Časopis Myslivost

Máme možnosti, jak posílit a stabilizovat populaci bažantů?

Myslivost 9/2005, str. 14  Radek PODHORECKÝ
I naše honitba Libčice, která leží v bývalém okrese Příbram na Dobříšsku, oplývala v minulosti bohatými stavy bažantů (i zajíců). U bažanta se v té době jednalo výhradně o divokou populaci. Zlom nastal v druhé polovině sedmdesátých let minulého století. Následoval úbytek, který pokračoval i v letech osmdesátých. Bohužel se mi nepodařilo shromáždit statistiku odstřelu drobné zvěře z „bohatých“ let, ale ještě v roce 1976 se ulovilo 74 bažantích kohoutů a 156 zajíců. To už byl ovšem rok znatelného úbytku drobné zvěře, odhaduji minimálně 30 - 50 %. Zbývá dodat, že honitba v nadmořské výšce 400 - 500 m n.m. má smíšený charakter, kde se střídají lesy se zemědělskou krajinou. Výměra tehdejší honitby činila 1200 ha. Současná honitba je 850 ha (550 ha zemědělské půdy a 300 ha lesa). O příčinách úbytku drobné zvěře bylo napsáno již dost, nepochybně se jednalo o destrukci biotopu, mechanizaci a chemizaci zemědělství, automobilismus i některé další vlivy.


Reakcí na úbytek bažantů z divoké populace bylo zavedení umělého chovu, který spočíval v napodobování bažantnic. Zapomnělo se na zcela specifické podmínky v bažantnicích, kde se vypouští 8 - 12týdenní kuřata do honitby ve velkém množství, při intenzívní péči. Vím, že uvedeným způsobem se dá v řádných bažantnicích docílit výřadu 500 - 1500 bažantů v několika lečích během jednoho honu. Rovněž mohu potvrdit vynikající kondici, vyspělost i létavost bažantů při honech, pokud byl odchov správně proveden, včetně výživy, včasného vypuštění apod. V naší honitbě se postupně umělý chov po počátečních neúspěších vyvinul ve vypouštění dospělých bažantů těsně před honem. Položme si otázku, zda jsou tyto aktivity v souladu s mysliveckou etikou, či dokonce se smyslem myslivosti.
Od roku 1994 se umělý chov v naší honitbě neprovozuje. Je třeba uvědomit si rozdíl mezi bažantnicí a volnou honitbou! V bažantnici se jedná o dosažení vysokých výřadů, slovitelnosti a lovecký zážitek. Ve volných honitbách musí být prioritou zachování či posílení divoké populace. Otázka, zda budeme divoké bažanty lovit je naprosto nedůležitá a druhořadá, zvlášť při dnešních nízkých stavech ve většině honiteb. Jen pro úplnost dodávám, že se v naši honitbě bažant nelovil od roku 1994 do současnosti z důvodu nízkých stavů.

