Časopis Myslivost

Frantova smůla byla ale v tom, že ve stejnou dobu jeden agent realitní kanceláře, který měl za hobby ochranu přírody, si zrovna točil na video krásné přírodní zákoutí, které se líbilo nejen krkavcům, ale také majitelům jeho firmy, kteří je chtěli poničit výstavbou rekreačních chat, tedy spíše vil. Jak se toto poslání slučovalo s ochranou přírody, těžko říci. V každém případě se v jeho záběrech objevil i Franta střílející a Franta sbírající střeleného krkavce, kterým si chtěl rozšířit rodinnou sbírku vycpanin.
Samozvaný ochránce přírody to samozřejmě "prásknul" příslušnému úřadu s potěšením, že trochu zavaří neoblíbeným myslivcům. To se ovšem přepočítal, protože netušil, že Franta členem místního ani jiného mysliveckého sdružení není. To, že vlastnil jen lovecký lístek, protože o zbrojní průkaz přišel po nějakém maléru právě se zbraněmi na vojně, by až tak nevadilo. Ale celé okolí vědělo o jeho sklonech lovit načerno, a tak ho myslivci mezi sebe pochopitelně nechtěli. Frantova dědu zavřeli Němci, jeho tátu komunisti - ani jeden z nich ale nebyl hrdina odboje, prostě pytlačili. A Franta to zdědil po nich. Proto mu taky myslivci často říkali: "Franto, dej si bacha! My si tě hlídáme, jednou tě chytíme a budeš mít malér! Skončíš za katrem jako táta i děda ."
A tak když se přijela krkavcova náhlá smrt vyšetřovat, neměli důvod Frantu, jak se říká, "šanovat". Ty černé ptáky taky dvakrát nemilovali, ale zákon je zákon .Udělali na něj "tytyty - my jsme ti to říkali" a poslali za ním orgán státní správy myslivosti, jak se úředně říká, který podal trestní oznámení pro pytláctví. Vycpaninu jim Franta sice zapřel, kulobrok v prvním kole taky, ale jinak bylo video zcela průkazné. Dal tedy nějaký čas pokoj a čekal, jak celá věc dopadne.

....

Mezitím skončilo léto, prošel podzim s jelení říjí, napadl první bílý poprašek a blížily se Vánoce. A Frantu už zase svrběl ukazováček na spoušti.
Vánoce jsou totiž čas pro dobré skutky. Ptáte se, jak by se pytláctví mohlo stát dobrým skutkem? To bylo tak. Frantova mladá žena pracovala jako sestřička v jedné z oněch institucí, kam se odkládají nechtění dědové a babičky. A jak tak šla řeč, připadlo Frantovi, že by nebylo špatné v období svátků vylepšit staříkům jídelníček zvěřinou. Marně ho od toho bohulibého nápadu manželka odrazovala podobnými slovy jako místní myslivci: "Franto, dej si bacha! Jednou tě dostanou a skončíš za katrem ."
Jak chtěl bez plomby získat veterinární potvrzení, bez kterého by vývařovna v onom domě seniorů, jak se teď hezky říká, nemohla zvěřinu využít, věděl asi jen on sám - ale když se chce, jak se říká, tak jde všechno . Tenhle jeho nápad ale zase jen potvrzoval, že nebyl žádný "masař", že mu při lovu nešlo o zvěřinu, ale o to napětí, na co a také na koho narazí, prostě o pytlácký zážitek.
Tak zas šoulal po zasněženém revíru v touze narazit na stopy černé. Trpělivost přináší růže - Frantovi přinesla šanci potkat se s tlupou divočáků. Věděl ovšem, že si "musí dát bacha", varování myslivců nebral na lehkou váhu. A tak předtím, než onoho večera krátce před úplňkem téměř najisto vyrazil, ověřil si situaci v místní hospodě, v jejímž sále se shodou okolností konala poslední schůze mysliveckého sdružení v onom roce. Plánovali se na ní společné hony - a protože příprava byla složitá a diskuse podpořená lavinou "malých" bohatá a dlouhá, dalo se čekat, že oné noci kazatelny a posedy osiří. Franta tedy neváhal, nakopl svou sajdkáru, tedy motocykl s přívěsným vozíkem, což byla mimochodem také zděděná, pomalu stejná rarita jako jeho staromódní pytláctví, a hurá do revíru!
Vyrazila i tlupa černé a pro Frantovo štěstí a smůlu jednoho selete se potkali právě tam, kde to Franta čekal. A tak po dobré ráně zhaslé sele putovalo s Frantou zpátky jako spolujezdec v jeho vozíku a staříci se mohli těšit na zvěřinový gulášek a další pochoutky.
Jenže sníh je zrádná věc, dělejte, co chcete, nějaké stopy na něm po takové akci zůstanou. A co čert (a jistě ani Franta) nechtěl, zrovna myslivecký hospodář, který se z té večerní diskuse vyspal jako první, zamířil časně ráno, ještě za úplné tmy prosvětlené jen Měsícem, zrovna na místo, kde stejně jako Franta v minulých dnech obeznal nájezdy černé na z podzimu zaorané brambořiště. Viděl, co viděl, a naštval se hned dvakrát - že do tmy a mrazu vstával zbytečně, protože ho někdo předběhl, a že tím někým byl určitě Franta, stopy jeho neobvyklého dopravního prostředku mluvily jasně, který jim tedy v honitbě dál pytlačí.
Použil proto výjimečně, ale opravdu výjimečně svůj mobil a za nějaký čas už zvonil s jedním policistou, což zařídil jeho švagr, okresní policejní náčelník, u Frantovy chalupy. Rozespalého pytláka ani nenapadlo chtít od časné návštěvy povolení k prohlídce nebo podobně - ostatně barva a černé štětiny na dvorku vypovídaly dost a dost.
Byl z toho druhý případ pytláctví. Dědové a babičky v domově důchodců se museli o svátcích obejít bez zvěřiny a nemajetný Franta dostal ze zákona advokáta, protože se jednalo o trestní věc, kde obhájce být musí. Mladý advokát, který dostal jednu z prvních šancí zahrát si na Perryho Masona, dělal, co mohl. Ono toho tedy moc nebylo, oba případy byly samy o sobě jasné. Ale přece jen cosi zkusil v dovolání k Nejvyššímu soudu, které následovalo po prohraných jednáních u soudu prvoinstančního i odvolacího - tam Frantovi přiklepli šest měsíců s podmínkou na rok a propadnutí kulobroku.

