Časopis Myslivost

V úvodu nám, tedy zástupcům tisku, Ing. Lubomír Šálek vysvětlil z jakých důvodů LČR vyvíjí snahu o návrat vzácných dravců, ale i jiných ohrožených druhů živočichů do naší krajiny.
Návrat ohrožených druhů do našich lesů je pro nás otázkou naplňování veřejného zájmu. Mnoho lidí i institucí má o nás zkreslené představy. Domnívají se, že lesy jen využíváme, abychom se obohatili, ale není tomu tak. Samozřejmě, že nejen les vychováváme, ale také těžíme a prodáváme dřevo, které je obnovitelnou ekologickou surovinou a jako taková se i využívá. Plánovaně, s rozvahou, v souladu s myšlenkou trvale udržitelného hospodaření v lesích. Staráme se o lesy tak, abychom je našim následovníkům předali ve stejném nebo lepším stavu, než jsme je přebírali. Nedílnou součástí naší práce je kromě výchovy a těžby i péče o tzv. mimoprodukční funkce lesa. Zde naplňujeme veřejný zájem a staráme se též o to, aby lidé rádi chodili do lesa a aby se v něm bylo na co dívat.
Během vývoje společnosti a s tím spojených zásahů do krajiny některé druhy utrpěly, některé dokonce z přírody zmizely. Dnes se část z nich do ní opět vrací za přispění lidí, kterým jejich ztráta není lhostejná. My se snažíme, za použití prostředků, které získáváme například právě prodejem dřeva, přispět k návratu těchto druhů do našich lesů. Většinu peněz čerpáme opravdu z vlastního rozpočtu, na některé projekty dostáváme dotace od MZe, například na vypouštění tetřeva a tetřívka, ale konkrétně na dravce ne. Kromě peněz vkládáme do všech projektů vlastní entuziasmus, protože bez nadšení to nikdy nejde. Občas se doslýcháme od jiných subjektů, že je naše snaha marná, jsou nám házeny klacky pod nohy, ale my stále jdeme za svým. Jde přece o návrat vzácných živočichů do naší přírody. Udržení co největší biodiverzity, tedy bohatství rostlinných i živočišných druhů, je také otázkou zachování kulturního dědictví pro další generace. Již čeští králové lovili se sokoly, již od dob starověku jsou zachovány fresky znázorňující sokolovité dravce.. Byli bychom rádi, kdyby existence těchto nádherných ptáků v našich lesích i celé přírodě nebyla ohrožena a k tomu směřuje naše počínání.
Po objasnění důvodů činnosti LČR v oblasti ochrany přírody Ing. Lubomírem Šálkem se ujal slova Ing. Petr Zvolánek, který nás seznámil s vlastním projektem. Ozřejmil využívání sokolovitých dravců v historii, vývoj jejich početních stavů i způsoby, jakými je možné obnovovat a podporovat jejich populace v přirozeném prostředí.
V dřívějších dobách se ptáci pro sokolnictví pouze z přírody brali. Intenzivní využívání sokolovitých dravců začalo před více než čtyřmi tisíci lety a v Evropě trvalo prakticky až do rozvoje lovu se střelnými zbraněmi. Již panovníci ve starověku, o kterých se zmínil kolega Šálek, byli praktickými ochránci přírody, neboť věděli, že chtějí-li z přírody trvale brát a využívat zvěř, musí ji zároveň i ochraňovat, aby nedošlo k jejímu vyhubení. Proto se populace zájmových druhů i přes intenzivní využívání udržovaly na dobré úrovni. Dnes se nacházíme v době, kdy značná část původní světové populace sokolů a rarohů vymizela, hlavním důvodem bylo nevhodné používání pesticidů od poloviny minulého století, především nechvalně známého DDT a dalších insekticidů na bázi chlorovaných uhlovodíků. V důsledku zasažení organismu ptáků v potravním řetězci byl narušen reprodukční cyklus mnoha druhů, došlo např. ke ztenčení skořápky vajec a ptáci tak často rozsedli svou snůšku či se postupně dokonce stali neplodnými. Naštěstí byli sokoli a rarozi také chováni v zajetí, byl propracován jejich chov a proto se mohlo začít s vypouštěním odchovaných mladých sokolů a rarohů do přírody. V České republice členové klubu sokolníků odchovali např. jen v loňském roce na 350 mláďat především sokolů, rarohů, orlů ale i dalších dravců. A protože jejich snahou je nejen provozování sokolnictví, ale současně i ochrana dravců v přírodě, poskytují, stejně jako sokolníci v Americe, Německu, Polsku i jinde, část odchovaných mláďat pro účely tzv. reintrodukcí, čili vypouštění do přírody.
