HONCI
Dr. Ing. František Libosvár
Ukázka z nově vydané knihy Samorosti s mysliveckým srdcem s podtitulem Vážně i s humorem o pravých myslivcích. Autrem knihy je člen redakční rady časopisu Myslivost a člen Myslivecké rady ČMMJ Dr. Ing. František Libosvár. I když je to jeho knižní prvotina, jeho povídky pravidelně vycházejí již delší dobu v místním a okresním tisku a jejich úspěch byl mimo jiné podnětem k napsání knihy. A jelikož je František Libosvár známým příznivcem a podporovatelem myslivecké literatury, odcitujme jeho vyznání a náhled na myslivost, které uveřejňuje právě v úvodu své knižní prvotiny.
V myslivecké literatuře se honcům věnuje málo pozornosti. Je to nespravedlivé, protože hony bez honců by prostě být nemohly.Vztah honců k lovu a myslivosti bývá často vřelejší než u mnohých myslivců. Proč se někteří honci nestali myslivci, má své důvody, stejně jako proč honce dělají. Můj dědeček dělal více než před sto léty honce za kousek vuřtu a chleba. "Panské hony" prožíval jako většina vesnických kluků s nepopsatelnou vášní a odměnou byla lahůdka, o které se doma ani nesnilo. Synek chudé vdovy, která měla šest hladových krků, neměl šanci stát se myslivcem nebo hajným, tak alespoň pracoval v lese jako dřevorubec. Tatínek, syn ševce a matky služky na lesní správě, měl také pěkný vztah k zvířatům a k myslivosti. Chodil dělat honce za pár haléřů, které pro něj nebyly zanedbatelné, ale hlavním důvodem bylo účastnit se honu. Život, jaký prožil, mu nedovolil provozovat myslivost, a tak si našel náhradní zálibu v chovu králíků, holubů a houbaření. Tyto rodinné vzpomínky mi prošly hlavou na jedné z přednášek na lesnické fakultě u docenta Kostroně, který silně ovlivnil můj způsob provozování myslivosti. Pan docent nám důrazně připomínal, jak se máme chovat k honcům, až budeme myslivci - inženýři a mnozí myslivečtí funkcionáři. Určitě poznal, jak se dovedou někteří myslivci nadřazeně chovat k honcům. Velmi nám pak prospělo, že jsme na školních honech dělali v rámci praktické výuky sami honce a naučili se tuto práci ocenit.
Po skončení krásných časů studentského života jsem se ocitl v poměrně tvrdé realitě praxe.
Příjemnou skutečností bylo snad jen to, že jsem byl mladý a měl čas i možnosti neomezeně se věnovat myslivosti.
Po nástupu na umístěnku jsem byl přijat do mysliveckého sdružení a brzy nato pozván na svůj první hon. Bylo to v polovině let šedesátých, kdy se běžně na honech lovilo až několik stovek zajíců.
V novém oblečení od tetičky z Vídně jsem přišel na hon jak "myslivecký manekýn," nehledě na to, že od rána mrholilo a na zajíce se šlo do oranic. Honci znalí situace přišli oblečeni podle svých praktických zkušeností. Vzhledem k nošení velkého počtu zajíců znečištěných blátem a barvou si vzali na sebe to nejhorší, co doma měli. Nebudu raději popisovat, jak vypadali, když se seřadili při nástupu na hon. Tehdy jsem trochu pocítil onen hříšný pocit nadřazenosti, ale okamžitě jsem ho v myšlenkách smetl. Po odnošení tří stovek zajíců z rozblácené oranice na "výlož" a následné uložení na vůz tažený koňmi, jsem viděl honce úplně jinak než na nástupu. Po skončení honu jsme byli všichni tak promoklí a zablácení, že jsem se v nové myslivecké uniformě od honců moc nelišil.
