Časopis Myslivost

POSTUPUJEME VŽDY SPRÁVNĚ

při dodržování mysliveckých zvyků a tradic?  Ing. Koloman FERJENTSIK, správce Myslivecké nadace
Na téma mysliveckých zvyků a tradic bylo již napsáno v periodickém odborném mysliveckém tisku mnoho příspěvků (o nejrůznějších učebnicích myslivosti ani nemluvě), nicméně mi připadá, že se tyto vůbec nečtou nebo jen povrchně (vždyť to přece již všechno víme, děláme to pořád stejně a zatím nám nikdo nic nevytýkal, takže proč bychom měli cokoliv měnit a proč bychom se měli přizpůsobovat něčemu, co i naši bezprostřední předchůdci dělali stejně? A řekněme rovnou, že mnohdy špatně!). Říká se, že zvyk je „železná košile“, které se jen tak nezbavíme, ale právě proto bychom o tuto „košili“ měli pečovat co nejlépe, abychom se nedopouštěli zbytečných chyb, abychom dokázali, že nám nejsou po staletí se utvářející myslivecké zvyky a tradice lhostejné, abychom tím prokazovali naši odbornou úroveň, na kterou bychom měli být náležitě hrdí, protože je skutečně výrazem naší odborné zdatnosti, abychom i mladé, nastupující generaci, která bude provozovat myslivost, resp. vykonávat právo myslivosti, po nás, předali tento vzácný dar našich předků v pokud možno nejvyšší kvalitě tak, aby byla zachována kontinuita vysoké odborné a etické úrovně české myslivosti.
Tuto skutečnost zdůrazňuji i v souvislosti se zjevným pronikáním nejrůznějších neduhů, které se u nás začaly objevovat zejména po otevření se České republiky Evropě a světu a vedou k dohadům (spíše však k zavádějícím diskusím a výkladům) o tom, co vlastně platí a jak být vlastně ještě evropštější, abychom snad v něčem nezaostali za evropským, či světovým trendem. Nejvíce se v poslední době tyto "trendy" projevují v oblasti vnějšího vzhledu myslivce, tj. v odívání (nejrůznější druhy a zbarvení maskovacích oděvů - maskáčů, netradiční kombinace zbarvení mysliveckého oděvu a jeho součástí - pestrobarevné bundy s nevhodnými nášivkami nebo např. žluté kravaty, byť i se zeleným vyobrazením některých druhů zvěře na nich, které působí velice nevkusně, nebo pokrývky hlavy, jako jsou nejrůznější - rádoby myslivecké - čepice "kšiltovky", či čepice připomínající vojenské pokrývky hlavy z doby c.k. monarchie, apod.).
A bohužel dochází i ke zpochybňování, resp. snaze o "novější" výklad, či přizpůsobení některých zažitých pravidel v oblasti mysliveckých zvyků a tradic (a to vesměs v rozporu s jejich dosavadní a po staletí se utvářející a dostatečně vžitou praktickou aplikací). Právě na tyto chyby a nedostatky při aplikaci mysliveckých zvyků a tradic bych chtěl v tomto příspěvku upozornit, a to s nostalgickou reminiscencí na myslivecké akce a události, které proběhly v již uplynulé hlavní lovecké sezóně.

Některé aktuální chyby a prohřešky proti mysliveckým zvykům a tradicím

O odívání již byla zmínka, nicméně ji musím připomenout ještě jednou, a to proto, že tyto případy se množí v nevídané míře a po pravdě řečeno, mnohdy si na společných mysliveckých akcích spojených s lovem připadám jako bych byl na vojenském cvičení a nikoliv mezi myslivci. Pozitivním zjištěním v tomto směru bylo pro mne, např. stanovisko jednoho mysliveckého hospodáře, který byl současně vedoucím honu, jenž se nezdráhal z honu vykázat nemyslivecky, a tudíž nevhodně oděné a upravené účastníky (nikoliv honce - samozřejmě).
V této souvislosti je třeba na druhé straně zase připomenout jeden velice důležitý doplněk oděvu, a to oranžovou vestu pro honce i střelce (navlékanou přes oděv a doplněnou někdy i oranžovou stuhou kolem klobouku), kterou používají při postupování v leči při naháňkách na černou zvěř, a která nebyla v dřívější myslivecké praxi běžnou součástí oděvu (černá zvěř se prakticky ve volnosti nevyskytovala a nebyla tudíž lovena na naháňkách jako je tomu v dnešní době, a pokud ano, šlo nikoliv o intenzivní, ale v podstatě o sporadické lovecké akce jednotlivých nebo několika málo kusů). V tomto směru je proto hledisko bezpečnosti neoddiskutovatelné a rozhodně se neproviníme vůči dosavadním mysliveckým zvykům a tradicím pokud se jedná o odívání. Tuto součást oděvu nosí střelec pouze při postupu v leči a navléká si ji teprve po signálu zahájení leče, a tedy nikoliv již při nástupu. To, že na výřadu ji rovněž nemá navlečenou je myslím samozřejmé.

