Časopis Myslivost

Významnou součástí života každého živočicha je jeho potravní strategie. Každodenní aktivity spojené se zabezpečením dostatku kvalitní potravy mají zásadní význam pro samotného jedince i jeho soužití s okolím. Zvířata musí nejen umět nacházet ty nejlepší zdroje potravy, ale také je obhajovat před ostatními jedinci, omezovat rizika při jejich využívání a maximalizovat příjem živin. Pochopení zákonitostí, podle kterých zvěř volí svoji strategii výběru potravy je přitom klíčem k hlubšímu studiu jejího života a také předpokladem pro odhad kapacity prostředí, zvyšování jeho úživnosti i opatření pro minimalizaci škod na vegetaci. Jde tedy i o prakticky významné znalosti, které mohou napomoci při racionálním hospodaření se zvěří v jednotlivých typech ekosystémů.
V obecné rovině je potravní strategie zvěře charakterizována teorií optimální výživy, podle které se zvířata při výběru potravy snaží maximalizovat zisk energie (živin). To znamená dosažení co největšího rozdílu v množství energie získané z potravy a energie vynaložené na její získání. Při podrobnějším zkoumání různých druhů býložravců ovšem vycházejí najevo významné rozdíly ve způsobech, jak tuto obecnou strategii naplňují. Ne vždy je proto pro zvěř výhodné vyhledávat ty nejvýživnější zdroje potravy a vedle samotné výživné hodnoty potravy je třeba počítat s nutností přecházení, sociálním stresem, nebo ohrožením ze strany predátorů. Některé druhy se tak snaží vyhledávat co nejkvalitnější, i když jen sporadicky zastoupené složky v potravní nabídce a ty účinně trávit, zatímco jiné druhy využívají široce dostupnou, málo stravitelnou biomasu s vyšším podílem vlákniny. Která z těchto cest je v daných podmínkách efektivnější závisí na mnoha faktorech prostředí jejichž proměnlivost umožňuje soužití více druhů herbivorů aniž by si vzájemně konkurovaly. Tak vedle sebe mohou žít okusovači se orientující se na šťavnaté výhonky, nenároční trávožrouti, pro které je množství potravy důležitější než její kvalita, specialisté konzumují semena a plody či univerzální druhy které kombinují různé typy potravní strategie podle momentálních podmínek.
Získávání poznatků o potravě volně žijících druhů je komplikováno problémy spojenými se získáváním materiálu i jeho zpracováním. V tomto příspěvku chceme čtenáře seznámit s možnosti, které lze využít při snaze nahlédnout do složitostí potravní ekologie volně žijící zvěře.
Při studiu potravní ekologie zvěře je základním údajem botanické složení její potravy a způsob selekce jednotlivých druhů rostlin z potravní nabídky prostředí. Nejjednodušší metodou, jak získat data o výběru potravy je pozorování pasoucích se zvířat. Tato na první pohled jednoduchá metoda byla vícekrát použita např. u jelenů wapiti v dobře přehledném prostředí. Metoda spočívá v přímém pozorování pasoucích se zvířat a záznamu jednotlivých druhů rostlin, které konzumují. Hlavní nevýhodou této metody je nepoužitelnost v nepřehledném terénu a vysoké riziko zkreslení výsledků při odhadu okusovaných druhů rostlin. Tyto zkušenosti je třeba brát do úvahy při případném hodnocení vlastního pozorování zvěře. Např. srnec pasoucí se na louce, svádí k domněnce, že se pase na trávě, ale zpravidla si vybírá jen dvouděložné byliny i když jsou v porostu zastoupeny jen v malé míře. Jednou z možností, jak nevýhody pozorování volně žijících zvířat částečně odstranit je využití ochočených jedinců příslušného druhu a jejich pozorování z blízkosti při doprovodu na pastvě. Takovéto zvíře je možné sledovat při pohybu terénem a zaznamenávat veškerou přijatou potravu. Problémem je ale nedostatek takových zvířat a možné odchylky jejich chování vlivem styku s člověkem. Až téměř k dokonalosti bylo dotaženo toto přímé pozorování při studiu potravního chování ovcí na pastvě. Při podrobném zapisování každého ukousnutého sousta z bezprostřední blízkosti tak bylo zjištěno, že např. první ranní pastevní perioda v průměru trvá 146 minut a skládá se z 3755 kousnutí a spoustu dalších informací o výběru potravy zvířaty.
Se zajímavou variantou přímého pozorování přišli vědci z univerzity z Missouri, USA (viz obr. 1-3). Ti studovaným jelencům připevnili na hlavu kameru a v pohodlí kanceláře sledovali jejich každý krok a každé ukousnuté sousto. Tímto způsobem bylo samozřejmě možné eliminovat spoustu nevýhod předešlých metod a získat detailní poznatky nejen o výběru potravy, ale i o chování zvěře.