Vypouštěcí metody se používají v zásadě čtyři, každá z nich má své přednosti v konkrétních podmínkách, tedy právě určité podmínky v místě a době reintrodukce určují výběr metody. Základním předpokladem pro uskutečnění pozdější reintrodukce je odchov mláďat v chovech takovým způsobem, který zaručuje nejen možnost jejich přežití po vypuštění, ale i jejich zapojení do reprodukčního procesu populace po dosažení pohlavní dospělosti. Jedná se o problematiku tzv. vtištění neboli imprintingu.
Podrobně to vysvětlil Ing. Zvolánek: Vypouštění z vypouštěcí klece je nejjednodušší a proto snad nejrozšířenější metoda, která využívá osvědčeného postupu dávných sokolníků, tzv. volného letu, k dosažení dokonalé letecké dovednosti mladých dravců před intenzivním sokolnickým výcvikem. Princip této metody spočívá v umístění zpravidla 2-5 téměř dorostlých mláďat sokolů či rarohů do vypouštěcí klece umístěné na skalách, na stromech či na budovách. Čelní strana klece je opatřena dřevěnou mříží, přes kterou si dorůstající a v kleci krmení dravci mohou v průběhu pobytu, asi 10 dnů, zafixovat okolní krajinu. Po dosažení jejich vzletnosti je mříž odstraněna a dravci mohou volně létat a kdykoliv se vracet zpět na předkládanou potravu až do doby úplného osamostatnění. To nastává po jednom až dvou měsících, kdy dravci již dokonale létají a suverénně loví.
Sokolnický výcvik s následným postupným osamostatněním kombinuje výhody klasického sokolnického výcviku s volným letem. Plně dorostlí dravci a tedy s již vyvinutými instinkty se odeberou z péče vlastních rodičů v odchovné voliéře a následně se cvičí pomocí upraveného sokolnického výcviku. Jedná se o velmi zkrácené období získání dočasné krotkosti nezbytné pro nutnou manipulaci s dravcem a počátky výcviku v letu. Dravec se cvičí na místě budoucího vypuštění a brzy se na tomto místě ponechává delší dobu, zpočátku přes den, po několika dnech i v noci a postupně se místo přinášené již připravené potravy učí lovit živou kořist. Se vzrůstající leteckou a loveckou dovedností dochází k pozvolnému osamostatňování, zákonitě provázenému postupnou ztrátou krotkosti. Výhodou této metody je mj. i možnost pomoci dravci při eventuelním poranění či onemocnění v průběhu osamostatňování.
Mezidruhová adopce je vkládání odrostlejších mláďat do hnízd jiných druhů dravců. Tato metoda využívá schopnosti pěstounského rodičovského páru adoptovat mláďata jiných druhů dravců vložených do hnízda náhradou za odebrané vlastní potomstvo. Tato metoda byla před více než 30 lety úspěšně odzkoušena a poté prakticky využívána při reintrodukcích v Německu, později též v Polsku a v letech 2000 - 2003 také námi v České republice. Pěstouny v těchto případech byly páry jestřábů, jejichž mláďata byla přiložena do jiných jestřábích hnízd a náhradou za ně byli do uvolněného hnízda vloženi mladí sokoli. Navzdory pochybnostem oponentů této metody nikdy nebyl zaznamenán případ, že by nedošlo ke spontánní adopci mladých sokolů jestřábím párem či že by jim adoptivní rodiče dokonce jakkoliv ublížili. Příznačné je, že hlasitě se ozývající oponenti nikdy sami tuto metodu nepraktikovali a při její kritice se neopírají o vlastní poznatky a zkušenosti, ale jen o své domněnky či pocity, které zaštiťují tzv. "principem předběžné opatrnosti".
