TICHOSPONZORSKÉ LOVENÍ, ANEB JAK PANÍ SPRÁVCOVÁ K NOVÉMU SVETRU PŘIŠLA
Myslivost 12/2005, str. 57 Jiří Mlčoušek
Na vánoční trh vychází nová kniha Ing. Jiřího Mlčouška. Po knihách Kamzíci v Jeseníkách (1993), Hajný Vítězslav a fořt Bořivoj (1994), Osudy lesníka Lamberta Keclíka (1998), Úsměvy loveckých chat (1999), Kamzíci v Jeseníkách za úsvitu i za soumraku (2000 – za knihu autor obdržel Uměleckou cenu ČMMJ) a Veselý revír myslivce Poldiho (2003) má jeho další knížka název Zapadlovská odysea. Tak jak už mnozí čtenáři znají z předchozích povídkových děl autora, i tato je humorného ladění, plná svérazných přirovnání, specifického slovníku a neuvěřitelných příhod a situací. Vždyť právě proto se tyto knihy setkávají s úspěchem u čtenářů. V příbězích je vyobrazen život myslivců od doby osídlování pohraničí až po současnost, nechybí zde kapitoly z dob slučování honiteb a výběrových řízení na pronájem honiteb. Zábavnou formou a s jistým nadhledem a nadsázkou si tak čtenář projde poválečnou historii a vývoj myslivosti a lesnictví.
MOTO : Mnohý kdo je populární
nemusí být nutně oblíbený,
poněvadž na čí straně stojíte
závisí na tom, kde právě sedíte.
Dokud byl ve funkci lesního správce mladý lesní inženýr Vsevolod Cintorín, bylo zapadlovským myslivcům ještě "hej". Nadávali sice na něj, že si stále vymýšlí přemnoženou zvěř a vymáhá škody, ale to ještě nevěděli, co je v brzké době čeká. Vsevolod Cintorín byl po necelých třech letech ve funkci znenadání odvolán. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ráno byl ještě lesním správcem, večer jím již nebyl a bylo mu do zpěvu asi jako návštěvníkovi krematoria. Důvodem jeho odvolání prý bylo nedostatečné prosazování státní lesnické politiky, jejíž součástí tehdy bylo radikální snížení spárkaté zvěře a tím i škod zvěří na lese. Někteří jeho kolegové ve slušivých lesnických uniformách o něm rozšiřovali, že je jelenomilcem a nadřízení se toho chytili jako vosa na cukrkandl. Nařízená kontrola konstatovala, že škody zvěří v honitbách existují a jejich únosnost je problematická. Než-li by koktavý řekl "ššššvec", stál v čele lesní správy, jejíž součástí byl revír Zapadlov, lesní správce zbrusu nový, jménem Lambert Přebarva. Lambert Přebarva ale již nebyl žádný mladý zajíc, ale již zkušený ušák produktivního věku. Kristova léta, tedy třiatřicátiny měl již několik roků za sebou.
Ve vztahu ke zvěři byl plastický jako arabská guma. Dříve býval vášnivým myslivcem a lovcem, s příchodem nové doby se z něj zase stal zapřísáhlý nepřítel zvěře. Svými výroky se stal populární daleko za hranicemi jím řízené lesní správy. Zvěř obecně nazýval dobytkem, jeleni byli smradlavci a mufloni černé pitomé zdivočelé skopové. Jen pro zvěř srnčí na žádný hanlivý výraz nepřišel. Říkal jim familiárně srnečci. Těmito výrazy oplýval nejen v zaměstnání, ale i doma, v restauračním zařízení, na úřadech a hlavně před svými nadřízenými, u kterých předpokládal, že to bude ladit jejich sluchu.