Honcům se za celodenní práci dával zdarma jeden kus zvěřiny a po honu pohoštění, což pro některé byla taky motivace účasti. Později jsem však vypozoroval, že odměnou je i společenská sounáležitost a zábava s myslivci.
Po výřadu jsme zasedli do hospody k připravenému guláši, který z prvních ulovených zajíců toho dne stihla "tetička Anéžka" (žena mysliveckého hospodáře) do ukončení honu uvařit. V té době bylo srnčí zvěře málo a ještě se její zvěřina musela dávat do výkupu, takže společné guláše byly výhradně zaječí.
Ke společnému guláši se honci podle známostí rozesadili mezi myslivce a dopíjela se zbývající slivovice ze "sodovčáků," při níž se rozhostila u stolů pravá myslivecké pohoda. Hospodskému popíjení vlastních slivovic vůbec nevadilo, protože si byl jistý následnými tržbami po jejich dopití. Když u stolu vůně některé slivovice nebyla "akorát," pan hospodský Režný požádal o ochutnání a dotyčného napomenul, ať příště donese něco lepšího.
Sedl jsem si vedle svého kamaráda Pepka, protože jiné myslivce a honce jsem ještě neznal.
První k nám přisedl honec Jožka Kubičík. Tento vyšší hubený čtyřicátník se samozvaně nazýval králem honců, a proto považoval za nutné se mně představit. Na honu organizoval práci ostatních honců, což bylo mimo nošení a vyhánění také vymačkávání, svazování a věšení zajíců na voze.
Nenechal žádného honce, aby se vyhýbal nošení, aby neproklepával řádně chrásty na mezích. Za své si bral i uložení zvěře a výzdobu výřadu čerstvým smrkovým chvojím.
Jožka byl člověk velmi společenský a hovorný. Rád debatoval o politice, což bylo příčinou, že se nikdy nedostal "k flintě." Z honců byl jediný, jenž si dovolil nosit zelený myslivecký klobouk. Mimo hony měl zálibu v chovu poštovních holubů a každému myslivci, který se mu prokázal znakem uloveného jestřába, daroval litr slivovice jako "zástřelné."
Jedenkrát se mně po honu kamarádsky svěřil, "že už si mosí dát pozor na tú svoju hubu, protože mu jeden straník vyhrožoval vyloučením ze spolku chovatelů poštovních holubů, aby jich nevyužil k nejakéj špionáži. A to už bych býl v řiti ze všeckým ..."
Jožka se v mládí nešťastně zamiloval a když se jeho láska vdala, zůstal "z trucu" starým mládencem.
V té době mně dělal "osobního honce a psovoda" můj tatínek s radostným pocitem otcovské hrdosti. S Jožkou Kubičíkem se velmi brzy spřátelil, protože si byli názorově i zájmy velmi blízcí. Jejich debaty po honu o holubech, pálení slivovice a politice byly lepší než televizní receptář s politickým komentářem. Dnes mám pocit, že pro mně i pro tatínka to byly ty nejkrásnější hony v životě.
Nepřehlédnutelný mezi stálými honci byl pasekář, kterého všichni nazývali "Partyzán."
Byl to malý vyzáblý človíček s mimořádně tmavou pletí, asi potomek Tatarů, protože měl příjmení Tatařík. Mimo svůj exotický zjev se vyznačoval tím, že byl strašně uřvaný (jako Pepin v Hrabalových Postřižinách). Jeho hlas měl melodiku podobnou havranovi včetně výrazného ráčkování. Neocenitelná byla jeho práce "honce na bažanty." Když šel přes krytinu, klepal palicí o stromy a řval " Horre, horre, horre." Žádný bažant se nenechal přejít a se zděšeným kodrcáním lítali na všechny světové strany jak neřízené rakety. Nutno podotknout, že bažantů se lovilo desetkrát víc než dnes; jen když jsme prošli napajedelské Járky, měli jsme za hodinu 99 "čistě divokých, bezobojkových" kohoutů.