Máme tedy nějaké možnost, jak posílit a stabilizovat divokou populaci bažanta? Má smysl vůbec něco dělat?
Jsem názoru, že ano, ale cesta vede jinudy. Některé ze svých názorů mohu podpořit i několika vlastními skromnými zkušenostmi. Zatím nejhorším obdobím ve vývoji divoké populace bažanta v naší honitbě byla zřejmě osmdesátá léta minulého století. V devadesátých letech přece jen občas docházelo k určitému oživení populace. Abych tento trend podpořil, rozhodl jsem se vyzkoušet staronovou přírodě blízkou metodu výchovy bažantích kuřat. Slovo výchova bych chtěl zdůraznit, protože zdaleka nestačí bažantíky jen odchovat, nýbrž doslova vychovat a uvést je do přírody, tak, jak to dělá v ideálním případě bažantí slepice v přírodě. Jedná se o odchov bažantíků pomoci adoptivní matky - domácí slepice. Jde o aplikaci Dykova "Bažantnictví" (1933) v praxi. Tímto způsobem zkoušel bažantíky v naší honitbě odchovávat již můj otec v roce 1967. Výsledky však nebyly průkazné, protože kuřata nebyla značkována, nebo ztrácela kroužky. Tomu jsem chtěl předejít použitím kuřátek tmavé varianty bažanta obecného tzv. tenebrosus.
Poprvé jsem odchov pomocí domácí slepice provedl v roce 2001. Velký problém spočívá v zajištění kvočen, dnešní plemena mají kvokavost dosti potlačenou. V roce 2001 se mi podařilo kvočnu sehnat až počátkem července. Upozorňuji, že vhodná kvočna musí sedět na hnízdě, nafukovat se při vyrušení a bránit si hnízdo. "Chodící" kvočnu nelze použít! Pro adopci jsem připravil dřevěnou budku o rozměrech asi 40 x 40 x 40 cm, kam jsme slepici usadili. Asi po týdenním rozsezení kvočny na atrapách vajec jsem přivezl 29 jednodenních kuřátek převážně barevné varianty tenebrosus, což bylo 13. 7. 2001, takže se jednalo o velmi pozdní bažantíky. Kuřátka přidávám následujícím způsobem. V papírové krabici přineseme oschlá kuřátka přímo z líhně. Kvočně, která sedí na atrapách vajec, postupně odebíráme všechny "podkladky". Potom vezmeme do ruky jedno kuře a vložíme jej pod kvočnu. Kuře je dobré shora krýt rukou, protože některá kvočna brání hnízdo a klove do ruky. I když jsou některé kvočny agresivní vůči člověku, projeví se u nich záhy mateřský pud, začnou kvokat a "chtít kuřata" pod sebe. Pokračujeme v přidávání všech kuřat. Budku je dobré z přední strany zavřít nebo jinak zablokovat, aby kuřátka nedopatřením neunikla z budky dříve než pochopí vazbu na mateřské teplo. Počet kuřátek u běžně velké slepice činí asi 25 ks, u drobné liliputky, například kočinky, přibližně 15 ks. Adopci provádíme nejlépe večer. Do rána kvočna kuřátka přijme a stará se o ně jako o vlastní. Při adopci občas dojde k umačkání jednoho až dvou kuřat. Ráno přeneseme kuřátka a kvočnu s celou budkou do připravené voliéry. To je lepší varianta, kterou používám poslední rok. Dříve jsem ráno kuřátka vybral zpátky do krabice, poté i slepici a přenesl je do voliéry.
Pro vlastní odchov používám dřevěné voliéry lehké konstrukce potažené jemným králičím pletivem. Rozměry jsou 3,5 x 1 x 1 m nebo 1,8 x 1 x 1 m. Voliéru položíme na posečený trávník. Budku je potřeba ve voliéře situovat tak, aby ji kvočna mohla obcházet. Ve většině případů kvočna s kuřaty ráda nocuje v budce. Pokud budku ve voliéře nemáme, musíme dovnitř dát alespoň dřevěnou podlážku na osušení kuřat. Voliéra je přikrytá shora plechem na noc. Přes den můžeme plech odstranit. Ještě je důležité zabezpečit obvod voliéry po celém půdorysu proti podhrabání predátorů. Při odchovu je třeba voliéru opatrně každé tři dny posunout na čistý trávník. Vlastní odchov provádím buď na zahradě, kdy v době před vypouštěním musím voliéry, kvočny a kuřata stěhovat na vypouštěcí místo, nebo přímo v honitbě. Druhý způsob je přirozenější, ale náročnější na obsluhu.
Výživa bažantích kuřat je dnes dobře vyřešena, takže spočívá v předkládání směsi BŽ - 1, od třetího týdne BŽ - 2, vody a zeleného krmení. Snažím se kuřátkům zpestřit potravu předkládáním řezaných kopřiv, vařených vajec, tvarohu, strouhané mrkve. Doslova milují kukly drobných lučních mravenců i dospělé mravence. Pozor, velcí lesní mravenci jsou chráněni zákonem! Slepici krmím pšenicí s přídavkem ječmene.