Krátce po nástupu do funkce lesního správce, v duchu hesla "Nové koště dobře mete", povolal Lambert Přebarva nájemce pronajatých honiteb na lesní správu. Dostavit se měli statutární zástupci a spolu s nimi i myslivečtí hospodáři. Pan lesní správce hodlal touto akcí nastartovat frontální útok proti zvěři. Tvářil se důležitě jako předseda rodičů a přátel školy když celá třída propadá, bojovně jako Žižka u Sudoměře a utrápeně nad škodami zvěří na lese, připomínal ubrečenou babku z Nerudových Malostranských povídek. Když se ujistil, že všichni pozvaní jsou na svých místech, výhružně zahřímal: "Zajisté je všem jasné, proč jsem si vás pozval. Početní stavy toho dobytka", mínil tím zvěř, " jsou stále vysoké a je nejvyšší čas v tom udělat pořádek. A to záleží jen a jen na vás." Novopečený pan lesní správce dar řeči měl a tímto nadáním se přibližoval upovídanému papouškovi, který stále mele to stejné: Škody zvěří, škody zvěří, škody zvěří . moc dobytka, moc dobytka, moc dobytka. "Jestli během letošního roku ten dobytek nevystřílíte na únosnou míru a co je to únosná míra rozhoduji já, zasadím se o to, aby vám byly vypovězeny nájemní smlouvy na pronájem honiteb. To co jste nasčítali a odlovili v loňském roce jsou směšná čísla. Dovolte mi, abych se tomu zasmál." Lambert Příbarva vykouzlil na rtech úsměv připomínající přípitek s octovým nálevem a z jeho úst zaznělo ironické "ha, ha , ha". "Zvěře je nejméně desetkrát více a podle toho také bude vypadat letošní odstřel. Co si vy myslivečci vlastně myslíte? Že tu je les pro zvěř? To jste na velkém omylu. Zdravé lesy si vyžaduje budoucnost národa, lesy jsou plíce přírody, lesy žádným dobytkem ničit nenechám", hřímal bývalý myslivec přetransformovaný účelově na lesního zahradníka.
"Lesy musí růst způsobem přírodě blízkým. Trapnému smrku a jeho mnohokultůrám je odzvoněno", monolog nového lesního správce nečekaně, ale pouze dočasně, přerušil Bořek Nebojsa, myslivecký hospodář jedné z pronajatých honiteb a lesník v důchodu. Využil krátké odmlky v Přebarvově plamenné řeči a dovolil si k jeho slovům podotknout: "To je zajímavé. Mám již nějaký ten křížek na krku a celý život jsem dělal hajného. Celý život jsem také musel poslouchat řeči o tom, že se mají sadit a pěstovat listnáče a pak po mě chtěli těžit a dodávat smrkovou kulatinu, nebo vlákninu. Ono je totiž za smrkové sortimenty nejvíce peněz." "Buďte zticha a neplácejte nesmysly", okřiklo ho arogantně a neomaleně Nové koště které dobře mete. "Doba se změnila a peníze nejsou všechno. Vy tomu rozumíte jako koza petrželi." Starý hajný důchodce, kterému se již nemohlo nic stát, ze zaměstnání již být vyhozen nemohl, se ale nedal: "No já nevím, hošánku. Možná, že tomu nerozumím, jak říkáš, ale jedno je mi jasné. Každý si na sebe musí vydělat, tedy i lesní hospodářství. Generál ekonom, je generál ekonom a líbivé řečičky ještě nikoho nenakrmily." Lamberta Přebarvu slova starého hajného rozčílila, jako když se psovi bere kost. Nejprve zbrunátněl a pak začal blednout. Jako kus železa v kovářské výhni. Vyskočil od správcovského stolu, za nímž až dosud seděl, jako by mu strčil někdo pod zadek právě teď kus žhavého železa z kovářské výhně. Ráznými kroky začal "měřit" zasedací místnost lesní správy, kde se výhružné zasedání konalo. Lapal po dechu jako vykopnutý kapr z vypuštěného rybníka. Nerozčílila ho pouze kritická slova starého hajného, ale hlavně to, že si mu ten dědek dovolil tykat a nazvat ho hošánkem. "Já jsem s vámi krávy nepásl a nevím od kdy si tykáme. S lidmi jako jste vy se já nikdy názorově neshodnu. Jste stará struktúra, přítel starých pořádků, lesnictví má svůj vývoj a na prahu nové etapy právě stojíme. Zákony přírody zvítězí", lál starému hajnému Bořivoji Nebojsovi o několik desítek let mladší Lambert Přebarva. "Ještě jsem neslyšel o žádném vítězi, jakékoliv etapy, s holou prdelí. Bez peněz do hospody nelez, z hovna bič neupleteš a les si musí na sebe vydělat, včetně výplaty pro tebe a ten tvůj mančaft, kterému velíš." Ze starého hajného hovořila životní moudrost a vrozená, nenaučená inteligence. Přebarvovi bledly tváře v celý obličej. Kus železa v kovářské výhni byl rozpálen do běla. Kujný ale nebyl. Lesní správce, když nebyl schopen přesvědčivé odpovědi, alespoň přitvrdil svá slova: "Nebudu se tady s vámi dohadovat co je lesu prospěšné a co nikoliv. Na to vy nemáte vzdělání. Ale za jedním si stojím. Jestli ten dobytek nevystřílíte podle mých představ, tak se s honitbami rozlučte. Najmu místo vás profesionální lovce a budete mít šmitec. Tím jsem skončil a můžete jít a vyprávět to těm vašim myslivečkům. Podle mě je myslivost přežitkem minulého režimu a vy si to vysvětlujete jak chcete."