...

Zkusil hned dvě věci. Jednak přišel na to, že samosoudce, který Frantovi tu pálku přišil v prvním stupni, je myslivec, člen jednoho sice vzdáleného, ale přece jen mysliveckého sdružení. Což, podle obhájce, dalo vznik pochybnostem o jeho nepodjatosti. Jinak řečeno - soudce myslivec byl na pytláka určitě naštvanější a tedy přísnější, než by byl soudce nemyslivec. Druhý dovolací důvod spočíval v tom, že podle Franty, tedy podle obhájce, protože náš pytlák hlavu na zákony dvakrát neměl, to by asi taky tolik nepytlačil, tedy ten druhý důvod spočíval v tom, že se nejednalo o dva útoky jednoho trestného činu, tedy pokračující pytláctví, ale dva různé delikty. Protože cena takového selátka ani nestojí za řeč a jeho upytlačení mělo být kvalifikováno maximálně jako přestupek.
Nejvyšší soud měl ale jiný názor, dal za pravdu nižším soudům. Pokud jde o podjatost, ta je v zákonech dost přesně určena. A skutečnost, že samosoudce byl sice myslivcem, ale z mysliveckého sdružení na hony vzdáleného honitbě, kde střílel bez povolenky Franta, rozhodně nevytvářela situaci, v níž by byl s případem nějak spojen a ovlivněn.
Zajímavé pak bylo zdůvodnění příslušného senátu Nejvyššího soudu, proč se ve Frantově případě jednalo o dva dílčí skutky jednoho pokračujícího trestného činu. Z obsáhlého rozhodnutí je pro všechny myslivce - a hlavně ty, co mají sklon občas nečekat na povolenku - snad nejvýznamnější formulace, že rozhodujícím kritériem rozdílu mezi trestným činem a přestupkem není ani rozsah způsobené škody, ani časové vymezení trvání neoprávněného zásahu, ale stupeň společenské nebezpečnosti. A pytláctví, i to "drobné" ve Frantově provedení, je z tohoto hlediska, tedy podle stupně společenské nebezpečnosti, prostě trestným činem.
Soudy v tomto případě pracovaly překvapivě rychle, snad i proto, že případ byl opravdu jasný. A tak si Franta přečetl výrok Nejvyššího soudu jako dárek k příštím Vánocům. Nevíme, jestli si chtěl dobrým skutkem udobřit někoho tam nahoře, kdo podle něho možná stojí výš než soudy, ale zase uvažoval o přilepšení obyvatelům domu seniorů. A protože byl bez svého kulobroku, nasedl do své sajdkáry a jel jim nachytat vánoční kapry. Je ale třeba zdůraznit, že i když to jeho pytlácké srdce neslo opravdu těžce, pořídil si nejdříve rybářský lístek a povolenku.

Na motivy skutečného judikátu publikovaného v Databance judikatury (vydává nakladatelství LexisNexis CZ s. r. o.) připravil Jaroslav ŠPRONGL