Nyní k vlastnímu vypouštění kuřat

Výhoda odchovu pomocí adoptivní matky spočívá ve skutečnosti, že odchov plynule přechází ve vlastní vypuštění bažantíků do přírody. První rok odchovu (2001) byla kuřata převezena na vypouštěcí místo ve věku čtyř týdnů. Po dvoudenní aklimatizaci jsem voliéru ráno podložil cihlou tak, aby kuřata mohla volně vycházet ven a zpět. Kvočnu jsem ponechat ve voliéře, která nyní plnila funkci "posady". Kuřata okamžitě začala lovit drobný hmyz, hlavně luční koníky, kterých je v tomto úseku bezpočet. Večer se bažantíci vracejí zpět pod kvočnu. Po setmění musím tiše přijít a voliéru uzavřít. Ráno opět přijdu, podložím voliéru a kuřata vypustím. Tak to jde pořád dokola. Není nic horšího, než otevřená voliéra plná kuřat ponechaná přes noc. Jak bažanti stárnou, podnikají stále delší pochůzky po okolí a postupně jich část nocuje venku, nejdříve na zemi, později se naučí hřadovat na přilehlých borovičkách a keřích. To už je skoro vyhráno. Kvočnu je dobré ponechat na místě co nejdéle. V době, kdy se bažanti osamostatňují, občas, ze zvyku přijdou k voliéře s kvočnou. Všeobecně se ukazuje, že je lepší odchovávat bažanty přímo v honitbě a při dobrém počasí je již od druhého až třetího týdne nechávat přes den volně pobíhat a živit se co nejvíce přirozenou potravou. Na noc pochopitelně zavírat. To jsem si ověřil v následujících letech 2002 - 2004.
Přes den nehrozí kuřatům velké nebezpečí. Občas uhodí do bažantů jestřáb nebo krahujec a některé kuře uloví. Bažanti si zanedlouho, v souvislosti s útokem dravce, vytvoří lepší obranné reakce než uměle odchovaná kuřata, protože je kvočna varuje před nebezpečím. V podstatě jediným dravcem, který bažanty ohrozí, je jestřáb. Pokud jsou kuřata malá, tak výjimečně i krahujec. Za celé čtyři roky odchovu jsem nezaznamenal úspěšný útok káněte či poštolky na bažantí kuře. Je velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem adoptivní matka "vtiskne" kuřatům chování potřebné pro přežití v přírodě, aby se částečně přiblížila návykům divoké populace. K zajištění vypouštěcího místa proti srstnatým predátorům používám zavětření pomocí vlasů. Dále přes noc pouštím monočlánkový plašič MPZ - 1, vyráběný v osmdesátých letech především k záchraně srnčat. Plašič vydrží blikat 30 nocí.

Jaká je úspěšnost odchovu a přežívání kuřat?
Jakmile začne docházet k rozvolňování vztahu mezi kvočnou a bažanty je velice příznivé mají-li možnost spojit se s divokým hejnkem mladých bažantů. Například v roce 2001 jsem pozoroval, jak v divokém hejnku poblíž místa vypuštění se pohybuje jeden "můj" odlišně zbarvený kohoutek o kterém jsem si myslel, že se stal obětí predátorů. Dalším podceňovaným faktorem je význam bažantích kohoutů pro úspěšnost převodu odchovaných kuřat do přírody. K navázání mladých bažantů na starého divokého kohouta dochází často. Zřejmě je to kohout, který v daném hnízdním okrsku tokal a tak se stará o "svoje" mláďata. V roce 2002 byl jeden přeživší černý bažantí kohout z loňského odchovu u voliér do 15 minut po přivezení kuřat!