Zapadlovští myslivečtí funkcionáři, předseda Vincenc Najivka a myslivecký hospodář Alfréd Lampa, byli z jednání vyplašeni jako když mezi domácí drůbež někdo vhodí cvičný granát. Zastrašující porada, jednání, diktát, nazvěme to jak chceme, se konalo ve středu a hned na pátek byla svolána mimořádná schůze zapadlovských myslivců. Na této schůzi byly myslivcům z úst Vincence Najivky a Alfréda Lampy líčeny dojmy ze zastrašovací schúzky s novým lesním správcem Lambertem Přebarvou. "Toho chlapa snad pokousala vzteklá liška. Když se rozčílil, tak prskal, že jsem litoval, že jsem si nevzal z domu deštník. Zvěř je pro něj úhlavní nepřítel, až jsem nabyl dojmu, že mu někdy nějaký srnec sežral zánovní uniformu", líčil myslivecký hospodář Lampa zážitky myslivečkům, jak je Přebarva nazýval. Předseda Vincenc Najivka se ale netvářil vůbec vesele. Bylo na něm znát, že setkání s lesním správcem u něj vzbudilo obavy, jak myslivost bude v nejbližší budoucnosti vypadat. Měl z Příbarvy oprávněný a zdůvodnitelný strach. "Vyhrožoval nám, že dokud zvěř nevystřílíme podle jeho představ, tak přijdeme o honitbu a nahradí nás profesionální lovci", doplnil předseda mysliveckého hospodáře. "Nedá se nic dělat. Pánům, kteří mají moc, se nedá odporovat. Ten chlap je schopen všeho a nám nezbývá nic jiného, než v letošním roce odstřel podstatně zvýšit oproti minulým letům. A to jak zvěře srnčí, tak i jelení", dodal ještě a bylo na něm znát, že ta slova neříká s lehkým srdcem. Předseda revizní komise Viktor Drobeček se rozčiloval, co že je to za lumpárnu, aby za názory nějakého maniaka trpěla zvěř. Myslivci, ostatně jako všichni lidé, jsou povahy různé. Jedni se rozčilují, jiní se vším souhlasí a některým je to pro změnu úplně jedno. A tak se na myslivecké schůzi střídaly názory s mlčením, souhlas s nesouhlasem a zlost s apatií. Nakonec se ale podrobili hrubému násilí a rezignovali. Při jarním sčítání zvěře nasčítali takové stavy, aby uklidnili a uspokojili dušičku nového lesního správce Lamberta Přebarvu.
Návrh plánu lovu musel ale lesní správce odsouhlasit a teprve pak ho schvaloval pověřený pracovník okresního úřadu. Když předseda Vincenc Najivka spolu s hospodářem Alfrédem Lampou přišli s výkazem na lesní správu, čekalo je další, nemilé překvapení. Lesní správce Lambert Přebarva se jen škodolibě pousmál a oba myslivce úplně šokoval: "Děláte si ze mne srandu? To že jsou skutečné stavy zvěře co tu uvádíte? To že je odlov těch smradlavců, toho dobytka, který má vést ke snížení stavů?" Pak vzal ze svého psacího stolu červenou propisovací tužku, výkaz proškrtal a navržený plán lovu, jak zvěře srnčí, tak jelení, povýšil dvojnásobně. V konečném výsledku z toho tedy vyplynulo, že odlov, oproti minulým letům byl zvýšen čtyřikrát. Na dvojnásobek ho povýšili samotní myslivci, aby vyhověli nařízenému přání lesního správce a ten jejich návrh ještě dvakrát zvýšil. "Vždyť tam tolik zvěře ani není", špitl myslivecký hospodář Alfréd Lampa a předseda Vincenc Najivka jen nesměle pokyvoval hlavou na souhlas svého kolegy. "Já vám dám, že není. Ten dobytek vystrkuje hlavy za každým keřem a vy mi budete tvrdit, že není. Já, pánové, náhodou do lesa chodím a mám přehled. Jestli mnou určený plán lovu nesplníte, rozlučte se s honitbou". Oba funkcionáři zapadlovských myslivců vystřelili ze správcovy kanceláře jako dvojstřel z brokovnice ráže dvanáct. Na schodech ale potkali neobvyklé stvoření neobvyklých tvarů. Tímto stvořením byla žena, jak později zjistili, manželka lesního správce. V daný okamžik ale Alfréd Lampa reagoval slovy: "Kůůůrňa, ta by úzkými dveřmi napříč neprošla".