Po honu přišel Partyzán za námi ke stolu a nabídl nám štamprli se slovy: "Chlapi, okoštujte kržlickéj slivovice." Ochutnali jsme ji a pochválili, což patřilo k slušnému vychování. Když Partyzán odešel, Pepek poznamenal: "On má u mě s tú slivovicú nejaký rest, tak mně dycky při každéj příležitosti uleje."
Zvědavost mi nedala, abych se nezeptal, co je zač, ten Partyzán. Pepek věděl v dědině o všem a protože nebyl skoupý na slovo, všechno mně "zeširoka" popsal.
"Partyzána znám odmalička, chodili zme do jednéj třídy, ale on potem v první třídě zostál o rok dél. Nejak mu nešlo čtení. Za války byli na Kržlách partyzáni, vedení tú partyzánkú Věrú a Murzinem. Jako mladé klučisko sa k nim nejak připlétl, a tak mu ostala tá přezdívka Partyzán.
Jednú večér dovédl k nám celú partyju a hned ve vrátoch místo křesťanského pozdravu na mě spustíl: "Chazjaj, davaj slivovicu." Já mu říkam: "Rosťo, jak to se mnú mluvíš." Začal chrastit ruským samopalem, co měl ten kulatý zásobník a zařval: "Po partyzánsky!"
Já sem zapírál, že slivovicu nemáme, ale matka nevydržali s nervama a pravili, že ať jim ju rači dám, aby sa eště nestalo nejaké neštěstí. No, zebrali desetilitrový demižón a bez poděkování odešli.
Za půl roku od téj nevítanéj náštěvy byl konec války. Na Pláňavách sa to oslavovalo taneční zábavú. Já sem tančit neuměl, za války tancovačky nesměly byt, tak sem sa šel aspoň podívat.
Vejdu do hospody a co nevidím.. Patyzán u šenku napitý jak "carský oficír" a eště na mě cosi vybřeskovál. Došel sem k něm, chytl ho pod krk a řekl sem: "Chazjáj, toš fčil ty davaj slivovicu!" A potom sem mu dál takových pár po čuni, že mosél z hospody utéct, aby jich nedostál eště víc od ostatních dlužníků. Ale ináč to néni zas tak špatný chlap. Za války cosi riskovál a nikdy toho nijak nevyužíval, jak nekeří, co sa partyzánama stali až po válce. Fčil, když ňa vidí, tak mně dycky zavdá, ale do tech deseti litrů eště hodně ostává."
Neuplynul ani rok a s Partyzánem jsem měl menší incident i já.
Byl jsem krmit zvěř a podařilo se mi přistihnout dva psy, jak dáví srnu. Kdo to nikdy neviděl, neumí si ani představit, jaká je to nepěkná podívaná. Z dálky několika set metrů jsem šel po hlase bolestného naříkání srny, až jsem ji uviděl. Psi byli tak rozdivočeni dávením, že jsem došel až na dobrý kulový dostřel a vypálil. Černý pes, kříženec německého ovčáka, "se zlomil" po ráně na hlavu v ohni, jako by ho zasáhl blesk. Druhý pes, bílý kříženec čuvače, ukončoval život srny bez povšimnutí osudu druha. Nabil jsem a střelil i druhého; sice odběhl, ale po stu metrech zhasl v blízkém Rechtorově žlebu.
Bylo mi skoro úzko z takového masakru, ale nedalo se nic jiného dělat. Již zhaslou, vysoce březí srnu jsem vyvrhl a nevěděl jsem, co si počít s oběma psy. Bylo asi deset centimetrů sněhu a půda zmrzlá na kost. Nemohl jsem nechat psy na místě nezakopané. Srnu jsem zanesl hospodáři, ale nebyl doma, tak jsem šel do hospody, jestli tam nenajdu někoho, kdo by mi pomohl. Podle mých zkušeností najde člověk ve vesnické hospodě vždy radu a pomoc. Jeden z přítomných honců mě odkázal na přítomného hosta, který psy konzumuje, že je určitě rád odklidí.
