Časopis Myslivost

Myslivost je toulavý svátek

Myslivost 9/2005, str. 18  Dr. Arnošt TABÁŠEK
„Možná jsem mohl být rybářem. Ale třpytkovat nebylo kde a sedět jen tak, nečinně čekat u rybníka, mě nebaví. Raději jsem s flintou nachodil mnoho kilometrů po lesích. V Odrách, na Šumavě, v Orlických horách. Jen tak, aniž bych si vystřelil, nebo jen zamířil. Pokoušel jsem se našoulat nějaké srnčí. K opravdové myslivosti mě přivedl kamarád, lesní inženýr Alexandr Rabiňák, který teď pracuje u hraběte Josefa Kinského v Kostelci nad Orlicí,“ říká PhDr. Jaroslav Holoubek.

Básník, novinář, prozaik (narozený 24.2.1946) je dosud autorem dvanácti básnických sbírek, dvou knih literatury faktu o železnicích, dálnicích a mostech a tří knižních rozhovorů. Čtenáři znají zejména jeho básnické knížky Stradivárky na dálnici, Čelní náraz, Hořká komedie, Ponorka v zahradě Čech, Čínské hůlky, Piha na nose, Kdybych se nenarodil. Ale až na jednu básničku o rybách, kterou kdysi věnoval kolegovi Jiřímu Křižanovi, o přírodě nebo o zvěři nikdy nic nenapsal. Myslivost je přítomná jen v jeho povídkách, když líčí, že někde se koná hon a procházejí lovci, v čase, kdy po vesnicích kořalkou voní výpalky z ovoce.
Kdy ses s myslivostí setkal poprvé?
Mám k ní pradávný vztah. Stačí když si vzpomenu na dětství v Nové Vsi u Chotěboře na Vysočině. Předesílám, že tam bývalo hodně zvěře. Potom jsem často jezdíval k rodičům maminky, do Nového Města u Chlumce nad Cidlinou. Děda míval v šupleti předválečné razítko honebního družstva. V šesti letech pro mě bývalo znamením důležitosti. Jen jsem na ně dýchnul a na vytrhané listy z kalendáře napsal Jaroslav Holoubek u dědy Františka a dokument stvrdil razítkem. Děda kdysi býval hospodářem honebního družstva a myslivcem. Tehdy už byl starý a neměl flinty, ale o zvěři a přírodě mi hodně vyprávěl.
Tak po letech přišla zkouška z myslivosti. Jak na ni vzpomínáš?
Byl jsem novinářem, redaktorem Mladé fronty. Zkoušku jsem skládal na Praze 8, protože jsem tam tehdy bydlel. Jedním z komisařů byl Jirka Havel, dnešní jednatel obvodního mysliveckého spolku devátého pražského obvodu. Bral jsem zkoušky vážně a nebyly pro mě snadné. Učil jsem se skoro jako na státnici. Myslím si, že i dnes bychom myslivecké zkoušky měli brát se vší odpovědností. Jako jsem to poznal v Rakousku nebo Německu, kde mají velkou vážnost.
Každý z nás si pamatuje na své první pušky. Vnímáš je také tak?
V Pařížské ulici v Praze, v myslivecké prodejně, jsem si koupil v komisním prodeji starou krásnou dvojku. Hamerlesku, dvanáctku, kterou miluju dodnes. Jsem s ní spokojený. Pomáhal mi ji vybírat právě Jirka Havel. Je o rok mladší než já a střílí parádně. Kulovnici ZKK 500 jsem si obstaral asi rok potom.
Měl jsi svou stálou honitbu?
Bohužel jsem nikdy jsem nebyl členem sdružení, neměl jsem na to čas. Ale když mě někam pozvali na hon, vždycky jsem přivezl z našeho záhumenku pytel obilí. To byl můj příspěvek k hospodaření. Pozvání a výprav bylo dost, jsem veselý člověk, mezi myslivci jsem rád. Teď na stará kolena mě snad přijmou do honitby na Praze 9. Jsem takříkajíc na námluvách. Mezi členy tam je dost kumštýřů, třeba malíř Jaroslav Dvořák, docent z Pedagogické fakulty UK nebo sochař profesor Jiří Beránek z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Jestli se všechno povede, bude mi tam dobře.
Co ti myslivost dala a dává?
Potkávám při ní dodnes spoustu báječných lidí. Ani jako novinář bych se k nim nedostal a nepotkal je, kdyby nebylo mé záliby a celoživotní lásky. Kolik příběhů a témat mi myslivost nabídla! O tom by se dalo hodiny vyprávět. Jezdíval jsem do Oderských hor na severní Moravu, do Přerova nad Labem, do Vrdů u Čáslavi, do Brodku u Přerova a do Chocně. Pak samozřejmě k nám na Vysočinu. Na drobnou zvěř mě bavilo brát s sebou mé kamarády a blízké, kteří o toho lovu a zvěři moc nevěděli. Jednou jsem pod Orlické hory vzal na hon i svou manželku Zuzku. Bylo nás tenkrát málo, šli jsme oranicí. Vlekla střelené zajíce, nebylo zbytí. V botách obalených těžkou mokrou hlínou poznala, jaká je to fuška.