Pan lesní správce Lambert Přebarva měl za choť ženu jen o něco mladší než byl on sám. Snad pouze o necelý rok. Nebyla sice žádnou výjimečnou krasavicí, ale když se upravila, nebyla zase tak úplně k přehlédnutí. Prdýlku měla akorátní, ale na postavu do metru padesáti. Poněvadž ale byla postavy vyšší, připomínalo její pozadí spíše trochu přerostlé dvě pštrosí vejce než-li úměrnou zadnici její postavě. Na Hané se říká, že "pořádná ženská prdel je základ rodinného štěstí". Podle toho hanáckého přísloví by Lambert Přebarva v rodině rozhodně mnoho štěstí neměl. Co ale paní Přebarvové pán Bůh na hýždích nepřidal, to jí bohatě vynahradil v místech vyrůstajících něco málo pod krkem, asi v úrovni ramen. Mléčné žlázy, kterým se u lidského pokolení říká prsa, měla tak objemné, že by klidně mohla dělat kojnou na objednávku ve vedlejším pracovním poměru. Však byla na ně také patřičně hrdá. Pohybovala se vzpřímeně až vypjatě a její příslušenství horní poloviny těla při chůzi poskakovalo jako tělocvikář na trampolíně. Pod bohatou kadeří měla modré oči a její křestní jméno bylo Lenka. Snad ji rodiče pojmenovali právě po barvě květu průmyslové textilní rostliny. Lenka Přebarvová, manželka lesního správce Lamberta Přebarvy, dokázala svých vnadů od pasu nahoru náležitě využít. Nepředbíhejme ale událostem.
Tichý sponzor zapadlovských myslivců, bavorský pivovarník Adolf Kvasnicka, se ve svém mnichovském sídle drbal za uchem. Jeho bratranec, zapadlovský myslivec mu telefonicky sdělil, že v letošním roce se bude lovit čtyřikrát více kusů spárkaté zvěře, než v dobách minulých. Že je to z donucení zástupce vlastníka honitby, lesního správce. Této informace hodlal německý podnikatel využít ve svůj prospěch. "Platím jim nemalé peníze, téměř celé nájemné, tak proč bych se neměl na odlovu více podílet a udělat lesnímu správci radost. Zvěře tam ubývá a po takových odstřelech tam do budoucna mnoho nezbude. Proč bych pro toho lesního správce nemohl udělat dobrý skutek a přitom na všem i vydělat." V podnikatelské hlavě zavalitého Adolfa zrála myšlenka jako švestka na Valašsku. A poněvadž myšlenku metla švestek "šárka" nenapadá, mohla myšlenka uzrát. "Založím si vlastní loveckou minikancelář, jen pro honitbu v Zapadlově a provedu tam poplatkové lovy. Ceny za odstřel nasadím nižší než ostatní zprostředkovatelé lovů a zájemci se mi jen pohrnou. Budu si moci ještě vybírat a dělat drahoty." Adolf Kvasnicka byl movitý člověk a jako takový, nebyl nikterak rozhazovačný, spíše šetrný. Věděl, že bohatství začíná haléři, filéry, feniky, či jinémi drobnými mincemi různých měn. Ten kdo má jiné myšlenkové pochody, nikdy nezbohatne. Spíše obdaruje žebrák žebráka, než boháč chuďase. Každý se má přece umět postarat sám o sebe. V tom přece spočívá ta pravá, ale opravdu pravá demokracie a ten kdo smýšlí jinak, je demokrat falešný. Peníze nejsou na rozhazování a kasírující číšník se může v restauraci uklánět a klanět jako dvorní šašek středověkého panovníka a stejně se spropitného nedočká. Adolfa Kvasnicku myšlenka o poplatkových lovech přepadla jako lupič banku, někdy začátkem března. Bylo to nedlouho po informaci, kterou mu zatelefonoval bratranec Herbert Schvarzmund z Česka z bývalých Sudet. Do místních novin podal inzerát, že zajistí příjemný a levný lovecký pobyt v české honitbě, s možností lovu srnců a jelenů. Odezva na jeho inzerát na sebe nedala dlouho čekat. Bavorsko je zemí ve které má myslivost hluboké kořeny a