Časopis Myslivost

Talentové a přijímací zkoušky na střední uměleckou školu v Turnově zvládla se stejnou samozřejmostí, jako když po ránu vstoupí do otevřených dveří lodžie, aby se nadýchala čerstvého povětří a vstřebala první sluneční paprsky. Neměla nejmenší důvod obávat se nadcházejících dnů.
Na rozdíl od jiných se přijímacích zkoušek nebála. Krátce před tím se byla ve škole podívat. Prohlédla si dílny zlatníků, brusičů kovů i uměleckých kovářů. Ale teprve v učebně třídy, v níž profesoři vyučovali plošné a plastické rytí kovu, ji ovanul neopakovatelný pocit sounáležitosti a splnění jednoho z mnoha snů. Tohle chtěla dělat.

Talent po dědečkovi
Jako malá jsem, navzdory větrnému znamení, v němž jsem narozena, nepatřila k velkým divochům. Po celá odpoledne jsem si vystačila s tužkou a papírem. Začala vyprávět, když se obývacím pokojem jejich domku ve Dvoře Králové nad Labem rozlila příjemná vůně horké kávy.
Odjakživa mě oslovovala perokresba a touha zachytit na papír pohyb. Říká se, že člověk nedědí povahu, talent a některé schopnosti po rodičích, nýbrž po prarodičích. Jsem toho názorným příkladem. Maminka ani táta neměli, na rozdíl od mého dědy - otcova táty, umělecké sklony. Dědeček se v českých zemích objevil po skončení první světové války. Původem byl Rus a pocházel odněkud od Pskova. Ještě za války studoval ve své domovině na umělecké škole, ale po převzetí vlády bolševiky se sotva šestnáctiletý vydal na dlouhou cestu, jako by cítil, že mu pod rudou vlajkou štěstí nepokvete. Bohužel jsem jej už nezažila, ačkoli vím, že bychom si spolu měli mnoho co říci. Babička vzpomínala na jeho zvláštní povahu a vždy říkala, že byl vtělením široké ruské duše. Mám po něm schované skicy, v nichž od prvních okamžiků vidím své kořeny.

Rozkvétání
Během základní školy jsem navštěvovala lidovou školu umění, kam mě zavedli máma s tátou, kteří naštěstí měli pro mé zájmy pochopení a všemožně je podporovali. Především mamince jsem za podporu moc vděčná. V lidušce se nám věnoval pan učitel Moravec, jenž měl dar najít všechno co v nás bylo a dokázal nás mnohému naučit. Ani na střední škole mě štěstí na kantory neopustilo. Dílenský mistr Bořivoj Šimánek se s námi nemazlil, protože podle jeho názoru musí rytec umět všechno, od plastiky až po jemnou rytinu. Dokázal nám vnuknout myšlenku, že člověk nesmí ustrnout a stále se musí učit. Jako maturitní práci jsem vytvořila návrh dvacetikorunové bankovky s motivem nestora naší rytecké školy Václava Hollara. Bavila mě a dodnes miluji grafiku, rytectví - převážně jemnou rytinu a perokresbu. Snila jsem o rytectví známek. Po maturitě jsem se s novým elánem přihlásila k talentovým zkouškám na Vysokou umělecko průmyslovou školu. Na přijímací zkoušky nás přijelo snad čtyřicet nebo šedesát, někteří už pošesté. Zvláštní směsice lidí. Přijmout však mohli pouze dva. Dodnes mám pocit, že někteří tam vůbec neměli co dělat a komise jako by záměrně vybírala, možná méně schopné, zato však tvárné osobnosti. Přílišná a předčasná vyzrálost, a vlastní názor zřejmě nebyly žádoucí. Po letech jsem docela ráda, že mě nevzali.

