Časopis Myslivost

Ptačí chřipka není onemocněním nově objeveným

"Klasický mor drůbeže" - jak bylo onemocnění původně označováno, byl poprvé popsán v Itálii v roce 1878 a jeho virová etiologie byla tamtéž prokázána v roce 1901. První polovina 20. století byla z pohledu "klasického moru drůbeže" charakterizována výskytem a značnými ekonomickými ztrátami v chovech domácí drůbeže téměř na všech kontinentech. Naopak v druhé polovině 20. století došlo postupně téměř k vymizení "klasického moru drůbeže" a jeho místo zaujal tehdy tzv. pseudomor drůbeže, nyní označovaný jako Newcastleská nemoc. Ojedinělé výskyty "klasického moru" však byly zaznamenány i v tomto období (např. USA v roce 1983 ).
Od roku 1981 bylo upuštěno od názvu klasický mor drůbeže a na základě doporučení 1. mezinárodního sympózia o ptačích chřipkových virech byl zaveden název "chřipka ptáků"- influenza avium.
Původcem chřipky ptáků jsou influenzové viry typu A, které se rozlišují (a také označují) na základě antigenních vlastností povrchových glykoproteinů H (hemaglutininy - dosud známo 13 subtypů) a N (neuraminidázy - dosud známo 9 subtypů). Oba tyto glykoproteiny mají zásadní význam pro možnosti pronikání viru do hostitelské buňky postiženého organizmu. Obdobné označování platí také pro chřipkové viry, které se vyskytují v lidské populaci. Standardizace této nomenklatury byla schválena v roce 1980 Světovou zdravotnickou organizací (WHO).
Ptačí chřipkové viry se vyznačují velkou variabilitou biologických vlastností, kdy chřipkový virus izolovaný z jednoho ptačího druhu (pro který byl vysoce patogenní) je pro jiný druh ptáků téměř neškodný. Známa je především velká rozdílnost ve vnímavosti postižených jedinců, ovlivněná především druhem, tělesnou konzistencí, celkovým zdravotním stavem, aktivitou imunitního systému a významnou roli hrají také podmínky vnějšího prostředí.

Kdo je hostitelem a jaké jsou příznaky

Nejčastějšími hostitelskými organizmy z domácí drůbeže jsou krůty a kachn, méně častý je výskyt tohoto onemocnění u kura domácího. V populacích volně žijících ptáků (vyšetřeno 21 tisíc jedinců, patřících k 88 druhům) byly viry ptačí chřipky nejčastěji zjištěny u vrubozobých (15,2 % vyšetřených jedinců), dále u pěvců (2,9 %) a dlouhokřídlých (2,2%). Druhově nejčastější výskyt byl zaznamenán u kachny divoké a různých druhů racků (řád dlouhokřídlí, resp. rackovití)..
Postižení ptáci virus vylučují především sekrety horních cest dýchacích a trusem. Virus je poměrně odolný ve vnějším prostředí, v trusu přežívá při teplotě 20_oC až jeden týden a přibližně stejnou dobu je schopný přežívat i ve vodě. Vyšší teploty jej rychle deaktivují, již při teplotě 60 _oC je usmrcený během 20 minut, teploty nad 70 _o (kuchyňská úprava) likvidují virus během několika málo minut.
Ptáci se nakazí přímým kontaktem s nemocným jedincem, resp. prostřednictvím znečištěné obuvi či oblečení ošetřujícího personálu či kontaminovaným krmivem, vodou nebo podestýlkou. U vodní drůbeže velmi často dochází k příjmu viru pozřením vody, kontaminované infekčním trusem nemocného ptáka.
Příznaky onemocnění jsou velmi různé. U tzv. fatální formy ptačí chřipky dochází k náhlým úhynům převážné části postižených jedinců (úmrtnost - mortalita dosahuje až 100 %). Pokud je průběh onemocnění mírnější, jsou pozorovány náhlé úhyny části hejna, ostatní ptáci vykazují ospalost, ztrátu pohyblivosti, mají načepýřené peří a často vykazují příznaky zánětů horních cest dýchacích (frkání, kašlání, slzení), objevují se průjmy, zhoršuje se tělesná kondice ptáků a objevují se i nervové příznaky (křeče, nefyziologické držení krku či končetin). Při pitvě uhynulých či utracených ptáků se zjišťují krváceniny na vnitřních orgánech a ložiskové degenerativní změny v játrech, slezině a plících.
Vzhledem ke skutečnosti, že jak klinické příznaky, tak i pitevní nález mohou být u postižených ptáků velmi rozličné, je základním a rozhodujícím vyšetřením laboratorní diagnostika, využívající především serologické metody, resp. průkaz a determinace viru ve vyšetřovaném materiálu. Referenční laboratoř pro diagnostiku ptačí chřipky se nachází v anglickém Weybridge.
V postižených chovech (ohnisku nákazy) se léčba neprovádí. Veškerá k nákaze vnímavá zvířata se neškodně odstraní včetně vajec, podestýlky a zbytků krmiva. Veškerá další opatření se řídí protinákazovými plány veterinární služby, které jsou vždy aktualizovány vzhledem k momentální nákazové situaci v daném státě či území.
Současný výskyt "nového" druhu ptačí chřipky,
který vyvolává velké obavy světové odborné i laické veřejnosti, byl poprvé zaznamenám v roce 1997 v Hongkongu. Následně se tento typ viru ptačí chřipky, označovaný podle výše popsaného schématu H5N1, objevil v roce 2003 v Jižní Korei, v roce 2004 ve Vietnamu, Japonsku, Thajsku, Kambodži, Indonésii a Číně a v roce 2005 došlo k postupnému šíření viru H5N1 směrem západním. V červenci 2005 hlásilo výskyt ptačí chřipky Rusko (v současné době vykazuje více než 20 ohnisek nákazy), v srpnu nalezli virus ptačí chřipky u racka ve Finsku a v říjnu byl potvrzen výskyt nebezpečného typu viru ptačí chřipky H5N1 v Rumunsku a Turecku. Virus ptačí chřipky byl dále diagnostikován v Chorvatsku, Řecku a Kanadě. Také ve Velké Británii byl zjištěn virus H5N1 u papouška, který byl sice do Anglie dovezený z Jižní Ameriky, avšak karanténován byl se zásilkou jiných ptáků, pocházejících z Tchaj-wanu.
Výskyt viru ptačí chřipky H5N1 se bohužel neomezil pouze na ptáky. Již v roce 1997 při epidemii ptačí chřipky typu H5N1 v Hongkongu došlo k nakažení 18 lidí, z nichž 6 zemřelo. Počet lidských obětí infekce virem ptačí chřipky typu H5N1 v průběhu posledních pěti let již přesáhl šest desítek (nejvíce Vietnamu - 41 a v Thajsku - 13; v těchto zemích zemřelo více než polovina osob, u kterých byla infekce virem H5N1 prokázána).