O tom, že jestřábi mladé sokoly skutečně adoptují a dovychovají, jsme se přesvědčili při ukázce sestřihu z videozáznamu jestřábího hnízda se sokolími mláďaty. Jestřábí rodiče je krmili, zahřívali, pečovali o hnízdo. Mladí sokolíci vypadali naprosto zdravě a spokojeně. Po videoukázce nám Ing. Zvolánek popsal ještě jednu metodu, která ač je nejpřirozenější, je s ní nejvíce problémů.
Vnitrodruhová adopce je přikládání mláďat či oplozených vajec do přirozených hnízd vlastního druhu, jestliže v nich je menší počet a jsou předpoklady pro zdárné vyvedení většího počtu mláďat (potravní možnosti). Tak bylo například postupováno v případě hnízdění sokolů ve věži Týnského chrámu na Staroměstském náměstí v Praze, kde po několik let hnízdila sokolnicky vycvičená sokolí samice. Touto metodou se zvyšuje počet vyvedených mláďat. Předpokládá však existenci přirozeně hnízdících párů. Bohužel LČR touto metodou zatím žádné sokoly vypustit nemohly, neboť v době, kdy měly dvouleté povolení Ministerstva životního prostředí k jejímu uskutečnění na Broumovsku tam nebylo vhodné přirozené hnízdo sokolů a nyní, kdy by bylo možno tuto metodu vhodně uplatnit, zas nemají povolení.
Bohužel máme se získáváním povolení potíže. Když požádáme o souhlas s vypuštěním či o výjimku a orgán ochrany přírody nedodrží lhůtu, případně pak povolení neudělí, čas nepočká a my nemůžeme mláďata vypustit do přírody v pro ně nejvhodnější čas anebo vůbec. Čtyři roky jsme sokoly vypouštěli metodou adopce v hnízdě jestřábů, ještě v r. 2003 jsme povolení k reintrodukci dostali přímo rozhodnutím pana ministra Ambrozka, který doporučil i její následné pokračování, ale další rok jsme tuto výjimku nedostali. Zdá se nám to velmi zvláštní.
Pro lepší představu o úspěšnosti vypouštění dravců jsme požádali o objasnění způsobu získávání dat a o přehled výsledků vypouštění.
Od r. 1996 jsme celkem připravili k vypuštění 23 sokolů. Pro sledování vypuštěných jedinců používáme vysílače, které je možno umístit na noze, na peru nebo na zádech -tzv." backpack" známý např. z čapí Odyssey. Díky vysílačům můžeme ptáky po vypuštění sledovat až několik měsíců a získávat tak nenahraditelné údaje o jejich pohybové aktivitě, potravě, zdravotním stavu atd. Samozřejmě je také, vzhledem k silnému tlaku predátorů, a to jak na vypuštěné, tak i na ty, jež pocházejí z hnízd v přírodě, nacházíme i mrtvé. Za cenu jejich ztráty tak získáváme cenné poznatky o příčinách smrti. Zatím nebyla zaznamenána žádná ztráta v důsledku onemocnění či napadení parazity, všichni byli buď poraněni nebo zabiti svými přirozenými nepřáteli - prokázána predace kunou, výrem, kání lesní. V přírodě je zhruba sedmdesátiprocentní úmrtnost mláďat v prvním roce života. Tedy do jednoho roku přežije asi 20 - 30 % mladých ptáků a do třetího roku, kdy dosahují pohlavní dospělosti a mohou se zapojit do reprodukce, jich přežije pravděpodobně do 10 %. Při našich reintrodukcích jsme zaznamenali u vypouštěných ptáků úmrtnost necelých 50 %, avšak k celkovému porovnání by bylo především zapotřebí ptáky sledovat delší dobu s využitím velmi drahé satelitní telemetrie.
