Časopis Myslivost

S naprosto přirozenou lidskou vstřícností mě uvítal důstojný a rozvážný pán, který musí na každého působit neuvěřitelně skromným dojmem. Jeho "rodinný tým" dotváří manželka Věra, která, jak už to tak u nás mužů bývá, tvoří nezbytné zázemí, pomoc, oporu a onen třeba na první pohled ne hned patrný, ale o to důležitější servis. Však také s manželem strávila v jeho Vinohradském ateliéru spousty hodin.
Aleša Vaic získal výtvarné nadání od svého otce - grafika Jaroslava Vaice. Koncem roku 1936 přišel do jeho ateliéru, kde se začal učit kresbu a grafiku. Za II. světové války, kdy byly vysoké školy zavřeny, pokračoval dál v soukromém studiu. Koncem roku 1945 se stal plně kvalifikovaným členem Syndikátu výtvarníků. Po vzoru svého otce se věnoval převážně portrétům vědců a umělců. "Pokud si pamatuji, tak otec udělal jednu možná dvě desky s přírodním motivem", uvažuje nahlas Aleša Vaic.
Automaticky se tedy dere do úst otázka, jak to bylo s mysliveckými začátky a tvorbou pro myslivce. Nechme mistra Alešu Vaice zavzpomínat. "Věnoval jsem se hodně portrétům osob. První moje myslivecká kresba byl portrét liščátka. K liščátku jsem přišel tak, že mi ho jeden známý přinesl v krabici, asi ho někde myslivci vynorovali. Já si lišče vzal na venkov, detailně jsem ho studoval, hned se mi moc líbilo, nakreslil si ho z několika pohledů a první myslivecké dílo věnoval onomu příteli. A protože se kresba líbila, vzápětí jsem udělal i několik kreseb pro další zájemce. No a v té době jsem udělal i první rytinu do mosazné desky."
To vás tak ta příroda a myslivost zaujala a vzala za srdce?
"Dá se říci že ano. Nejen mě, ale i jiným se myslivecké náměty líbily. Do ateliéru k nám chodila celá řada myslivců, byla to s nimi vždy velmi zajímavá a podnětná diskuze. Ale když tak vzpomínám, tak jsme nikdy v rodině ani mezi příbuznými myslivce neměli."
Pochopi-li jsem správně, tak jste se ale věnoval grafice, hlavně portrétům a zvěř a myslivost vstoupila do vašeho ateliéru postupně, ne hned naplno po prvním setkání s oním "osudovým" liščetem. Myslím, že si vás ale drtivá většina myslivců spojuje pouze s tvorbou mysliveckých motivů. Kdy nastal onen pomyslný předěl ve vaší tvorbě?
"Předěl je v osmdesátých letech, přestal jsem v té době dělat různou grafiku a věnoval se naplno mysliveckým námětům."
Než jsem šel na návštěvu, tak jsem si našel v literatuře, že vaše grafiky jsou provedeny kombinací suchá jehla a ruleta. Desky jsou zpracovány v duchu tradic starých mysliveckých rytin. A já doplním, že z mého pohledu působí práce neobyčejně živým a věrným dojmem, v pracích je vidět velká erudice a zkušenost. Je to zcela jasný pohled myslivce.
"Ale kdepak myslivec, to nikdy manžel nebyl", vstupuje do debaty manželka Věra, "manžel byl strašně rád a pořád venku v lese, nikdy nelovil, nikdy nebyl aktivním myslivcem, ale mnohokrát se s myslivci setkával. Kolikrát jsme měli v lednici bažanty, zajíce, hlavu srnce nebo divočáka. Manžel si vždy prohlížel jak krásně umí příroda živočichy a rostliny vytvořit.."
"Víte," pokyvuje hlavou na souhlas mistr grafik, "mnoho a mnoho hodin jsem strávil pozorováním detailů přírodních předloh. Vždyť všechna ta zvířata a vše kolem myslivosti je krásné. A vždy jsem si zakládal na tom, že jsem ten vlastní myslivecký motiv doplnil věrným obrazem dalších přírodních detailů. Například jsem dbal na to, aby portréty zvěře byly zasazeny do odpovídajícího prostředí. Studoval jsem detailně i takové zdánlivé maličkosti, například jak jsou přírodou utvářeny stébla trávy, lístky dřevin, houby, to bylo plno času, který jsem s tím strávil. To by jste se divil, například není jen tak snadné namalovat jetel. Seděl jsem proto věčně na zahradě nebo v lese a zkoušel a zkoušel."
