Časopis Myslivost

Proč Carpin?
Odpověď je velice jednoduchá a nehledejte v ní nic italského, ba ani uměleckého. Carpin je zkrácené latinské jméno habru a ten symbolizuje moji rodnou vesničku na Šumpersku. Navíc má velmi zajímavé dřevo, takové houževnaté, myslím, že mne docela přesně vystihuje.

Jak jste se k malování dostal?
Malovat jsem začal už jako malý kluk a když mne otec vzal s sebou na hon, vždycky jsem potom v hospodě na tehdy papírové ubrusy kreslil tu jelena, tu myslivce a nebo jiný motiv z přírody. Později jsem chodil i do Lidové školy umění. Potom jsem se však nedostal na Akademii výtvarných umění a s malováním téměř úplně přestal. Až teprve v nápravném zařízení, kam mě zavál souhrn nešťastných událostí, jsem se k malování opět vrátil. Řekl jsem si tehdy, že ten čas, který tam mám strávit a který tak strašně letí, se budu snažit využit jinak, lépe a pro sebe. Začal jsem tehdy malovat hlavně portréty spoluvězňů, nejdříve tužkou a později i barvami. Zakázek přibývalo a já postupně přibíral i další témata, jako byl třeba ženský akt a protože jsem býval i velmi náruživý myslivec, tak samozřejmě i lovecké motivy a výjevy z přírody. Z výkonu trestu jsem odcházel se zhruba stovkou obrazů a říkal si, že to bude určitě dobrý start do začátku nového života. Nemýlil jsem se, i když každý nový začátek je těžký.

Vaší technikou jsou tedy hlavně olejové barvy?
Ano. V současné době maluji převážně "olejem" na plátno, ale někdy si sednu ke čtvrtce a hraju si s tužkou, rád takhle kreslím hlavně portréty, ale nejen lidské. Mám tu celou spoustu portrétů psů různých plemen, no ale hlavně lovecké, ke kterým mám nejblíž.

Už na schodišti domu jsem obdivoval Vaše obrazy i lovecké trofeje, celý dům krásně voní barvami a na každém volném místě visí nějaký Váš originál. Malujete tedy pouze pro sebe?
Musím upozornit, že právě na schodišti visí mezi mými obrazy i jeden "Dvořák", to aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Ne, ne, maluji hlavně pro lidi a na zakázku, třeba právě ty psí portréty. Své čtyřnohé kamarády si už u mne nechalo na památku namalovat hezkých pár kamarádů myslivců a zrovna před chvilkou mi volala paní, pro kterou jsem maloval dva její miláčky, že její přátelé z klubu chovatelů těchto psů by také chtěli takový portrét svého psa a že mám tedy co nevidět očekávat návštěvu psích modelů. Dále si u mne kupují obrazy lidé hlavně jako dárky pro přátele k významným životním jubileím, některé zdobí zdi loveckých zámečků, chat i kanceláří lesnického personálu. Akty zdobí zdi několika galerií i výstavních síní, např. v Uherském Hradišti, Brně, Příbrami, Šumperku a nebo v Plzni, kde jsou mé obrazy umístěny v prodejně firmy, která se zabývá výrobou a prodejem schodišť, takže zákazník získá přehled, jak by takový obraz vynikl a nebo také nevynikl na jeho novém schodišti a stalo se již několikrát, že si kromě nových schodů odnesl i nový obraz.
Navíc jsem propadl kouzlu internetu a vytvořil si vlastní internetovou galerii www.carpinart.com, kam zvu všechny čtenáře Myslivosti co nejsrdečněji k jejich návštěvě.

Jak jsem ale nemohl přehlédnout, nemalujete pouze obrazy s přírodní tématikou.
Žena je přece nádherný kus přírody, nemyslíte? Ale máte pravdu, věnuji se také aktu, je to pro mne obrovská výzva, zachytit na plátně krásu ženy. Stejně tak strašně rád maluji lidské portréty, ale někdy musím namalovat i něco jiného, abych oživil inspiraci. Lidské postavy však komponuju strašně rád i do přírody, nejen ženy, ale i myslivce, pytláky či různé, mnohdy humorné situace podle vlastní fantazie. Tam, kde jsem se k malování vrátil, nebylo moc veselo a tak jsem se snažil svým obrazům vtisknout jakousi vnitřní krásu, realisticky pojatou vlastní fantazii.

Víte, že jste mi nahrál na moji další otázku? Už když jsem k Vám jel směrem od Vyškova tou kouzelně krásnou krajinou, říkal jsem si, zda ji uvidím i na Vašich plátnech. Jak je to tedy doopravdy, malujete venku v přírodě a nebo jsou Vaše obrazy dílem fantazie?
Venku jsem maloval zatím jen málo, téměř všechny obrazy z přírody jsou odrazem mé vnitřní fantazie. Mohu si krajinu vysnít podle svého, kde chci, aby byl les, tak tam prostě roste a když zatoužím po rozkvetlé louce či šípku, prostě ho namaluju, stejně tak je tomu i s mými obrazy žen, i když tady mnohem častěji používám živých modelek. Jednou se mi stalo, že jsem tady měl téměř dokončený obraz ze smrkové lesní paseky a přišla mi návštěva. Do toho obrazu jsem chtěl ještě zakomponovat nějakou lidskou postavu, ale jemu se ten obraz líbil tak, jak byl, nezbylo nic jiného, než ho podepsat.

Jako asi každý malíř mysliveckých motivů určitě přemýšlíte nad svým pojetím Diany a nebo již spatřila světlo světa?
Ještě ne, ale samozřejmě svoji představu už mám. Ještě jsem se ale nerozhodl. Můj otec mne k němu přemlouvá, budu se do toho muset pustit! (smích)

A co třeba lovecká zátiší?
Své úplně první mám zrovna teď na stojanu. Vážně. Je na zakázku a je to právě ten typ obrazů, o kterém jsem se už zmínil, něco nového, co mne láká.

Máte jako malíř nějaký svůj vzor?
Mým největším vzorem je německý realista Gerhard Richter, věnujeme se dá se říci stejnému směru malby. Jinak se asi jako každý malíř rád podívám na pěkný obraz.

Prozradíte mi svoje plány do budoucna?
Ve vstupní brance k domu bych rád otevřel malou prodejní galerii, přece jen bydlím nedaleko hlavní frekventované silnice, po které jezdí dost potencionálních budoucích majitelů mých obrazů. Ale hlavně už chci konečně zavřít vrata za minulostí a malovat, malovat a malovat!

Dopil jsem kávu v pokoji plném krásných obrazů, ze kterých na člověka dýchá něco nedefinovatelně příjemného, rozloučil se s Carpinem a vyrazil k domovu. Z těch obrazů ve mně zůstala úžasná energie. To by obrazy měly umět!

Jan VEBER
veber.jan@seznam.cz