Nástupy účastníků lovu při výřadu.
I přes neustálé opakování zásad nástupu účastníků lovu při výřadu, uplatňovaných v souladu s mysliveckými zvyky a tradicemi, dochází k jejich porušování, a řekněme rovnou, že zcela zbytečně. Mnozí organizátoři společných loveckých akcí si svévolně "vykládají" platná pravidla, a to nejčastěji tím, že sami zaujímají na výřadu nesprávnou pozici a stojí naproti střelcům s odůvodněním, že takto je účastníci lépe slyší! Je to neomluvitelné a skutečně v rozporu s mysliveckými zvyky a tradicemi.
Naproti střelcům, kteří stojí proti hlavám ulovené zvěře (tj. v čele výřadu), musí vždy a bezpodmínečně stát na výřadu honci, nikoliv vedoucí honu, myslivecký hospodář, či honební starosta, kteří stojí vždy tak, aby střelce měli napravo od sebe a honce nalevo, nikdy ne obráceně. Často jsem si kladl pro sebe otázku, čím to asi může být, že ani vedoucí honu, či myslivecký hospodář, mnohdy nedodržují toto zásadní pravidlo nástupu při výřadu? Vysvětlení je třeba hledat zřejmě v situaci, kdy se nic neuloví (a takové situace, zejména v případě společných lovů černé zvěře, nejsou žádnou vzácností), ovšem potom nehovoříme o výřadu, neboť na něm není zvěř, ale o ukončení lovecké akce, kdy účastníci stojí v řadě nebo dvojstupu a naproti nim stojí příslušní myslivečtí funkcionáři. Tento fakt ovšem nelze automaticky přenášet i na výřad, tam už jsou přesně stanovená pravidla, která musí být nekompromisně a beze zbytku dodržována (!).
Dalším nešvarem, který se v poslední době objevuje při nástupech na výřadu je, že střelci zpravidla se psy, kteří při lovu např. černé zvěře postupovali s honci v leči (v tlaku), jsou vyzýváni k zaujetí místa na výřadu, které přísluší zásadně honcům. Střelec, který vypomáhá honcům v leči, a to buď se psem či bez něj, je střelec (!) a na výřadu stojí společně se střelci bez ohledu na to, že "plnil" úlohu honce. Nezřídka totiž střelec postupující s honci v leči uloví zvěř a jak by to vypadalo, kdyby měl na výřadu stát mezi honci?! Za jedinou výjimku z tohoto pravidla lze považovat honce se zbraní, pokud jsou tito součástí personálu v honitbách Lesů České republiky, či jiných lesních a akciových společností, v jejichž honitbách je ve vlastní režii provozována také myslivost. Tito honci se zbraní stojí na výřadu společně s ostatními honci.