A můžete uvést, které myslivecké či přírodní motivy vás nejvíce oslovují?
"Oblíbení byli pro mě psi, hlavně hrubosrstí jezevčíci a čeští fousci"
To pro vás byli asi zajímaví pro svojí přirozenou ježatost?
"No v podstatě jste to vystihl správně, dělal jsem je moc rád. A v té souvislosti musím říci, že jsem mnohokrát a moc rád dělal divočáky a moc se mi ta práce líbila. Zároveň jsem si jich ale moc vážil."
"Manžel třeba přišel na to, že mají na konci uší rozdvojené štětinky", doplňuje pohotově manželka. "To bylo tak", opět se ponořuje do vzpomínek hostitel, "kamarád myslivec tehdy přiběhl do ateliérum, že mají v jedné vesnici v Posázaví vystaveného uloveného divočáka. Hned jsme tam jeli. Na velké bandasce byl čerstvě ulovený divočák. Mohl jsem si zafixovat detaily, do té doby jsem viděl divočáky jen z dálky. A tak jsem před tou hlavou seděl a studoval a studoval. Ale abych nekřivdil ostatním druhům zvěře, moc se mi taky líbili třeba malí zajíčci, ti se mi vždy vytvářeli dobře."
Jak jsem správně předpokládal a mistr Vaic mi potvrdil, neexistuje u nás asi druh zvěře, který by se nestal námětem jeho tvorby. Nikdy ale nevytvořil grafiku s námětem exotické zvěře. "Ta mě nelákala, protože k ní jsem ani nemohl dostat a detailně jí nastudovat."
A studijní materiál naší zvěře? "Postupně jsem si vytvořil mezi myslivci spoustu známých, a ti když například střelili srnce, vynorovali liščata, ulovili zajíce nebo kachny, vždy zavolali a poskytli rádi studijní materiál. A nebo například když přinesli zajímavě perlené nebo tvarované paroží, tak jsem si sedl a nakreslil jsem si detaily. Pravda, pak jsem třeba paroží udělal na jinou nastudovanou hlavu. U srnčího a u zajíců zase byla rozhodující světla, ta když se povedla, tak to byl základ úspěchu."
Pojďme ale na chvilku k výtvarné technice. Když jsem se vypravoval k Vaicům na návštěvu, tak jsem kromě názvu suchá jehla nic moc navíc neznal a nevěděl. Nechal jsem se proto rád poučit.
"Grafika má spoustu disciplín. Jednou z nich je suchá jehla. Nejprve si vytvořím kresbu, tu pak vlastně zrcadlově přenáším do desky, ale nedá se mechanicky zkopírovat. Krása suché jehly spočívá v tom, že se vytvoří do desky vrypy, které jsou jakoby vtlačeny dovnitř do hloubky desky, ale část materiálu vystoupí taky nad povrch desky. To pak v konečném výsledku v tisku vytváří ten krásný měkký závojíček kolem každé čáry. Plech se musí před rytím zrcadlově přeleštit."
Při návštěvě jsem měl malou soukromou premiéru, protože jsem si mohl pod dohledem mistra grafika taky "škrábnout do plechu", vyzkoušel jsem si rytí ostrým rydlem a jehlou i vytváření tzv. rulety, kdy se jakoby jemněji vrství vrypy přes sebe. Dají se tak vytvářet i plošší měkčí čáry, dá se použít i hladítko. Tahle disciplína grafiky je oproti malbě štetcem celá věda, je asi docela záludná, protože grafik musí předem počítat s tím, co otisk z desky udělá a přitom vlastně to svoje dílo do poslední chvíle nevidí.
Protože nedílnou součástí práce v ateliéru byla a je paní Věra Vaicová, nechme jí popis dalšího postupu. "Narytá deska se dá do grafického lisu, na desku se nanese barva a pevně se stiskne papír na desku. Papíry se namáčejí, záleží samozřejmě také na kvalitě a struktuře papíru. Důležité pro konečný výsledek je třeba i to, jak moc se papír napíná. Poté se papíry suší, každý jednotlivý výtisk se zpracovává ručně dlaní a pomocí plavené křídy. A každý výtisk je vlastně tím pádem jiný a originál. Musí být odpovídající tlak, musí souhlasit barva, musí odpovídat papír. Z jedné desky se vytváří určitý počet otisků. Nedá se ale předem říci, že ty první otisky jsou nejlepší a pak kvalita klesá. Někdy se tisk tzv. zajíždí a pak třeba považujeme za nejlepší až desátý dvacátý výtisk. Deska se používá tak dlouho, kolik vydrží. Některá vydržela několik stovek tisků, některá jen několik desítek. Většinu desek jsme pak nechali zbrousit a manžel používal je k rytí znovu."
