení bych se nemusel zmiňovat,“ říkával, přesto však zákaz střelby připomněl.

A to tehdy na honech bývali lovci zkušení a opravdoví myslivci! Po honě se všichni sešli u výřadu, vzpomínám, že na vzorně upraveném prostoru ležely desítky zajíců, často několik sluk, také i nějaká "kmotřička", a to všechno osvětlovaly po všech stranách výřadu zapálené ohně. Když bylo provedeno hlášení, zazněly lesní rohy jako díkůvzdání sv. Hubertovi a Dianě. Mně se vždycky zdálo, že melodie lesních rohů, které se odrážely od strání a vracely se ozvěnou zase k nám zpátky na paseku, nebo se zachycovaly svými lacetkami na větvích smrků, že je to omluva všech lovců té složené zvěři, aby jim odpustila, že to všechno udělali jen proto, že tak přikazuje zákon přírody.
Pak jsme spolu s ostatními odcházeli do svých domovů s krásnými vzpomínkami na vydařený hon a v srdci bylo dobře a hřejivě. Myslivosti jsem později sám podlehl, líbily se mi zvyky, tradice. Ano, při všech honech! Ale, bohužel, ne vždy při společných lovech dnes.
Je pravda, že všechny myslivecké spolky a sdružení si nemohou pozvat trubače, ale přál bych si, aby se vždy zahájení a ukončení společného lovu dělo podle starých mysliveckých tradic aspoň tak, jak tomu místní poměry dovolují.
Apeluji na všechny poctivé myslivce, kteří budete číst toto moje povídání, a prosím vás: nedopusťte nikdy a nikde, aby se lovy zahajovaly tak, jak jsem byl mnohokrát svědkem. Sraz je v hospodě - dobře, prosím, proti tomu nelze nic namítat. Nutno se však ohradit proti tomu, že se v této hospodě chodí do "zákristie", "k telefonu" či "zbystřit zrak" - na skleničku, pak může být zrak tak "zbystřen", že mnohý lovec už mušku pomalu nevidí. Nelze se tomu pochopitelně všude vyhnout, proto, prosím, všeho s mírou, sleduje to i policie! Nebylo by důstojné, aby na nástupu se lovci chovali příliš uvolněně, o pietě výřadu se někdy vůbec nedá mluvit - leckdy se zvěř někam odnese, důstojné ukončení lovu se pokládá za zbytečnost. Jsem si vědom toho, že dnešní doba je jiná než bývala za mých mladých let, že máme demokracii, svobodu a nevím co ještě, a v té neexistuje nějaké mačkání čepic pod paží, klanění a ohýbání hřbetu, ale uvědomit si všichni musíme, že myslivost byla, je a musí být za každou cenu, když ne lepší, alespoň takovou, jakou bývala doposud. Zvyky, myslivecká tradice, mluva, slušnost musí zůstat, nic ji nesmí překrucovat. Myslivec, který myslivost utváří, musí být tvorem ušlechtilým a zdvořilým, a vše dobré pro tradici myslivosti důsledně hájit.
A znovu se vrátím k tomu nešťastnému požívání alkoholu na lovech. - Alkohol a puška nesmí přijít nikdy dohromady, neboť to je nejblíže k neštěstí. Je třeba si uvědomit, že každý, kdo vládne zbraní, tudíž usmrcuje! To zavazuje a nutí k opatrnosti. Snad právě dnešní, leckdy až příliš uvolněné mravy ve společnosti mladých myslivců zavádějí tento nešvar a zlozvyk, že myslivec a opilec, nebo myslivec, alkohol a červený nos patří přece dohromady, jak tomu nasvědčuje tolik povedených i nepovedených vyobrazení.
Je známo, že myslivci, zelená krev, byla, je a bude vždy veselá parta, víno, zpěv i ženy nevyjímaje. Ano, vše, ale až po lovu! Nelze souhlasit, aby se popíjelo před lovem, po každé leči. Když po polední přestávce vidíme souseda, který zkonzumoval houf panáků, jak jeho oba otvory pušky jsou stále ve směru a výši vašeho břicha, není to opravdu záviděníhodná situace. Potom také takto ohrožovaný soused věnuje více pozornosti tomuto "kolegovi", je nervózní a zvěř chybuje. Když se člověku stane, že chybí zajíce, nebo bažanta, ať si běží či letí, když se však chybí liška, kterých je všude spousty, to opravdu každého mrzí. Svádí se to pak na všechno možné, jen ne na sebe.
Apeluji na vás, a snad si to můžu dovolit, neboť jsem za více než půlstoletí provozování aktivní myslivosti tomuto zlu nepodlehl, ale naopak jsem byl mnohokrát svědkem, proto vás prosím, vyvarujte se tohoto zlozvyku! Na všechno bude dostatek času při poslední leči. Věřím, že moje slova nezůstanou bez povšimnutí a prosím, abyste je tlumočili dále, za což vám děkuji.

Zpracování dat...