Jaké máš trofeje?
Hodně mi jich zůstalo po dědovi. Srnčí parůžky na vyřezávaných podložkách opatruju, stěhují se z bytu do bytu. Už podle data ulovení je jasné, že nemohou být moje. To bych musel střílet ještě před narozením. A vlastní úlovky? Nic moc. Třeba jen jediná srnčí trofej, takový vidláček z honitby od Brodku u Přerova. Mnohokrát jsem se dostal do situace, kdy srnec už stál, všechno připravené, a najednou jsem nemohl zmáčknout. Tak jsem ho nechal žít. S takovým přístupem se však člověk nemůže nechat zvát na lov. Vystřelit na drobnou mi nevadí, na lišku také ne. Fantastické vzpomínky mám z naháněk. Podařilo se mi ulovit šest divočáků.
A co zážitky z nedávné doby?
Párkrát jsem byl na honech u prince Jiřího Lobkowicze v Mělníce a na Hoříně. Líbilo se mi, jak zachovávají krásné české tradice myslivosti. Se vším všudy, od organizace honu, až po slušnost ke každému, ať pán nebo kmán. Tím spíš mě v takovém prostředí rozčílí, když vidím kolegu, jak horlivě používá mobil a zpožďuje se v linii. V jedné ruce flintu, ve druhé mobil, nevěřil jsem vlastním očím. Když jsme ručnice odložili a paní Betina Lobkowiczová rozdávala svačinku, tak jsem mu od plic a opravdu řádně vynadal. Byl to někdejší ředitel Ústřední vojenské nemocnice.
Skoro každý myslivec mívá z přírody také příběh, který i když je pravdivý, jednou nohou až po kotník vězí v myslivecké latině. Můžeš nějakým také přispět?
Jeden jsme přece zažili spolu při cestě parníkem po Dunaji, když jsme pluli na Ukrajinu na oslavy výročí narození spisovatele Tarase Ševčenka. Ráno kdesi za bulharským městem Ruse plavala přes široký veletok srna. Z rumunské na bulharskou stranu. Byl květen, určitě v sobě nesla další život. Byla krásná v souboji s řekou. To není žádná latina, stáli jsme na opuštěné palubě vedle sebe, můžeme si to dosvědčit. Takovou příhodu by si nikdo nevymyslel, ani básník, ani spisovatel. Nádhera.
Co tě jako publicistu, novináře a myslivce napadá, když v médiích slýcháš nebo čteš kritiku myslivosti a lovu?
Často je to demagogie a touha po senzaci. Primitivní odmítání myslivosti. Dříve jsem se snažil odpovídat, argumentovat, dával jsem se do diskusí, dneska už to ani nečtu. Kolegové z novin tvrdívají, že když jsem novinář, nemám se myslivosti zastávat. Kontruju, že jsou jen nevzdělaní, že propadají nenávisti, která je naprosto uměle podporovaná, vlastně ani nevím, odkud se bere. Lov není hlavním cílem myslivosti. Není to ani rozdávání smrti odměnou za práci v honitbě. Myslivec je hospodář. Jako každý rozumný člověk hospodaří se vším, myslivec hospodaří se zvěří. Jinak zahyne, uteče, zmizí. V zimě ji nekrmíme, jen abychom v létě všechno postříleli. Myslivost je však také způsob života, forma vztahu k přírodě. Mnohdy mě napadá, že místo planých diskusí, je třeba dělat něco vlastníma rukama. Opravdu. Raději doma na Vysočině pomáhám bratrovi v lese. Za dva dny udělám pro les a zvířata mnohem více než planí kritici myslivců. Vést řeči je trochu málo. Ale málokdo je schopný ustoupit ze svého pohodlí, k němuž potřebuje průmyslovou výrobu a hodně energie.
Jaké jsou však další slovní argumenty na tvrdé zastánce totální ochrany zvěře?
Pokaždé když se ptají, co je to myslivost, odpovídám, že ten termín je odvozený od slova myslet. Na přírodu, na planetu, na zvěř, i na sebe, na to, abychom neumřeli. Namítají, že je to jen nešťastný způsob trávení času, podivný sport, zvrhlá zábava, zbytečné utrácení peněz. A co jsou potom nadnárodní obchodní řetězce, kam jdeš pro kafe a pro máslo a utratíš 2400 korun? Daleko negativnější důsledky pro zvěř plynou z jízdy autem, z dopravy, z její infrastruktury, ze silnic a dálnic. To všechno živým tvorům škodí mnohem více než když myslivci z nějaké vesnice vyjdou dvakrát do roka na lov. Na silnicích je zvěřina zničená, kolize neznají pojem doba hájení, pokračují v čase, kdy zvěř má mladé. U myslivců jen její část skončí na výřadu a přináší užitek.