Mistr Vaic hned doplňuje odpověď: "Dříve jsem používal systém číslované grafiky. Ale u některých grafiků je to někdy možná taky prostředek pro to, aby se z desky dělala "záležitost", v lidech je zafixováno, že první číslované desky jsou nejlepší, ale není to ve skutečnosti tak. Já mám snahu, aby má díla byla cenově dostupná i pro normální řadové myslivce."
Logicky mě hned napadla otázka, kolik desek za život Aleša Vaic vytvořil. Vzápětí vytahuje zpod stolku malý ohmataný notýsek, ve kterém si vede pečlivé záznamy o každé desce. "Detailně jsem si začal desky zapisovat v době, kdy jsem měl vytvořených 87 desek, od té doby jsem udělal dalších 358 desek. Ze začátku jsem je dělal do mosazi, později do měkkčího a vláčnějšího aluminia. Dá se v něm vyjádřit měkčeji detail. Každou desku tu mám zapsanou a jak jsem již říkal, od osmdesátých let je drtivá většina desek mysliveckých. Ukážu vám ale jednu zajímavost", s mírně spikleneckým úsměvem ve tváři mě upozorňuje hostitel a zpoza stolu vytahuje velké desky. "Mezi těmi mysliveckými motivy je několik desek, které spadají pod společný námět Divadlo na přelomu století. Je to ukázka mé portrétní tvorby umělců." A tak mám možnost vidět méně známé grafiky velikánů našeho divadelnictví Eduarda Vojana a Jindřicha Mošny. A jako bonusové překvapení navíc vytahuje mistr Vaic i grafický list s námětem juda.
Vraťme se ale k tvorbě pro myslivce. O roku 1983 pravidelně mistr Vaic vystavoval a vytvářel myslivecká díla, jako příklad můžeme uvést sérii grafických listů pro IV. sjezd ČMS, v roce 1984 pořádal výstavu v českém kulturním středisku v Berlíně, v roce 1985 přehlídku prací při příležitosti Celostátní myslivecké výstavy v Brně, v roce 1986 vystavoval v Norimberku, v roce 1987 vytvořil sérii grafických listů pro V. sjezd ČMS. Mé údaje ale hostitel dále doplňuje: "S velikou péčí a chutí jsem dělal pasovací list pro Řád sv. Huberta v roce 1988. Kalendář mi vydal i časopis Wild und Hund a napsali tam o mě velký článek. Rád jsem pro různé příležitosti dělal diplomy a pasovací listy".
Na závěr mi nedalo se nezeptat mistra Vaice, jak dneska vnímá útoky na myslivce a jisté znevažování úlohy myslivců. S naprostou rozhodností v hlase a s vědomím životních zkušeností odpovídá za souhlasného přikyvování manželky: "Myslivci jsou lidé na svém místě, je třeba aby o zvěř a les někdo pečoval, všechny myslivce, které známe, známe jako ty, kteří udělají pro zvěř plno práce. Proto jsme vždy měli nejvíce přátel mezi myslivci. Úloha myslivců v přírodě je nezastupitelná a zaslouží si uznání společnosti."
Na závěr jsem tedy Alešu Vaicovi popřál i za vás, čtenáře Myslivosti, mnoho životních i tvůrčích sil a optimismu a poděkoval mu za to, co vše pro oslavu krás myslivosti učinil. Přejme si, aby se úctyhodný seznam desek v notýsku dále rozšiřoval a aby grafiky Aleši Vaice i nadále zdobily nejeden lovecký pokoj, mysliveckou klubovnu či chatu. Pohled na Vaicovu grafiku je totiž vždy pohledem osvěžujícím, pohledem jakoby kukátkem skrz papír do skutečné přírody.
Mistře Alešo, díky vám mnohokrát za toto osvěžení
Připravil Ing. Jiří KASINA