ZMIJE přírodní regulátor hlodavců
Myslivost 8/2005, str. 22 Text a snímky Jan RYS
Strach člověka z hadů je silně, u mnohého až neovladatelně zakořeněn v jeho podvědomí. Bojí se každého a pokud nedokáže rozpoznat o jaký druh jde, považuje ho nesmyslně za jedovatého. Nejsmutnější však je, že u převážné většiny lidí bývá had panicky hned odsouzen k smrti.
Naším jediným jedovatým hadem je zmije obecná a příroda ji nezastupitelně potřebuje pro její užitečný život. Nezaslouží si pronásledování, protože sama od sebe na člověka neútočí, raději před střetem s ním dává přednost útěku. Povahou je plaché zvíře. Teprve je-li nucena k sebeobraně neohroženě se brání a uštkne. Jedno její uštknutí obsahuje dávku jedu 3,5 mg; smrtelná dávka pro nás je teprve až 15 mg. Lze tedy zmijí kousnutí srovnávat s bodnutím blanokřídlého hmyzu. Jeho nebezpečnost se obyčejně přehání, ovšem jen potud, pokud nejsme kardiaky, alergiky, nebezpečí je také pro malé děti, pak je lékařská pomoc okamžitě nutná.
Vyhřívající se zmije na lesní cestě o nás ví už na vzdálenost asi deseti metrů předem a snaží se nenápadně klidit do úkrytu. I když ji náhodou překvapíme, stočí se do kruhu a z pocitu nebezpečí zvedne přední část těla esovitě vzhůru. Nedráždíme-li ji, můžeme bez obav, že se za námi pustí, v metrové vzdálenosti kolem ní projít. Ani se nesnaží útočit. Když se zastavíme a na chvíli znehybníme, jsme svědky jak co nejrychleji se bude chtít ztratit. Bráníme-li jí v odplazení začne syčet, nadýmat se a dělat výpady do vzdálenosti asi 30 cm, aby nás zastrašila či případně kousla. Jednoznačně z donucení a ne z útoku, jak se mnozí domnívají. Jsme pro ni nepřítel. Zmije s jedem šetří, používá ho především jen k lovu a teprve v další řadě až k obraně, při bezprostředním ohrožení. Takže ona náš nepřítel není, ale my jsme její!!
V naší republice zmije nežijí všude, v nížinách je snad nikde nenajdeme. Teprve až od 300 m n. m. do 2000 metrů ji můžeme zastihnout na slunných místech rašelinišť, křovinatých okrajů polí, lesů, pasek a kamenitých strání. Tady všude má svůj lovecký revír, kde plížením hledá kořist nejčastěji v soumračných večerech, nočních hodinách i časných ránech. Za hlavní potravu jí slouží drobní hlodavci, hraboši, norníci a myšice. Je jejich aktivní lovkyní a když vyslídí kořist pozvedne přední část těla poněkud výše, pomalu sleduje oběť do výhodné útočné vzdálenosti, střelhbitě ji uštkne, stáhne se poněkud nazpět a už jen vyčkává. Vysouváním jazyka se orientuje, kam úlovek zalézá. Hraboš obvykle v několika vteřinách ztrácí koordinovanost pohybů, potácí se a během několika minut hyne. Zmije si ho vyhledá a netrvá déle než patnáct minut, než ho do sebe vsouká celého. Sytá potom okamžitě zalézá do úkrytu a vylézá jen se slunit. Svou přítomností v přírodě jí prokazuje neocenitelnou službu v boji proti populačním expanzím drobných hlodavců. Zbarvení zmijí bývá značně variabilní a projevuje se u nich i pohlavní dvojbarevnost. Do rezava zbarvené obvykle bývají samice; odstíny šedé a stříbřité převládají u samců. U obou pohlaví se také ve vyšší nadmořské výšce vyskytuje černé zbarvení - melanismus.
V místech na skalnatých stráních můžeme často také zahlédnout hada, náramně podobného zmiji, a snadno ho s ní zaměnit. Je nejedovatý a jmenuje se užovka hladká. Není nebezpečná, ale při ohrožení dovede být náramně kousavá. Užovka i zmije mívají zbarvení a jeho kresbu velmi proměnlivou, někdy až neuvěřitelně podobnou. Zkušeným okem se samozřejmě dají od sebe rozpoznat. Zmije má vzhled pokožky typicky sametový a hlava jí zřetelně odstupuje od těla. Zřítelnice v oku je kolmá, podélná, teprve ve tmě se rozšiřuje, ale nikdy do úplného kruhu. Zmijí pohled se člověku jeví přísně chladný. Užovka hladká na sebe upozorní zjevně lesklou kůží s málo zřetelným oddělením hlavy od těla. Zbarvení nemívá pravidelné a přechází také do nejrůznějších odstínů od šedé do červenavě hnědé. Přes oko se táhne temný pruh stejné barvy jako podkovovitá korunka na temenu hlavy. Zřítelnice oka je vždy pravidelně kruhová a pohled nepůsobí chladně.
Je třeba si uvědomit, že i když už hadi nepatří k oblíbeným zvířatům mnohých lidí, kteří je nemají v lásce, přece jenom by se k nim měli chovat shovívavě. Nejen pro nezbytnost v naší přírodě, ale také pro užitečnost hadího jedu, ze kterého se vyrábí mnoho různých léků proti revmatismu, epilepsii a některým alergií. Zahlédnete-li proto hada někde na procházce, je lepší se mu vyhnout a nevšímat si ho.