Předávání úlomku
Jak postupovat v případě ulovení více kusů spárkaté zvěře jedním lovcem? Zde si nemohu odpustit jednu zásadní připomínku k článku dr. Zdeňka Koláře s názvem: "Výřady" (Myslivost 11/2004) kde uvádí, cituji: "Na společném lovu dostává lovec jen jeden úlomek, i když ulovil více kusů stejného druhu zvěře". Článek je velmi dobře napsán a perfektně vystihuje pravidla a podstatu výřadu, jakožto slavnostního aktu udělování poslední pocty ulovené zvěři, a právě proto směřuje moje připomínka jen k tomu, že úlomek musí dostat úspěšný střelec za každý kus ulovené zvěře, byť stejného druhu. Tato skutečnost vyplývá z toho, že po řádném ulovení zvěře náleží v souladu s mysliveckými zvyky úspěšnému lovci za ulovení zvěře vždy úlomek. Má-li tedy na výřadu každý kus ulovené spárkaté zvěře stejného druhu poslední hryz, je-li mu udělen případně i úlomek vstřelový, dále úlomek střelecký (před předáním musí být lehce otřený o barvu), který je položen na komoru zvěře (směřován ulomenou částí u zvěře samčího pohlaví k hlavě, u zvěře samičího pohlaví k zádi), tj. jsou-li ulovenému kusu spárkaté zvěře z hlediska poslední pocty uděleny všechny úkony, není sebemenšího důvodu nepředat i střelecký úlomek úspěšnému střelci za každý kus jím ulovený, byť stejného druhu (!). V opačném případě by se jednalo, nebojím se to říci, o znevážení aktu udělování poslední pocty ulovené spárkaté zvěři. Otázkou je v těchto případech pouze technika předání úlomků. Přístupy jsou možné v podstatě dva. Předně je však třeba poznamenat, že pokud se vyskytne takový případ, že střelec byl úspěšný více než jedenkrát, což v případě společných lovů černé zvěře není žádnou vzácností (zažil jsem naháňku, kde úspěšný střelec ulovil dokonce šest kusů černé zvěře), je na vedoucím honu, resp. mysliveckém hospodáři, aby tuto skutečnost vzal v úvahu a podle toho přizpůsobil rozmístění ulovené zvěře a organizaci předávání úlomků na výřadu tak, aby nedocházelo ke zbytečnému kličkování mezi řadami ulovené zvěře a také zdržování účastníků společného lovu.
Další podmínkou je, aby jednotlivé střelecké úlomky měly odpovídající velikost ve smyslu mysliveckých zvyků a tradic, tj. aby to byly úlomky bezpodmínečně pouze trojvýhonkové a ne větší než velikosti dlaně (!). Takových úlomků lze za stuhu klobouku bez problému zasunout i zmíněných šest kusů. Pokud se jedná o samotné předání více úlomků jednomu úspěšnému střelci, lze postupovat jak jednotlivě, tj. předává se každý úlomek u kusu zvlášť, tak i hromadně, a to tak, že se jejich příslušný počet umístí na klobouk (lícem nahoru a ulomenými konci směrem ke střelci) a se známým slovním doprovodem předají úspěšnému lovci. Je zcela pochopitelné, že předávající musí sám posoudit, který způsob zvolí. Jedná-li např. o ulovení dvou kusů zvěře jedním střelcem, lze předat úlomky zvlášť; je-li však počet ulovených kusů jedním střelcem vyšší, je vhodnější zvolit druhý způsob předání úlomků. Jinými slovy: má-li být poslední pocta ulovené zvěři vyjádřena ve smyslu mysliveckých zvyků a tradic, musí být skutečně a důsledně dotažena do posledního okamžiku tohoto aktu, tj. včetně předání úlomku/úlomků úspěšnému střelci, a to bez ohledu na počet ulovených kusů stejného druhu zvěře, nota bene, pakliže je uloven větší počet kusů zvěře, kdy má výřad zvlášť vysoce slavnostní ráz s nezapomenutelnou atmosférou pro jednotlivé účastníky společného lovu a pro samotné úspěšné střelce obzvláště.

Dávání posledního hryzu zvěři.
Lze konstatovat, že v tomto pravidlu dochází čas od času v podstatě jen ke dvěma pochybením, a to, že při přenášení zvěře na výřad někdy poslední hryz vypadne a mnohdy už nikoho nenapadne vrátit jej zpět, tak aby na výřadu žádnému ulovenému kusu spárkaté zvěře nechyběl. Druhým pochybením je zase zcela neodůvodněné dávání posledního hryzu predátorům (liška, kuna, jezevec). Těmto se poslední hryz nedává, i kdyby šlo o vzácnější druh predátorů, resp. dravé zvěře (psík mývalovitý, vlk, medvěd).

Závěrem bych rád vyslovil určitou prosbu, a to, abychom myslivecké zvyky a tradice nepodceňovali, abychom se nebáli před hlavní loveckou sezónou prolistovat články uveřejněné v časopise Myslivost na toto téma (Myslivost 9/2002, 9/2003, 11/2004 ), příp. nahlédnout do mysliveckých příruček nebo učebnic, kde jsou tato témata podrobně rozebírána, abychom se i této oblasti myslivosti věnovali s náležitou péčí a láskou, kterou si bezesporu zasluhuje, nadále se v ní zdokonalovali, a to prohlubováním našich znalostí, a přitom si neustále uvědomovali, že jde o vzácný odkaz našich předchůdců a také o doklad naší odborné vyspělosti.


Zpracování dat...