V čem tedy spočívá nebezpečí viru ptačí chřipky H5N1 pro člověka?

V lidské populaci koluji především chřipkové viry typu H1N1 a H3N2 (původci pandemií koncem 1. světové války a v roce 1968). Stupeň odolnosti lidské populace (resp. přítomnost protilátek) proti těmto typům chřipkových virů je různý, obecně však lze tvrdit, že jedinec žijící v průměrných a lepších životních podmínkách a jehož organizmus je relativně zdravý, setkání s tímto typem viru překonává bez významnějších změn zdravotního stavu či pouze jako krátkodobá onemocnění horních cest dýchacích. U osob s výrazně narušeným zdravotním stavem (podvýživa, stáří, potlačení imunitních reakcí apod.) mohou však i tyto typy chřipkových virů způsobit těžká onemocnění, často i s letálním koncem.
Zcela jiná je situace v případě chřipkového viru H5N1, u kterého se dlouhou dobu nepředpokládala možnost přenosu infekce z nemocných ptáků na člověka. Případy nakažení lidí manipulujících s nakaženou drůbeží v jihovýchodní Asii však tuto teorii vyvrátily. Obavy z možné změny vlastností a schopností viru (především schopnosti přenášet se z člověka na člověka) vyplývají především z toho, že vzhledem ke skutečnosti, že nedocházelo ke kontaktu lidského imunitního systému s tímto typem chřipkového viru lze předpokládat, že převážná část lidské populace nemá ochranné protilátky proti tomuto typu viru ptačí chřipky. Výsledkem případných infekcí by proto mohla být velmi vysoká úmrtnost postižených osob (což bohužel dosavadní případy infekce lidí v jihovýchodní Asii potvrzují)..
Možností vzniku mutací viru (tedy změn jeho vlastností) je mnoho, za nejpravděpodobnější se považuje přizpůsobení člověku prostřednictví jiného živočišného druhu (např. prasete) či možnost vzniku nových vlastností viru při současné infekci člověka stávajícím typem viru lidské chřipky a virem H5N1.

Jaká doporučení tedy vyplývají z výše uvedených skutečností pro mysliveckou veřejnost?

