Ukradený srnec
Myslivost 12/2005, str. 32 Ing. Jan Lacina
Ukázka z nově vycházející knihy povídek Z LOVU SRNCŮ autora Jana Laciny. Kniha navazuje na úspěšnou prvotinu Lovy v Beskydech a Jeseníkách, která si pro velký úspěch vyžádala dotisk a i přesto je v současné době vyprodaná.
Ve své druhé knize povídek autor, zkušený lesník a myslivec, v 26 povídkách popisuje své nejzajímavější zážitky z lovu srnců, včetně zážitků z doprovodu loveckých hostů. Všechny povídky jsou doplněny barevnou fotografií získané trofeje, s upozorněním na zvláštnost či výjimečnost trofeje či ulovené zvěře. Autor se ve dvou povídkách otevřeně přiznává i k mysliveckým přehmatům při ulovení chovných srnců, což může být poučující nejen pro začínající myslivce.
Ukradený srnec
V roce 1992, v posledním roce platnosti desetiletých nájemních smluv na honitby, jsem střelil dva starší srnce. V tomto bohatém roce i na průběrné paličkáře jsem ulovil i několik ročků, o lovech těchto jsou však následující dvě povídky.
Končila éra lesních závodů, které až dosud značnou část své lesní půdy, mimo režijní honitby, pronajímaly místním mysliveckým sdružením. Já měl s jejich představiteli většinou velmi korektní vztahy, a to bylo hlavní příčinou, že jsem letos lovil srnce v Lašťanské honitbě. Pozvání k lovu jsem často dostával i od ostatních sdružení, časové vytížení myslivostí právě v režijní honitbě závodu však bylo příčinou, že tyto povolenky či pozvání zůstávaly nevyužity.
V Lašťanské honitbě mě doprovázel náš lesník p. Habiger, a ten určil, že budeme lovit v jeho úseku Aleš, v části nad pozemky šternberských vojáků. Vojenské sklady i na ně navazující vojenský opravárenský závod, měli své skladové haly i ostatní plochy a zařízení na nelesních půdách a tyto byly oploceny i se spodní částí už našich lesních porostů. Já v těchto místech lovil poprvé, ani z lesnické činnosti jsem tyto partie moc neznal a neznal jsem ani přesná pravidla mysliveckého užívání těchto ploch. S lesníkem jsme při první společné vycházce prošli porosty po odvozní lesní cestě právě nad těmito vojenskými prostory. Cesta ve svahu procházela mlazinami i pasekami pod i nad cestou, byla to příhodná stávaniště pro srnčí zvěř, kde zejména v odrůstajících kulturách či zmlazeních na dříve vytěžených pasekách byla velká šance srnce v říji ulovit.
Po první seznamovací vycházce s lovištěm za doprovodu lesníka, následovaly další dvě již samostatné šoulačky, ovšem neúspěšné. Přestože probíhala srnčí říje, odstřelového srnce jsem nepotkal, nepřipískal, neviděl. Až další následující lov, v neděli 2.srpna pozdě odpoledne, jsem znovu vyjel na Aleš. Auto jsem zaparkoval na skládce na lesní cestě a dál pokračoval šouláním. Opatrně jsem šel po odvozní cestě a pátral v příhodných lesních partiích po srnčí zvěři. Přestože jsem měl vábničku na krku, nepískal jsem. Hezký letní den pomalu odcházel, nastávaly chvíle největších šancí setkat se se zvěří. Hned pode mnou pod lesní cestou byla v loni zalesněná paseka, která ve své spodní části přecházela v mezernatou mlazinu, která však už byla za drátěným plotem. Rozhodl jsem se zde počkat, zda zvěř nevyjde na paseku ze sousedního prořezávkového porostu přede mnou. Zvěř z mlaziny nepřišla, zato se v mezernaté kultuře už za plotem objevila srna. Byl čas říje a byla šance, že je s ní srnec. Ten se za chvíli objevil v její blízkosti. Trvalo však dalších nejméně pět minut, než jsem ho obeznal jako staršího, nerovného šesteráka. Rozhodující bylo, že na pravém parůžku neměl zadní výsadu, i kdybych věk neodhadoval dost přesně, byl to odstřelový srnec. Ani jsem moc nepřemýšlel, zda drátěné pletivo je lesní oplocenka, či patří k plotu ohraničujícímu už vojenské zájmy. Zvěř pastvila v odrůstající smíšené kultuře a já jen čekal na vhodné postavení srnce. Střelbě plot nevadil, z mého postavení nahoře na lesní cestě šla dráha střely aspoň metr nad drátěným oplocením do již rovinatého porostu za plotem. Při první vhodné příležitosti jsem vystřelil, srnec značil vyražením do blízké odrůstající kultury, kde se mi ztratil. Nechal jsem mu dobrých dvacet minut, než jsem trochu s problémy přelezl plot a šel obeznat nástřel. Pamatoval jsem si směr kam odbíhal a v krátké době jsem ho už našel zhaslého.