Jenže většina novinářů, a nejen bulvárních, se honí za senzacemi.
Je to už mediální folklór. Platí pravidlo, že dobré zprávy nejsou žádné zprávy. Proto se média chytají jen a pouze senzací. Myslivci je přitahují jen, když se něco stane. Tisíce z nás dnes a denně používají zbraně v otevřené krajině. Kolik je to výstřelů za rok!? A počet nehod svědčí o tom, že nehody jsou výjimečné a zbraně používáme velmi opatrně a odborně. Porovnejme tyto počty s nehodami držitelů krátkých zbraní. A to nehovořím o motoristech. Auta zabíjejí každý týden, za rok na silnicích umírá víc než tisíc lidí, dospělých i dětí.
Možná je kus viny v rostoucím nedorozumění i na naší straně. Nedostáváme se sami do pasti?
Jde o otevřenou komunikaci. Nemáme se čeho bát. Klidnou a srozumitelnou řečí musíme vysvětlovat své postoje, podložené dlouholetými zkušenostmi a výsledky. Mnohdy však hovoříme jen mezi sebou, stěžujeme si jeden druhému a přesvědčujeme přesvědčené. Na kritiku v jiných médiích reagujeme jen v našem časopise. Tím se negativní obraz myslivosti v médiích nezmění.
Jaký máš názor na mediální politiku naší Českomoravské myslivecké jednoty?
Zmínil jsem se o médiích. Ve skutečnosti jsou to jednotliví redaktoři, novináři, publicisté. S nimi je třeba pracovat, nabízet jim pravidelně, poutavě a zajímavě informace. Mediální politika se nedá realizovat občasnou tiskovou konferencí. To je systematická práce, rozvržená do několika let. Ale měli bychom s ní začít co nejdříve, abychom obecné povědomí, které má veřejnost o myslivosti kultivovali a změnili.
Když se zamyslíš nad našimi šancemi toho dosáhnout, co tě napadá?
Naše vyhlídky nejsou tak špatné. Někteří myslivci sice kritikům sami nahrávají, ale od našich odpůrců jsem neslyšel jediný argument, co se zvěří v přírodě. Některé jejich názory chápu, jenže myslivost tady je a byla po tisíc let. Představuje osvědčený způsob, jak zvěř chovat, šlechtit, jak s ní hospodařit, lovit a také jak ji zároveň zachovat v naší krásné krajině. Často mě napadá, že naši odpůrci nevědí, o čem vlastně mluví, ani co by chtěli. Konsensus však musíme hledat dál, stejně jako špetku porozumění. Prostá negace nic neřeší.
Co tě v přírodě u nás nejvíc štve?
Jak se pozemky oplocují. To jsem dříve vídal jen v zahraničí, ve Španělsku nebo v Americe. Nemám nic proti majetku a jeho ochraně, ale u nás přece vycházíme z daleko jiných tradic. Nemůžeme všechno oplotit a zadrátovat. Kolikrát se mi zdá, že někteří lidé nevědí, jak dát najevo vlastnictví, jak do celého světa vytroubit do celého světa - to je moje. Je dobře, když les, pole louky někomu patří, když se o ně stará konkrétní člověk. Jenže ztráta svobody je vážná věc. Kde jsem dříve volně nachodil celé kilometry, narážím na dráty a ploty.
Čím se v myslivosti hodláš potěšit letos?
Dvakrát jsem musel odložit pozvání na muflona do Miřetic u Ležáků. Je to ostuda a tak doufám, že se to letos povede. Už proto, že se chci zase vidět s Jirkou Vosičkou, který je také rybářem a bude mě při lovu doprovázet. Navíc maluje nádherné obrazy, oleje krajiny a zvěře. A nejsou kýčovité! Nedávno jsem mu zahajoval výstavu v Nasavrkách na zámku. Slíbil mi za to obraz.
Patříš mezi sváteční myslivce?
Myslím že ne. Pro mě je svátkem každý den, a když se už dostanu do přírody, jsou to vždy milé a vzácné chvíle. Jsem tedy svátečním myslivcem nikoliv v tom hanlivém, ale v opravdovém smyslu slova. A věřím, že u kolegů, kteří kolem zvěře pracují daleko více než já, a těch je nepochybně většina, je tomu také tak. Když o sobě přemýšlím jako o myslivci, držím se motivu svátku.
Dr. Arnošt TABÁŠEK
Foto: archív PhDr. Jaroslava Holoubka

Zpracování dat...