Je zcela jednoznačně doloženou skutečností, že zásadní význam pro přetrvávání a šíření viru ptačí chřipky mají volně žijící ptáci a z nich především zástupci vrubozobých. Tito ptáci mohou ptačí chřipkou onemocnět a velmi rychle uhynout. V tom případě se od nich mohou nakazit pouze ti ptáci, kteří s nimi přišli do vzájemného kontaktu v místě infekce a následného úhynu. Závažnější situací je však možnost přenosu viru ptačí chřipky jedincem vůči viru méně vnímavým či dokonce odolným, který je schopen zavléci onemocnění mezi ptáky velmi vnímavé (kteří se dosud s tímto typem viru nesetkali). Individuální rozdíly ve vnímavosti ptáků k infekci virem ptačí chřipky jsou jedním ze známých projevů tohoto onemocnění. Pro myslivce tedy vyplývá povinnost sledovat chování, resp. zdravotní stav pernaté zvěře, a to především vodní pernaté zvěře (kachny, labutě, racci, brodiví) a v případě zjištění výrazných změn v chování těchto ptáků ihned informovat příslušného pracovníka veterinární správy. Při hodnocení změn chování, resp. nálezů mrtvých ptáků je nutné celou situaci vždy odpovědně vyhodnotit. Nález jedné uhynulé kachny v týdnu následujícím po loveckém víkendu zřejmě nebude znamenat vypuknutí epidemie ptačí chřipky. Naopak utajování vícečetných úhynů pod záminkou "aby nám někdo nenařídil likvidaci chovu" by mohlo mít nedozírné a jednoznačně negativní dopady.
Pro všechny osoby, které mohou přijít do styku s případně infikovanými ptáky a tedy především pro myslivce v honitbách s vodní pernatou zvěří vyplývá povinnost dodržovat základní hygienické předpisy při manipulaci se všemi náhle uhynulými či z onemocnění podezřelými ptáky - tj. při manipulaci používat ochranné rukavice, případně ochranné roušky, sebrané ptáky uzavřít do neporušených plastových obalů (pytlů) a bezprostředně informovat příslušného veterinárního lékaře a dále se řídit jeho pokyny. Samozřejmostí je dodržování všech pravidel osobní hygieny, především je zakázáno při manipulaci s těmito zvířaty jíst, pít či kouřit.

Co znamenají tato zjištění pro mysliveckou praxi?

Současná nákazová situace a především trend šíření viru ptačí chřipky H5N1 směrem západním je i v podmínkách střední Evropy hrozbou nejen pro možnou a velmi obávanou infekci lidí, ale znamená také hrozbu ekonomickou, vznikající jednak nařízenou likvidací ohromného množství chované domácí drůbeže v případně postižených oblastech, dále omezeními exportu produktů chovu těchto ptáků a ohromnými náklady, spojenými s ochranou území před zavlečením nákazy a s preventivním ochrannými opatřeními jak u lidí, tak také u vnímavých druhů hospodářských zvířat. Určitá opatření za účelem snížení rizika šíření viru ptačí chřipky na naše území by mohla postihnout také mysliveckou praxi. Za nejvíce riziková území z pohledu možného zavlečení viru ptačí chřipky je nutné považovat tahová shromaždiště vodní pernaté zvěře, především v rybničních oblastech jižních Čech a jižní Moravy, resp. všechna další místa větší koncentrace tažných ptáků (především z čeledi vrubozobých). Jako preventivní opatření, zamezující případnému šíření viru ptačí chřipky při nucených migracích v důsledku plašení ptáků lovem se jeví možný zákaz lovu vodní pernaté zvěře na těchto plochách v případě hrozícího zavlečení nákazy na naše území. Naopak omezování lovu v místech vysoké koncentrace bažantí zvěře (tedy především v bažantnicích) je nutné považovat za kontraproduktivní, neboť právě vysoké koncentrace pernaté zvěře mohou být příčinou snížené rezistence těchto ptáků vůči virům či bakteriím a jejich "nelovení" nelze považovat za metodu prevence ptačí chřipky. Rizikovou skupinu představují také chovy divokých krocanů, především z hlediska vysoké vnímavosti tohoto druhu k infekcím virem ptačí chřipky.

Závěrem je nutné zdůraznit, že problematika globálního šíření ptačí chřipky, vyvolávané virem H5N1 a opakovaně zjišťované přenosy tohoto onemocnění z postižených ptáků na člověka vyvolávají oprávněné obavy z možné chřipkové pandemie, jejíž následky by mohly být velmi závažné. Není nutné podléhat panickým zprávám bulvárního tisku či senzacechtivých televizních kanálů, neboť většina úvah o možném působení případně změněného viru ptačí chřipky je dosud stále především teoriemi. Je nutné důvěřovat aktivní snaze zdravotnických a veterinárních expertů, jejichž rozhodnutí by měla být vždy odborná a nikoliv populistická. Svůj díl odpovědnosti má i myslivecká veřejnost, neboť právě ta se při své každodenní činnosti dostává do velmi úzkého kontaktu s jedním z možných zdrojů infekce ptačí chřipky - tedy s vodní pernatou zvěří. Znalostí problematiky tohoto onemocnění a odpovědným přístupem při posuzování životních projevů vnímavých druhů zvěře mohou myslivci napomoci při prevenci tohoto závažného onemocnění.