Úlovek jsem ošetřil a uvažoval, jak ho dostanu šetrně přes drátěný plot a následně vynesu nahoru na lesní cestu. Najednou jsem slyšel, jak se ke mně ve smrkové kultuře někdo blíží. Přibíhal ke mně vlčák, naštěstí hned za ním byl jeho pán, který ho zadržel. Zhurta se na mě obořil, cože tam dělám. Já se mu představil a doplnil, že ránu kterou možná před půlhodinou slyšel, jsem střílel já a slovil jsem srnce. Pán oblečen v maskáčích a košili byl překvapen, že jsem střílel za plot už do vojenského prostoru, který on jako strážní služba, byť civil, čas od času prochází. Jeho počáteční přísnost pod mými vysvětlivkami neznalosti terénu a pravidel tohoto prostoru pomalu zmírňovala a končila nabídkou, že mi pomůže srnce dopravit kousek pod oplocení, kde už je polní cesta, po které srnce mezi prostory vojáků a šternberskou nemocnicí můžu odvézt. Zbytečně bych se plahočil se srncem přes plot a nahoru na lesní cestu. Auto bylo dost daleko od slovení a já bych se musel pro srnce na cestě stejně dost daleko vracet. Takhle to bude snažší a časově zhruba stejné.
Srnce jsme schovali pod smrček na začátku polní cesty do Šternberka a už docela přátelsky se rozloučili. Já se vydal nahoru lesem k autu, hlídač se psem opačně k vojenským skladům dole u silnice ve Šternberku. Než jsem dojel do Šternberka, byla úplná tma. Podle upřesnění hlídače jsem najel ve Šternberku na polní cestu, která mě dovedla k lesu. Srnce jsem už za svitu baterky i auta však marně hledal. Po neúspěšném asi půlhodinovém hledání jsem nabyl přesvědčení, že mi hlídač srnce sebral a já budu mít pěknou ostudu. Slovil jsem srnce na povolenku v cizí honitbě, trofej ani zvěřinu však nemám. Jak jim to vysvětlím? Nezbylo, než se vrátit na bránu vojenských skladů do Šternberka a tam se srnce dožadovat. Službu v kanceláři už ale držel nějaký starší praporčík, který mému vyprávění moc nevěřil a nechtěl připustit, že mi srnce sebral jejich zaměstnanec. Tomu v deset večer služba skončila, nic vojákovi před odchodem domů nehlásil a on že mi víc pomoci nemůže. Nakonec jsem ho přesvědčil a uprosil, aby telefonicky vyzval dotyčného pana O., civilního hlídače, k příchodu na vrátnici. Ten se až někdy kolem půlnoci zde skutečně objevil. Přišel, znovu mi pěkně vynadal za to z čeho ho obviňuji, on že po našem rozloučení se nazpět nevracel. Vyzval, že se tam zajedeme spolu znovu podívat. Při příjezdu na místo hned pod prvním smrčkem srnec ležel. Mě nezbylo než se znovu omluvit a přiznat, že jsem jel ze Šternberka po jiné polní cestě k lesu. Neznal jsem to tam a na cestu jsem najel v přesvědčení, že je to ta jediná správná, kterou mi hlídač vysvětlil ještě před naším rozloučením u ukrytého srnce.
Já se za svoje tehdejší zmatkování styděl ještě další rok, nikomu jsem se s touto příhodou moc nechlubil. S panem O. jsem se potkal náhodou asi za dva měsíce v hospodě, znovu jsem se mu omluvil a snažil se ho udobřit několika panáky.
Vidlák od třešní
Rok 1994 začal pro honitbu Řídeč docela úspěšně. Hned 3. ledna jsme pro skupinu loveckých hostů z Německa organizovali natláčku na černou. Aby byla co nejvíce úspěšná, požádal jsem lesního správce ing. Hanuše, zda by se při možnosti obeznat zvěř na sněhu, nemohly některé leče s obeznanou zvěří konat také v jejich sousední honitbě Horní Žleb. Jirka souhlasil, a tak se dvě leče uskutečnily v honitbě lesní správy Šternberk.