Mistrův odkaz
Rytectví plochého kovu ani rytectví známek, po nichž jsem zatoužila, se nikde nevyučovalo. Absolutní špičkou byl u nás v tomto oboru pan Josef Herčík. S drzostí sobě vlastní jsem si zjistila jeho adresu a telefon, a požádala jej o schůzku. Snad měl pochopení pro můj mladický zápal a s telefonem mi nepraštil. Nikdy jsem nelitovala. Když jsme se v Praze setkali, jeho osobnost sálala nepopsatelným fluidem a léty zkušeností. Pozorně prohlédl několik mých prací a ukázal něco prací svých. Jednal s nadhledem, přitom však dokázal, jako opravdový mistr, který hledí daleko dopředu, předat zkušenosti i cenné rady. Aby objektivně posoudil mé schopnosti, zadal mi úkol a pozval mě napříště k sobě. Když jsme se opět setkali, něco na mé práci vytkl, řadu věcí však ocenil a řekl, že je dělám dobře. Naznačil mi, že tvorba známek vyžaduje oběti v podobě obrovského množství času. Snad jako důkaz úcty, sympatií a naděje, kterou ve mně zřejmě spatřil, věnoval mi jedno ze svých rydel. Obohatil mě nejen profesně, ale také svým projevem, vystupováním a sílou osobnosti.

Předěly
Po maturitě jsem ve svém oboru práci nenašla a nějakou dobu pracovala v podniku Umělecká řemesla, abych nakonec skončila v Tibě jako kreslička látek. Práce mě nebavila, byla jsem vnitřně nespokojena a hledala změnu. Přišla po třech letech s narozením první dcery a mateřskou dovolenou, záhy prodlouženou na dvojnásobek času, díky narození dcery druhé. Za těch několik let se mnohé změnilo. Především došlo ke změně režimu. Začala jsem hledat práci, což ani pro rytce a grafika na volné noze vůbec nebylo snadné. V Jaroměři jsem objevila puškaře a rytce Milana Pochylu (který dnes žije v Uherském Brodu; pozn. autora). Vyráběl se svým bratrem a několika zaměstnanci také nože. Dal mi zakázku a já se musela naučit řadu nových věcí. Znala jsem rytí měkkých materiálů, ale podstatně tvrdší ocel nožů a nože především pro mě byly něco nového. Zpočátku jsem měla z oceli hrůzu. Něž jsem se pustila do práce, poprosila jsem o radu profesora Šimánka, který tehdy spráskl ruce a překvapeně prohlásil: "Tedy Vlado, že z vás bude jednou rytec, to mě ani ve snu nenapadlo." Řadu věcí mě posléze naučil i Milan Pochyla, který zpočátku, podle mého mínění, v mé schopnosti příliš nevěřil. Ale snad názor změnil, protože později od něj zakázky přibývaly. Nějaký čas trvalo, než jsem se naučila chápat vlastnosti a povahu oceli, přestala s ní bojovat a začala pracovat více citem. Mé kontakty se pozvolna rozšiřovaly, znovu jsem začala tvořit grafiku, perokresby a také rytiny šermířů. Zatoužila jsem po grafickém lisu. Opět pomohl již zmíněný pan Herčík, jehož prostřednictvím jsem se dostala ke grafickému lisu po zesnulém výtvarníkovi Radku Pilařovi. Abych si rozšířila dovednosti a pohled na práci s lisem, dohodl mi posléze Josef Herčík návštěvu ve známé a vyhlášené pražské grafické dílně bratří Dřímalových, v níž se tiskla a dodnes tisknou nejlepší umělecká díla. Pobyt v jejich dílně byl pro mě velkým přínosem.