Doporučený člověk byl důchodce s vyléčenou tuberkulózou a věřil, že psí maso, hlavně sádlo je na tuto nemoc velmi léčivé. Popsal jsem, kde psi leží a on se hned vydal i s pomocníky na místo činu. Než dotyčný odešel, vymínil jsem si ještě kůži z toho čuvače na vyčinění.
Druhý den ráno při odchodu do práce stála před dveřmi mého bytu litrová láhev slivovice a na klice pověšený balík s oběma psími kůžemi.
Asi za dva měsíce jsem šel po druhé hodině kolem hostince "U Večerků." Z blízkého plastikářského závodu Fatra proudily davy zaměstnanců, převážně mladá děvčata, na která jsem zálibně pokukoval. Byl jsem totiž ještě svobodný mládenec. Najednou slyším šokující řvaní Partyzána, který se v davu nacházel:
"Inžinýrrre, ty sviňo, tys mně postřílál psíky a to si spolu sakrra vyřídíme!!!"
Hanbou jsem strnul a když se Partyzán ocitl u mne, jen jsem sykl: "Jestli mně chceš něco říct, tak pojď do hospody!"
Sedl jsem si do kouta, kde mě nebylo moc vidět, protože jsem čekal trapnou scénu, příp. fyzické napadení.
V duchu jsem si připravoval obhajobu, že to bylo zákonné, ať si zavírá psy, protože dáví srnčí, že mu to můžeme dát k úhradě atd.
Partyzán ke mně s určitým opožděním přišel. V jedné své mozolnaté slevačské ruce opatrně držel dvě velké borovičky a v druhé dva půllitry jarošovského piva. Položil je na stůl a k mému údivu pronesl:
"Já jsem si hned myslel, když mně to tá jistá huba donésla, že ty bys nečeho takového nebyl schopný, ty si přeca študovaný člověk."
Po výzvě: "Napij sa" a následném přiťuknutí levou rukou rezolutně pronesl:
"To udělal Pavel (tím myslel hospodáře ze sousední honitby), ale jak to téj kurvě dokázat?"
Nebyl jsem schopen k tomu něco dodat a s pocity lítosti a s nečistým svědomím, že nedovedu říct pravdu, jsem bez "otočení na oplátku" a s výmluvou, že mám důležitou práci, odešel.
Tím však Partyzánova psí tragedie nekončila. Koupil si nového psa (pasekář prý nemůže být bez psa), ale ten byl tak zlý a kousavý, že po mnoha nepříjemnostech požádal myslivce Laďu, aby ho za sodovčák slivovice zastřelil. Tuto sanitární službu v té době místo veterinářů zcela běžně a legálně dělali myslivci. Rozdíl byl jen ve výši honoráře, myslivcům se dával sodovčák slivovice.
Sodovková láhev jako míra se asi vžila z dob, kdy se prodávaly sodovky s patentním uzávěrem. Díky tomuto zvyku mám dodnes od darovaných slivovic celou sbírku starých sodovkových lahví krásně označených majiteli sodovkáren.
Laďa přijal pozvání Partyzána, který se mu svěřil, že je nutné urychleně zlikvidovat starého psa, protože pokousal malou vnučku. Za 300 korun (a tehdy to bylo hodně peněz) si už koupil "bezpapírové" štěně německého ovčáka.
Na dotaz: "Kde je ten pes?" Partyzán odpověděl:
"Tam, na dvoře, uvázaný u búdy."
Laďa namíříl na psa z bezprostřední blízkosti a střelil.
Kousavý pes na místě padl, za ním se rozsypala chatrná bouda, v jejíž troskách dokonával nešťastně střelený i druhý pes...