pivovarník Adolf Kvasnicka měl do měsíce zájemců ne na jednu honitbu, ale nejméně na čtyři. Jak předpokládal, že si bude moci vybírat, tak se také stalo. Nakonec si vybral tři lovce ve věku něco málo přes třicet roků a ostatní se zdvořilou omluvou odmítl. "Kapacita možností je naplněna, přihlásili jste se pozdě, snad příště." Všichni tři jím vybraní lovečtí klienti byli majitelé restaurací, tedy mnichovští hospodští. Navíc hospodští, kteří od Kvasničky odebírali pivo, tedy jeho zákazníci, lépe řečeno, obchodní partneři. Adolf Kvasnicka vlastně svým výběrem zabil hned tři mouchy jednou ranou. Obchodním partnerům nabídl lovy levněji než lovecké kanceláře, učinil propagaci svého pivovaru a piva a i finančně si přišel na své. Zajímavá byla ale i jména vybraných lovců. Jeden se jmenoval Arpád Böhm, druhý Vasil Wassermann a třetí Antek Dakel. Jak je možné poznat, křestní jména těchto příznivců lovu měla původ v zemích ležících východně od země, ve které vlastnili restaurační zařízení, správně po česku řečeno hospody a německy Wrtshaus. Příjmení ale měli ryze německá. Kdejaký šprýmař by tedy mohl říci, že se vlastně v prvém případě jedná o křížence Maďara s Čechem, v případě druhém Rusa s vodníkem a v třetím případě Poláka s drsnosrstým jezevčíkem. Ale člověk poměrů znalý se zase tak příliš mnoho nediví. Bavorsko a zvláště okolí Mnichova je odedávna útočištěm emigrantských směsicí. Měli by tam vlastně žít zdraví lidé. Vzdálená genetická plemenitba je rodu prospěšná a oceňují ji různí chovatelé zvířat, plemen loveckých psů nevyjímaje.
Pro první loveckou akci se Adolf Kvasnicka se svými kunčafty dohodl, že si každý může střelit tři, nejvíce čtyři srnce. Samozřejmě, že se mělo jednat o srnce trofejové, žádné roční špičáky, paličkáře, či dokonce knoflíkáře. "Platit se bude podle bodových hodnot trofejí a noclehy se stravou, to máte v paušálu", vysvětlil jim ještě jednou Kvasnicka, aby náhodou později nedošlo k nějakému omylu. Lovci a hospodští, Arpád Böhm, Vasil Wassermann a Antek Dakel, byli na lov nedočkaví jako ohaři na první podzimní hony. Nebylo se také čemu divit. Doma takové lovecké možnosti neměli a tak chtěli český lovecký revír, tiše sponzorovaný Adolfem Kvasničkou, navštívit co nejdříve a to hned na počátku zákonem určené doby lovu srnců.
Do zařízení zapadlovských myslivců Mysliveckého domu přijeli patnáctého května v podvečer s přáním hned příštího rána vyrazit na lov. Samozřejmě, že jim bylo vyhověno. Loveckými průvodci jim byli přiděleni zapadlovští myslivci myslivecký hospodář Alfréd Lampa, místopředseda Vilém Parkosák a Servác Trefil, člen revizní komise. Tichého sponzora lovecky doprovázel, kdo jiný než bratranec, Herbert Schwarzmund. Lovečtí průvodci nebyli loveckým hostům přiděleni jednoznačně, ale s tím, že podle úspěšnosti lovů může dojít k záměnám. Krátká doba ale ukázala, že k záměnám dojít nemuselo. Lov probíhal nad míru úspěšně. Jednak proto, že lovečtí průvodci měli srnce dokonale obeznané, ale hlavně proto, že byl začátek doby lovu a to ještě zvěř není tak opatrná a lov je jednodušší. Lovci s doprovody chodili na čekanou i na šoulačku ráno i večer a během tří dnů měl každý z klientů uloveny čtyři srnce. Jen šéf lovců a tichý sponzor lovců Kvasnicka zatím ulovil srnce pouze jednoho, zato ale bodově nejsilnějšího. Nespěchal. Času bylo dost a tak si vybíral. Chtěl lovit jen nadprůměrné srnce a tak se také dohodl se svým loveckým průvodcem a bratrancem Herbertem.