Reintrodukce provádí celá řada subjektů a nejen v České republice. Například v Německu, kde byl sokol stěhovavý také ohroženým druhem, vypouštěcí aktivity začaly minimálně o 15 let dříve ne ž u nás. Bylo tam vypuštěno do přírody necelých tisíc sokolů odchovaných v zajetí a v současnosti Němci tvrdí, že mají více hnízdících párů než kdykoliv v historii. Reintrodukce provádějí i v Polsku, kde mají též prokazatelné úspěchy. Evidují nejméně 6 párů sokolů, ve kterých buď oba partneři, či alespoň jeden z nich, pochází z reintrodukcí. To samé se odehrávalo před lety v Severní Americe. I tam měly reintrodukce sokolů, prováděné ve spolupráci s Cornellovou univerzitou v New Yorku, úspěch. Nyní tam např. mohou sokolníci získávat pro provozování sokolnictví i divoké sokoly z přírody.
Na závěr nám Ing. Zvolánek rozdal pera ze sokolů a rarohů a upozornil nás, že jejich vlastnictvím se můžeme dostat do konfliktu se zákonem, jak nám posléze vysvětlil:
Každý rok ptáci pelichají, staré peří je nahrazováno novým. Samozřejmě, že pelichají jak ptáci v přírodě, tak i v zajetí. Zákon o ochraně přírody ale v ustanovení § 48 říká, že člověk může držet zvláště chráněného živočicha živého, mrtvého nebo jeho část pouze s povolením orgánu ochrany přírody. Správně byste si tedy o toto povolení měli požádat, pokud si nejste jisti, že jde o pero jedince narozeného a odchovaného v péči člověka. Ale i když si jisti jste, nemusí o tom být přesvědčen orgán ochrany přírody a může nabýt přesvědčení, že pero pochází z volně žijícího raroha či sokola, že bylo např. nalezeno v přírodě a k jehož držení potřebujete výjimku. Dle zákona je důkazní břemeno na vás a musíte tzv. doložit původ pera. Mimochodem živočichy narozené a odchované v zajetí od volně žijících rozlišuje zákon na základě našich intervencí až od jeho novelizace v r. 2004. V původních zemích Evropské unie je tomu tak již řadu let. Dříve se proto na sokola odchovaného v sokolnickém chovu pohlíželo stejně jako na sokola v přírodě a k jeho držení bylo nepochopitelně nutno žádat o výjimku z ochranných podmínek volně žijících zvláště chráněných živočichů. Ale zpět k oněm perům - buď musíte na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat jeho původ, přičemž není zákonem stanoveno jak a záleží na libovůli orgánu ochrany přírody s čím se spokojí, anebo byste si měli požádat o výjimku k jeho držení, jejíž vyřízení může trvat řadu měsíců či roky.
Jen z této ukázky je zřejmé, že se jedná o zákon nadmíru složitý, či spíše až příliš byrokratický. Pak je praktické naplňování úkolů ochrany přírody při jeho aplikaci velmi obtížné. Dochází-li k nečinnosti správního orgánu, tzn., že z jeho strany nejsou dodržovány stanovené lhůty, není proti takovému postupu žádná účinná obrana. Zákon je navíc vykládán extenzivním způsobem, tak, aby dával úředníkům maximum pravomocí. Bohužel pak někteří z nich, sice snad vybavení dostatečným množstvím teoretických vědomostí, ale rozhodující od stolu o věcech, které po praktické stránce neznají a proto je principielně odmítají a brání tak v činnosti těm, kteří provádějí aktivní ochranu přírody v praxi, tedy i lesníkům, zemědělcům, myslivcům a dalším subjektům.
Co dodat? Snad jen přání, aby subjekty zabývající se přírodou a její ochranou našly v tomto i v dalších případech společnou řeč a na prvním místě u nich byl zájem ochrany přírody, pak až ty ostatní.