Partyzán se slzami v očích bolestně zanaříkal: "Já na ty psíky nemám štěstí ... "
Laďa se moc omlouval, ale Partyzán mu vinu nedával. Ze žalu se oba zřídili "jak zákon káže" a nešťastný střelec mu nabídl, že mu sežene za rozumnou cenu jiného psa.
Po této psí tragédii jsem se s Partyzánem natolik skamarádil, že při lovu srnců v blízkosti jeho chalupy jsem chodil na informace, kde zvěř vychází a kde je nejlepší na ni čekat. Byl jsem vždycky pohoštěn štamprlí slivovice a když ji neměl, tak aspoň jablečným vínem, kterému zdejší pasekáři říkají burčák.
Nikdy nezapomněl "přisolit" na Pavla, jak na hranici nehorázně střílí všechno, co chodí z naší honitby, včetně jeho psů. Partyzán i Pavel odešli do věčných lovišť, aniž bych přiznal pravdu, jak to bylo, a ty dva smířil. Trochu mě to mrzí, ale už s tím nic nenadělám.
Dnes, když na honu vidím honce, kteří mlčky obcházejí remízy, nemají chuť nosit ani těch několik bažantů, které ulovíme, vzpomenu si na Partyzána. To byl správný honec, i když nějakou tu bažantí slepici na honu schoval pod chrást, aby "prý nedělala na výřadu ostudu." Partyzán měl moc rád polévku z bažantích slepic a když se objevila na výřadu, vždycky si ji vyškemral. Za ulovení slepice se u nás dávalo na výřadu veřejné pokárání a v hospodě platil lovec litr borovičky.
Dodnes mám pěknou kožešinovou předložku, památku na Partyzána, o které tvrdím, i když mně to nikdo nevěří, že je z mladého ledního medvěda.
Myslivost je velmi složitá a citlivá záležitost zasahující do všech sfér naší společnosti i do osobního života myslivce včetně jeho rodiny a přátel. Myslivci jsou lidé všech existujících povolání od dělníků, řemeslníků, zemědělců přes lékaře, inženýry, univerzitní profesory, kněze až po ministry a prezidenty. V řadách myslivců je i značný počet žen a mnohé zvládají velmi dobře tuto činnost.
Tradiční česká myslivost, už hodně dlouho uznávaná v Evropě, není jen poplatkový odstřel trofejové zvěře, ale chov drobné zvěře v souladu se zemědělstvím, lesnictvím, rybářstvím, celou krajinou a hlavně s lidmi, kteří v ní žijí a pracují.
Současná myslivecká beletrie je tak bohatá, že toto téma se zdá již úplně vyčerpané, protože vše už bylo barvitě a mnohokrát popsáno. Kdo ale prožil kus mysliveckého života, ví, že to tak není. Myslivost byla provozována v několika společenských řádech a politických režimech, jde jen o to, co bylo v té době myslivecky dobré a co špatné. O některých věcech se cudně mlčí, na některá časová či historická období jako by nebylo vhodné vzpomínat. Proč asi?
Období do roku 1989 se často zastírá opakujícími se popisy rekordních úlovků, dramatických lovů, které prováděly osoby, jimž patří název vášnivý lovec nebo nimrod a ne myslivec. V té době žili řadoví neznámí myslivci, kteří svou prací vyzvedli myslivost na světovou úroveň. Jaké se jim za to dostalo odměny, uznání nebo nespravedlnosti, to je jiná kapitola.
Prožil jsem čtyřicet let mysliveckého života s těmito lidmi "dole na zemi" a viděl jsem to pěkné i nepěkné bez růžových brýlí.