Když se Lenka Přebarvová od jedné místní klepny v obchodě při nákupu dozvěděla, že v Zapadlově jsou na lovu nějací prachatí Němci, zastříhala ušima jako holič nůžkami, který trénuje na krátký střih. Příroda ji obdařila podnikatelským duchem a ještě něčím navíc. Nepřemýšlela dlouho a okamžitě se rozhodla zjistit, co, že to tam z Německa za zazobance přijelo a zda-li by z toho jako žena lesního správce nemohla mít nějaký užitek. Zjistila si, kde jsou lovečtí hosté ubytováni a rozhodla se je "obchodně" navštívit. Lákavou zprávu se dozvěděla při ranním nákupu, odpoledne nechala u benzínpumpy umýt nedávno zakoupené auto zahraniční značky. Jednalo se o ojetého zánovního Fiata, vcelku ještě zachovalého. Po umytí vypadal jako nový. Její manžel Lambert Přebarva ho koupil v autobazaru krátce poté, co se dověděl, že povýší, že bude lesním správcem. "Mámo", pronesl ke svojí ženě, "nyní, když budu tím šéfem lesní správy, tak se musíme reprezentovat. Stará škodovka Favorit, auto které máme, se pro reprezentaci zrovna nehodí. Navíc již hnijí blatníky, gumy jsou ojeté a najeto má také dost. Koupíme si auto jiné, zahraniční značky, ať všichni vidí, že patříme do lepší společnosti." Jeho žena Lenka s ním vřele souhlasila, Favorita prodali, vzali si půjčku a koupili v prodejně ojetých aut vínově červeného Fiata. V den, kdy se Lenka Přebarvová chystala navštívit německy mluvící loveckou klientelu, stála před umytým čtyřstopým přibližovacím prostředkem, se zálibou si jej prohlížela a v duchu si říkala: "To fáro přece musí udělat na ty skopčáky dojem." Byla rozhodnuta lovce navštívit. Vůbec jí nevadilo, že je nikdy neviděla a vůbec je nezná, že vlastně neví o koho jde a že dokonce i znalosti německého jazyka nemá nikterak valné. Byla přesvědčena o vlastních mimořádných schopnostech a uměla se vetřít kam bylo třeba, kam chtěla. Měla proto přece patřičné vybavení na hrudním koši.
Lovečtí klienti tichého sponzora zapadlovských myslivců Adolfa Kvasničky právě oslavovali mimořádný lovecký úspěch. Vždyť během tří dnů ulovit dvanáct, převážně trofejově dobrých srnců, svědčí o dobré mušce lovců, kvalitním loveckém doprovodu, ale také o tom, že lovecký revír byl stále dodře zazvěřen. Seděli ve společenské místnosti Mysliveckého domu svorně pospolu, lovci i myslivecký doprovod. Stoly se prohýbaly dobrým jídlem a pitím a na odkládacím podélném stolu v rohu místnosti leželo na jedlovém chvojí třináct ještě nevyvařených srnců. Dvanáct jich bylo bavorských hospodských Arpáda Böhma, Vasila Wassermanna, Anteka Dakela a ta třináctá, uprostřed, poněvadž byla bodově nejsilnější a vzhledově nejlíbivější, patřila pivovarníkovi Adolfu Kvasničkovi. Byl vlastně šéfem lovecké skupiny a subordinace byla dodržena. Lovci i doprovod byli spokojeni na nejvyšší možnou míru, radost jim čišela z očí a písně německé střídaly i české písničky. Byli uzavřená, dobře se bavící společnost. Venku se již silně šeřilo a před Mysliveckým domem v Zapadlově zastavilo auto vínově rudé barvy. Motor byl vypnut, světla zhasla. "Koho nám sem čerti nesou když jsme právě v nejlepším. To mě dokáže naštvat", rozčiloval se oprávněně Servác Trefil. "Vždyť jsme nikoho nezvali". Jen tu větu dokončil a již stála ve dveřích vyfešákovaná ženská s naondulovanou hlavou a hlubokým výstřihem sněhobílé halenky. Rty měla přebarvené