Ve skupině osmi loveckých hostů, z nichž některé doprovázely také jejich manželky a přítelkyně, byla jedna postava, která se od ostatních lišila na první pohled. Byl to, jak jsme později zjistili, voják americké armády sloužící v Německu. Neodlišoval se od ostatních loveckým oblečením či zbraní, ale přímo barvou kůže, byl to černoch. Černoch na Šternberku nikdy před tím, a podle mých současných informací, ani nikdy potom, žádnou zvěř nelovil. Jeho tvář v čerstvě zasněženém lese obzvlášť vynikala a možná i proto právě on téměř ve všech lečích dostával stanoviště, kde zvěř chodila. Většina čtenářů se mnou bude zajisté souhlasit, že především při společných akcích na divočáky, obyčejně hosté postavení na prominentní místa, si často za celý den ani nevystřelí. Situace při lovu černé zvěře se ve stejných lečích vyvíjí téměř pokaždé jinak. Jednou vše zaviní změněný směr větru, jindy předčasné zrazení zvěře sousedem na lovecké lince či nezvyklé místo zálehu obeznané zvěře v jinak dobře známé leči, či něco úplně jiného. Právě proto je většinou výjimkou, když opravdu při těchto společných lovech na černou či holou jelení zvěř střílí lovečtí hosté, postavení právě na vytypovaná prominentní místa. Tento den měl však největší přízeň Diany právě černý Američan.
Hned v první leči za Ostrou horou od silnice ke Studánce, byly tři kusy vysoké. Z leče vyšly právě kolem černocha, ten se přiznal, že ho zvěř překvapila a přesto, že šmolka šla podle stop kolem něj na dobrou mysliveckou ránu, nestačil na ni vystřelit. V leči nepadla rána, přestože zvěř mezi střelci prošla. Druhou leč jsme obestavili dole v Řídeči - Nad oborou. V leči byla baška asi s pěti selaty, zvěř však vyšla mezi mnou a dalším z personálu - Jožkou Pajkem. Já stačil na selata třikrát vystřelit, po druhé ráně mi zůstalo slabé, asi patnáctikilové sele. Jožka jednou ránou chyboval. Třetí leč jsme obestavili za Mutkovskými školkami. Ve smrkové mlazině po obou stranách potůčku byla opět bachyně se čtyřmi selaty. Tentokrát to vyšlo, tak jak jsme chtěli - zvěř vyšla právě mezi německými hosty, kteří snad při pěti ranách ulovili opět jedno sele. Mezi třemi střílejícími byl samozřejmě Američan, kdo sele ulovil, nechali jsme na vlastním určení mezi hosty.
Poslední leč v tento den byla po dohodě s ing. Hanušem, který svolil, aby se hnala. V leči totiž ráno Jarek Čech obeznal samotný kus černé zvěře. Stopa nebyla kapitální, Jarda hlásil kňourka tří až čtyřletého. Jirka pod tlakem nic moc úspěšného dne se dvěmi ulovenými selaty, souhlasil, aby se hnala i tato leč nad školkami Na údolní. Ulovení kňoura by zvedlo finanční výnos celé akce, kdo ví, jak starý kus tam vůbec je, co kdyby tam byla ještě jiná zvěř, která nebyla obeznaná, ale která tam mohla od ranního obeznání přijít.
Sotva se honci v leči ozvali, vyšel před nimi asi osmdesáti kilový kňourek nad mým stanovištěm. Šel krokem, jakoby si byl jistý, že se mu nemůže nic stát. Přiznám se, že tak snadnou ránu na černou jsem neměl možnost nikdy před tím zažít. Zvěř jsem ale pustil dál, sousedem vedle mne byl právě host z Německa a kňourek šel nad námi v silné probírce ve vzdálenosti snad padesáti metrů. Černoch na něj vystřelil, až když vycházel z leče kolem něj. Prase se pořádně rozběhlo až po ráně Američana, já po něm pak ještě dvakrát vystřelil. Chtěl jsem výstřely zmenšit riziko, že ho budeme případně dohledávat ještě následující den. Střílel jsem, přestože to bylo už na vzdálenost přes sto metrů, po druhé ráně, kdy se kus už téměř ztrácel za terénním zlomem, jakoby prase zavrávoralo.