Hodnocení úspěšnosti odchovu můžeme rozdělit do několika etap:
1. přežití do podzimní sezony,
2. přežití zimy a účast v toku,
3. úspěšnost vyhnízdění odchovaných bažantích slepic.
V roce 2001 jsem vypustil ve věku čtyř týdnů 24 bažantích kuřat "tenebrosus" v poměru pohlaví 3 : 1 pomocí jedné adoptivní matky. Do té doby se v naší honitbě černí bažanti nevyskytovali. Např. 4. 11. 2001 jsem pozoroval 21 bažantů na ozimé pšenici poblíž rákosí, z toho byla polovina černých, zbytek tvořila divoká populace. V době toku 14. 4. 2002 jsem opakovaně pozoroval 100 m od místa vypuštění jednoho "poločerného" kohouta se čtyřmi černými slepicemi. Ve stejný okamžik ještě dva další černé kohouty ve vzdálenosti 300 m od místa vypuštění! Na opačném konci honitby jsem evidoval ještě nejméně jednu černou slepičku s divokým kohoutem. Z těchto pozorování vyplývá, že do období toku přežilo v sezoně 2001/02 nejméně 30 - 40 % z vypuštěných. Černí kohouti se první rok v toku příliš neuplatnili, protože území bylo pokryto divokými kohouty. Navíc je v honitbě velká konkurence kohoutů, jelikož se bažant u nás, alespoň prozatím, neloví. Často se nedostanou slepice ani na divoké kohouty. Nejlepší odměna na mě čekala v červnu 2002, kdy mi můj pes vystavil černou bažantí slepici s odrostlým potomstvem asi 500 m od místa vypuštění. Jak jsme později zjistili na další lokalitě, vyhnízdily ještě dvě. Tmavé slípky jsme průběžně v pozdním létě a na podzim pozorovali, jak vodí odrostlá kuřata.
Stejným způsobem bylo v roce 2002 odchováno 64 bažantích kuřat na stejné lokalitě, z toho 55 tenebros. Odchov proběhl pomocí tří kvočen. Bohužel se v naprosté převaze jednalo o kohouty a u části se projevovala zvýšená migrace. Stále jich však dosti zůstalo v místě vypuštění, které je ideálním prostředím pro přežití bažanta. Na naše poměry se dařilo i divokým bažantům. Rok 2002 byl prý ní loveckou sezonou po dlouhé době, kdy se u nás dal bažant bez výčitek svědomí lovit. Rozhodli jsme se ještě počkat ve vidině dalšího nárůstu v roce 2003. Během lovecké sezony byli černí i divoce zbarvení bažanti běžně pozorováni při naháňkách na černou zvěř a lišky. Další přínos jsem spatřoval v tom, že bažanti začali obsazovat i místa, kde se v období poklesu stavů vyskytovali minimálně.
Pro dokreslení příznivé situace uvedu ještě jedno pozorování při ranní čekané na lišky koncem února 2003. Přibližně 200 m od místa vypuštění jsem pozoroval 30 bažantů, kteří přicházeli do nedalekého zásypu na zob. Napočítal jsem devět černých jedinců (pět kohoutů a čtyři slepice), ostatní byli divocí. Za poslední dvě desetiletí jsme si zvykli na nízké stavy drobné zvěře, takže jarní stav 30 ks v části honitby o výměře 30 ha byl nevídaný. Přišel rok 2003, bohužel s ním velké rozčarování. Extrémně suchý průběh léta zřejmě zapříčinil téměř nulový přírůstek, i když zde patrně působily i další vlivy. To znamenalo pokles bažantí populace na nižší úroveň.
V létě 2004 jsem opět vyzkoušel uvedený způsob odchovu ještě v jiné části honitby s menším počtem kuřat také poměrně úspěšně.

Co říci závěrem?
Domnívám se, že použití tohoto přírodě blízkého způsobu polodivokého odchovu přispělo počínaje rokem 2001 až do předjaří roku 2003 k posílení divoké populace bažanta v honitbě Libčice. Je třeba zohlednit ideální klimatické poměry pro hnízdění v letech 2001 a 2002. Jak je vidět, i jedinci nepocházející přímo z přirozené reprodukce, mohou za určitých okolností obstát a rozmnožovat se v přírodě. Jednoznačně si však uvědomuji, že nejcennější je divoká populace. Přestože odchov a výchova bažantích kuřat pomocí adoptivní matky může být přínosem, jedná se jen o dílčí řešení. Hlavní snaha myslivců ve spolupráci se zemědělci a vlastníky pozemků musí směřovat k úpravám biotopů v agrární krajině, které budou znamenat zlepšení podmínek pro drobnou zvěř. Aktivity tohoto typu jsou dnes bohužel jen vzácnou výjimkou.
Radek PODHORECKÝ
Snímek Lubomír Hlásek

Zpracování dat...