rudou rtěnkou, řasy a obočí zvýrazněné do černa a stíny pod očima vzdáleně připomínaly následky boxerského zápasu. "Guten Abend und Wiedsmeinheil", pozdravila dobrý večer a lovu zdar, pro Němce dosud zcela neznámá ženština. Mezi dveřmi dlouho nepobyla a bez vyzvání přisedla do kruhu slavitelů úspěšného lovu. Němčině se učila někdy dávno na střední škole a nyní ho ovládala tak akorát, aby v cizině nezemřela hlady. To jí ale vůbec nevadilo. Kromě úst měla přece ruce a nohy a hlavně "Dohovorky" záměrně nedokonale skryté výstřihem halenky. Však také bavorští hospodští na ní civěli jako na zjevení z domu, ve kterém se nepracuje rukama. Lenka Přebarvová německy mluvící části oslavenstva lámanou němčinou vysvětlila, že není jen tak někdo, ale že je manželkou samotného lesního správce, což je něco takového, jako u nich Direktor. Při gestikulaci chvílemi pokládala ruce na stůl, čímž vynikaly její nalakované nehty barvy dobře zbarveného plameňáka a zlaté prsteny na několika prstech obou ruk. Slovo dalo slovo, štamprle štamprli, čemu ten, či ona nerozuměli, přeložil a doplnil bratranec Kvasničky Herbert Schwarzmund. Hostitelé s radostí galantně nalévali a nepozvaná dámská návštěva nalévání neodmítala. Alkohol přece rozvazuje jazyk a to Lenka potřebovala. Brzy zjistila, že němečtí klienti již mají odloveno a zbytek pobytu by se asi v Zapadlově nudou ukousali. Takové přesvědčení nabyla a nabídla řešení: "Co s načatým volnem?Dlouho jsem pracovala jako průvodkyně v cestovní kanceláří", lhala Přebarvová jako do tmavě hněda opálený občan bez housliček u civilního soudu. "Navrhnu vám řešení. Přece se zde, v tom zapadákově nebudete nudit". Nyní již mluvila pouze česky a Herbert Schwarzmund ani nestačil překládat, jak svižně jí fungoval jazyk v dutině ústní. "Seznámím vás s kulturními památkami, přírodními krásami, zkrátka se vším, co si budete přát. Dobrý průvodce učiní pro své klienty vše co jim na očích vidí." Paní správcová záhy poznala, že její řeči na Němce zabírají. Byli to muži do seniorského věku ještě dalece nedorostlí a každou zábavu uvítali. Nešlo jim ale ani tak moc o kulturní a přírodní památky, ale o zábavu zcela odlišného charakteru. S Lenkou Přebarvovou se ale dohodli. Adolf Kvasnicka zůstane lovit srnce v Zapadlově a oni, hned ráno, vyrazí se samozvanou průvodkyní za zábavou a radovánkami. Co se večer dojednalo, ráno se začalo realizovat. Vínově červený Fiat zůstal zaparkován před Mysliveckým domem a dá rozum, že Lenka Přebarvová v tomto zařízení strávila první noc. Ráno Arpád Böhm, Vasil Wassermann a Antek Dakel spolu se svou průvodkyní Lenkou Přebarvovou odjeli Mercedesem poznávat krásy života. Vrátili se za tři dny. Němci rozesmátí a v dobré náladě, jejich průvodkyně rovněž rozesmátá, ale s kruhy pod očima a mírně strhanou vizáží v krajině lícní. Co povedená čtveřice při třídenní cestě za poznáním dělala, co poznala a jaký způsob zábavy zvolila, to se zapadlovští myslivci nedozvěděli, ale tušili. Moralista a více než slušný člověk, předseda a učitel v jedné osobě Vincenc Najivka jen koulel očima, jakoby vzýval všechny svaté. Jisté ale bylo, že se časem paní správcová Lenka Přebarvová objevila na veřejnosti ve značkovém oblečení módního salónu. Nejnápadnější na ní byl červený svetr vínové barvy, stejné barvy jakou měl Přebarvových ojetý Fiat.