Po brzkém ukončení leče jsem šel rány obeznat. Žádná barva po výstřelu hosta, kus barvil až po mé ráně a ležel zhaslý po dalších sto metrech. Samozřejmě jsme ho přiznali černochovi, jen já bezpečně věděl, že to musí být moje rána, protože černoch střílel na kus z levé strany a prase bylo zasaženo zprava. Další rána ve zvěři nebyla. Po obeznání střelby jsem oznámil, že kus byl zasažen první ranou černocha, já dvakrát chyboval. Celá skupina byla ulovením kňourka černochem nadšena, úspěchu nechtěla věřit pouze jeho německá partnerka, která až pak později v hospodě byla na něj patřičně pyšná.
Celá akce vynesla necelých 1.800 marek, ze kterých dostali lesočeši 500 marek za trofej kňoura do 100 bodů CIC. Pro všechny zúčastněné to ale byl pěkný lovecký zážitek.
Pojďme však k srncům. V tomto roce se neulovil ani jeden průběrný roček. V loni, první rok nájmu této pouze třetinové původní režijní honitby lesního závodu, byl velmi nízký stav srnčí zvěře. V honitbě bylo tak málo srnčího, že na plán lovu holé zvěře - 13 srnčat a 12 srn se střelila jen jedna srna. Loňský nízký stav srnčat byl příčinou, že letos nebyl uloven ani jeden roček. Z důvodů špatného stavu srnčí zvěře jsme nezvali žádné lovecké hosty na srnce. Celou situaci jsme dopodrobna rozebrali s vedoucím polesí Řídeč Ing. Standou Pavlíkem i jeho lesníkem Jardou Zlatníčkem na semináři o černé zvěři v Písku. Na této dvoudenní akci v Jižních Čechách vybylo dostatek času probrat současný stav i perspektivu myslivosti v této naší honitbě lesní akciovky. Při těchto mysliveckých debatách Jarek navrhl, že i při nízkých stavech srnčího bych se měl pokusit ulovit odstřelového srnce, kterého nedávno v říji zahlédl na loukách u třešní za oborou. On že si najde v září jiného, tento vysoký špičák či vidlák je vhodný pro hosta či šéfa akciovky. Srnce jsme lovili málo, z plánu šesti ročků nebyl uloven ani jeden - žádní nebyli, na dalších šest starších srnců byl sloven pouze jeden. Přestože jsem se návrhu ulovit Jarkem určeného srnce z počátku zdráhal, ať si ho uloví sám, nakonec jsem v závěru srpna v této části honitby, pro mne dosud neznámých partiích, začal lovit.
Byl jsem tam navečer dvakrát, srnce jsem však neviděl. Z lesa vyšla srna se dvěmi srnčaty, byl jsem rád, že srny opět vodí po dvou srnčatech. I to byl důkaz, že zde zřejmě srnec je. Další den byla neděle a já se rozhodl, že tentokrát sem půjdu brzy ráno zespodu od dědiny. Ráno ještě za tmy jsem vystoupil z auta hned za poslední chalupou k fořtovně a pomalu šoulal polní cestou ke třešním. Na rozednění jsem byl asi dvě stě metrů pod alejí třešní. Kousek pod nimi se pastvil samotný kus srnčího. Přestože bylo ještě šero, dalekohled prozradil, že je tam srnec s vysokým parožím, výsady nebyly vidět. Na nějaké dlouhé obeznávání nebylo dost času, srnec se blížil ke třešním, za kterými mu zbývalo padesát metrů do lesa a které by ho především před střelbou z mého postavení skryly. Spoléhal jsem na Jarka, že ho obeznal lépe než já dnes a že je to právě tento srnec. Opřel jsem kozlici o lískovku a vystřelil. Srnec vyrazil šikmo k aleji, za kterou jsem ho už neviděl. Našel jsem ho zhaslého ještě před krajem lesa, do kterého nedoběhl. Prohlídka paroží potvrdila, že ho Jarek obeznal poměrně přesně. Úzký vidlák s krátkými předními výsadami, paroží opravdu vysoké, výškou 24 cm patří mezi mé nejvyšší srnčí trofeje. Při preparaci mě dále překvapilo zjištěné stáří srnce - 8 let. Ve zvěřině však velmi slabý, necelých 13 kilo. Dobrý průběrný odstřel, byl to především díky Jarkovi můj první srnec v této honitbě akciovky.