Právě omezená použitelnost metod založených na pozorování byla motivací k rozvoji možností studia složení potravy z obsahu trávicího traktu. Zdánlivě nejjednodušší způsob je rozbor obsahu bachoru, který pro jednoduchou orientaci o hlavních potravních složkách zvládne udělat prakticky každý. Přijatá potrava je alespoň v části předžaludku v pouze částečně natráveném stavu a zastoupení převládajících komponent je možné dobře odhadnout. Při podrobnějším zkoumání je nutné obsah bachoru propláchnout a hrubší rozlišitelné části rozprostřít na misku a rozdělit je na jednotlivé složky a určit jejich podíl na celkovém objemu přijaté potravy. Složení potravy je pak možné vyjádřit procenty objemu jednotlivých složek. Data je možné ještě doplnit o mikroskopickou analýzu jemných částeček, které někdy tvoří většinu tráveniny. Tato metoda při jednoduchosti a nenáročnosti na vybavení poskytuje dobré údaje o složení potravy zvěře. Její nevýhodou je omezená možnost získat dostatek materiálu z jednotlivých biotopů v průběhu všech ročních období. Přesto můžeme každému doporučit, aby věnoval alespoň trochu pozornosti obsahu bachoru z každého kusu ulovené zvěře. Může tak získat cenné informace o potravním chování zvěře v konkrétních podmínkách dané honitby. Např. zjistit jaký podíl potravy zvířete tvoří krmivo předkládané v krmelcích, zda se zvěř chodí pást na blízká či vzdálenější pole, jak vysoký je podíl jehličí a kůry, zda zvěř najde v honitbě kvalitnější složky potravy a další zajímavá fakta.
Pro jednoduchost vlastní analýzy jsou rozbory bachorových obsahů nejvíce využívané i ve vědeckých výzkumech, ale v určitých případech je jejich užití komplikováno zejména nedostatkem materiálu, a proto jsou propracované i metody zjišťování složení potravy z nestrávených zbytků v trusu. Jejich výhodou je, že nevyžadují zabíjení zvířat a materiál můžeme získat sami, v neomezeném množství i od druhů málo početných či chráněných a bez omezení jen na loveckou sezónou. Princip trusových analýz je založen na identifikaci jednotlivých fragmentů na základě jejich porovnání se srovnávacími vzorky z rostlin tvořících potravní nabídku. Přiřadit mikroskopické fragmenty rostlin nalezené v trusu k některému druhu rostliny je přirozeně mnohem náročnější a neobejde se bez příslušného přístrojového vybavení a bez znalostí anatomie rostlin. Nevýhodou je i obtížnější identifikace potravních složek, přičemž v některých případech je možné zařazení jen do širších kategorií (např. dvouděložné byliny, trávy, obilky, jehličí, listy dřevin) a při hodnocení výsledků je nutné brát v úvahu různou stravitelnost jednotlivých typů potravních složek, abychom se vyvarovali chyb při vyhodnocování jejich významnosti jako potravních zdrojů.
Z hlediska uspokojení potravních nároků býložravců je vedle množství potravy rozhodující i její kvalita. Proto se hledaly i způsoby, jak právě kvalitu jednotlivých složek potravní nabídky prostředí, popřípadě konzumované potravy vyjádřit. Tyto znalosti začaly nabývat na významu při snahách stanovit tzv. úživnou kapacitu prostředí, což nebylo možné udělat jen na základě stanovení množství biomasy v biotopu bez dalších znalostí obsahu živin v jednotlivých potravních složkách. Zvěř může přijímat jen takové potravní složky, ze kterých může pro sebe využít dostatek energie (např. srnčí zvěř na rozdíl od muflona nedokáže účinně trávit vlákninu v travách). Stanovení kvality přijímané potravy je proto další důležitou informací při výzkumu volně žijících zvířat. Její zjišťování je komplikováno obtížností při sběru vzorků pro sledování nutričních ukazatelů, nedostatkem přesných údajů o kvalitě různých rostlin a s problémy stanovení využitelnosti daných potravních komponent jednotlivými druhy zvířat a v neposlední řadě práci omezují i vysoké náklady na chemické analýzy jednotlivých složek potravy. V poslední době jsou proto stále více využívány k vyjádření kvality potravy trusové indikátory pomocí nichž lze výživnou hodnotu potravy s velkou přesností stanovit. Jejich ověření byla proto věnována velká pozornost a dnes jsou definované podmínky, za kterých je možné na základě jednoduchého rozboru trusu odhadnout kvalitu potravy, kterou jedinec přijímal. Z trusu lze zjistit obsah dusíku a vlákniny v potravě i její energetickou hodnotu. Při těchto rozborech jsou navíc metody klasické chemické analýzy úspěšně nahrazovány moderními postupy, což celý proces výrazně zrychluje.
Z uvedeného přehledu je patrné, že potravu zvěře můžeme zkoumat více různými způsoby. V každém případě ale mohou poznatky získané byť i tou nejprimitivnější metodou významně napomoci při řešení problémů s hospodařením se zvěří a můžeme všem myslivcům doporučit pravidelné doplňování znalostí jak z odborné literatury, tak z vlastních pozorování.
Ing. Jiří KAMLER, RNDr. Miloslav HOMOLKA & RNDr. Marta HEROLDOVÁ
Autoři pracují na Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně



Obrázky pocházejí z archivu autorů článku a Jeffa Beringera.