Je dojemné čtení, jak literárně slavní velcí lovci "po mistrné ráně, která zahřměla do ranního ticha, měli slzu v oku a lítost nad zabitým králem lesa". Ale lítost a slzu v oku mělo i mnoho těch, kteří zvěř chránili, stavěli krmeliště, obdělávali zvěřní políčka a každá žádost o povolení nákupu kulové zbraně jim byla odmítnuta politickými frázemi. O tom se téměř nepíše, jako by to nebyla součást myslivecké historie a dění nedávné doby. Nebo snad chceme záměrně zapomenout, aby se o tom v budoucnu nevědělo? Mám subjektivní pocit, že forma některých dnešních publikací je inovovanou formou pověstné publikace exministra Šrámka "O zvěři a myslivcích".
Je podivné, že mnozí lovečtí prominenti bývalého režimu dnes odsuzují myslivost tehdejší doby a formou "jájizmu" se literárně oslavují desítkami ulovených jelenů a medvědů z revírů, v nichž nedali zvěři hrst krmení či špetku soli. Neberu jim jejich lovecké zážitky, zvláště když si je za poctivé peníze zaplatili, ale pouhý lov není myslivost. To už moc dávno věděl i náš patron "svatý Hubert".
Nemám právo nikoho soudit, jen s otevřenýma očima, možná subjektivně, jsem pozoroval v čase a prostoru desítky těch, kteří myslivosti hodně dávali a málo brali.
Myslivci jsou stejní lidé jako ostatní. Dobří, méně dobří i špatní, tak se nebojme ukázat, byť anonymně, na ty špatné, aby nakonec veřejnost nepovažovala všechny myslivce za špatné.
Veřejné mínění o myslivcích a myslivosti je v současnosti záměrně vedeno proti jejich činnosti a ti, co to provádí, se pomalu a jistě odhalují ze svých neznalostí i nepochopitelné zášti. Často to dělají ti, kteří chtějí myslivost zneužít nebo ti, kteří ji chtějí sobecky komerčně využívat.
Myslivost je součástí naší středoevropské kultury a často inspirovala naše největší umělce i lid ve své umělecké tvořivosti, (viz Mikoláš Aleš, Josef Lada, Alois Jirásek, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Jan Vrba a mnoho dalších). Významnou kulturně společenskou roli hraje myslivost na vesnici, kde lidé žijí přírodě blíž a jsou s ní více spjati. Jak rozdílný je poměr rodilých vesničanů k myslivosti od romanticky a nereálně laděných ochránců přírody z velkých panelových sídlišť! Dobře organizačně vedená vesnice má své myslivce, hasiče eventuelně fotbalisty.
Myslivost na vesnici je ovlivněna nejen způsobem života, ale i charakterem lidových tradic a chování, tak jak je zde chci ukázat v etnografickém prostoru Valašska a Slovácka. Zdejší lidé se rádi dívají na život s humorným nadhledem, a tak se to snažím vidět i já.
Co dodat k následným příběhům? Nechci nic víc, než zábavně podat obraz doby, ve které mně bylo přisouzeno myslivecky žít a zamýšlet se nad tím, co jsem viděl. Na jménech popisovaných osob vůbec nezáleží a nejsou všechna ani skutečná, ani smyšlená. Na konto jedné vyhraněné osobnosti jsou připsány i vtipné životní postřehy a zážitky jiných. Většina mých postav už loví ve věčných lovištích a toto je forma vzpomínání na ně. Bylo by škoda, aby se na ně brzy zapomnělo, a doba, kdy myslivecky žili, se zkreslovala jako dějepis ve škole. Pokud by se někomu zdálo, že se jedná o něho, nebo že to bylo z jeho pohledu jinak, tak dokáži, že se jedná o vymyšlenou osobu, kterou nezná, a má jen mylný pocit, že se jí podobá. Nakonec i určitá nadsázka má zde své místo. Jedno staré přísloví říká, "že potrefená husa zakejhá první."
Jsem toho názoru, že politikařit se v myslivosti nemá a myslivost můžeme v každém režimu dělat dobře nebo špatně. Pokud byla politika myslivcům do jejich činnosti vnucována, řešili to velmi často selským rozumem "po svém" a mnohdy lépe, než státní úředníci nebo politici.