Nožířskou stezkou
Dalším přelomovým obdobím se pro mě stala polovina devadesátých let. Získala jsem kontakt na pražského nožíře Petra Pospíšila, který tehdy zastával funkci viceprezidenta Asociace nožířů. Jeho titul ve mně budil respekt. Zavolala jsem mu, poslala fotografie svých prací a v roce 1997 obdržela pozvání na pražskou výstavu nožů. Do té doby jsem o podobných akcích neměla ponětí. Zírala jsem na množství nožířů, výrobce zdobených kožených pouzder a také na několik rytců. Přišly další výstavy a nožířská setkání, na nichž jsem zvolna pronikala do jejich světa. Zpočátku jsem brala nože pouze jako možnost realizace a obživy. Časem, jsem ke svému překvapení zjistila, že při výzdobě nožů mohu kromě hluboké a jemné rytiny, tečkování a scrimshaw na střenkách rukojetí z kostí, rohů i paroží uplatnit také grafiku. Díky vstřícnosti a přístupu lidí jsem našla k nožům vztah a zjistila, že i nůž může být prostorem k vyjádření myšlenky a svým způsobem také zosobněním nálady a pohledu jeho tvůrce nebo majitele na svět.

Perla
Někdy na začátku jedenadvacátého století jsem Vladu Klihavcovou (*1966) nazval perlou mezi českými nožíři. Přízvisko se záhy stalo přezdívkou. Přijala ji nejen Vlada, ale také její zákazníci a návštěvníci výstav nožů. Vlada je inteligentní žena se širokým rozhledem a - jak u výtvarníků bývá - bezbřehou fantazií. Jestli v úvodu hovoří, že v dětství nepatřila k velkým divochům, nyní ve mě budí pocit lastury. Na povrchu jemná a něžná. Zaposlouchejte se a uslyšíte v jejím nitru šumět moře, které většinou klidně omývá břehy a pláže. Pak nad hladinou zafouká vítr a vlny si s plachetnicemi na moři a stromy na pobřeží pohrávají jako se stébly trávy. Když se rozdávaly skrytá síla a dravost, rošťák Vlaďka šla určitě do fronty vícekrát...

Palné zbraně
Současnost je pro Perlu ve znamení objevování vztahu k palným zbraním, na nichž nachází především prostor pro lovecké motivy. Zdobení palných zbraní jsme plánovali již s Milanem Pochylou, ale nakonec z toho sešlo. V současnosti objevuji další možnosti a v kresbách a rytinách se vracím k zachycení pohybu. Je s tím spojeno pozorování, studium anatomie a života zvířat. Svět palných zbraní a vztah k nim objevuji rovněž díky spolupráci s brněnským rytcem Karlem Boreckým, jehož hluboké rytiny nezřídka doplňuji vlastní jemnou rytinou a tečkováním.

Mezi nejlepšími
Za své práce získala na setkáních nožířů v Brně a Příbrami několik ocenění a titulů rytec roku. Spolupracuje s předními nožíři z Čech, Moravy i Slovenska a její díla obdivují v Paříži, Německu i v kanadském Torontu. V roce 1999 byla jedním ze skvostů stánku České zbrojovky Uherský Brod na výstavě zbraní IWA v Norimberku dvouhlavňová kulová kozlice CZ 589 Stopper ráže 458 Wincheter Magnum, pro lov vitální africké zvěře. Rytinu na této jedinečné zbrani vytvářela pod patronací přírodovědce a afrického lovce, dnes bohužel již zvěčnělého, Ing. Josefa Wágnera. Pozornosti se těšila rovněž jemná rytina, jejíž prostřednictvím přenesla na čepel nože, obraz Zdeňka Buriana s motivem pravěkého lovce a Věstonické Venuše. Nůž podle jejího návrhu vyrobil liberecký nožíř Čechokanaďan Buddy Weston. Stále více oblíbené jsou její jemné rytiny s motivy žen, které snad proto, že je vytváří právě žena, působí lidsky a přirozeně.
Její umění nezůstává nepovšimnuto ani na střední umělecké škole v Turnově. V čase maturitních zkoušet zde usedá mezi členy zkušební komise. Podle tradice se nejlepší žáci po letech vracejí, aby dohlédli na výchovu nových generací. Vlada Perla Klihavcová si tuto poctu určitě zaslouží...