Časopis Myslivost

Dík Velké čtenářské soutěži…

Roman CHLÁDEK
Tahle chvíle, těsně po výstřelu, je vždy plná obav a nadějí, však to znáte. Copak o to, pokud vidíte, že zvěř zhasíná „v ohni“, tak je to dobré. Nebo když prudce vyráží a klesá až po chvíli, což sice už třeba není mnohdy vidět, ale někdy to lze slyšet, pak je taky vše v pořádku. Jindy ovšem zvěř jakoby nereaguje, jen uskočí do krytu a kde nic, tu nic. Ještě horší je to s divočáky. Loví se zpravidla v noci, takže výstřel většinou oslepí oko myslivce a rachot odbíhající tlupy přehluší případné odkazování uloveného kusu. Všichni zkušení zelení mládenci však ví, že nezbývá než počkat, a protože vystřelenou kulku, stejně jako vyslovené slovo, nelze vzít zpět, napoví až nástřel. Přesto všichni věříme, že nás ta naše oblíbená zbraň opět nezklamala a touto vírou se uklidňujeme celou dobu onoho povinného čekání po výstřelu.


Mně však tentokrát tato důvěra ve zbraň přece jen chybí. Nemám s ní totiž doposud zkušenosti, střílel jsem z ní na zvěř poprvé. Je to pro mě nejen zcela nová zbraň, ale také zcela nová ráže. Kulovnice CZ 550 FS v ráži .243 W je, nutno uznat, na pohled nádherná! Je i přesná, jak se ukázalo při nastřelování puškohledu Meopta 7x50. A pokud se také ukáže, že to patnáctikilové sele leží zhaslé v houštině, na jejímž okraji stálo v době výstřelu, a do níž poté bleskem zaběhlo, pak budu moci říci, že je i účinná.
Zároveň budu moci také poděkovat redakci časopisu Myslivost. Ptáte se: "Co s tím má společného redakce?". To je jednoduché. Jako dlouholetý předplatitel tohoto časopisu se pravidelně zúčastňuji Velké čtenářské soutěže. V roce 2005 jsem na formulář, krom většinou správných odpovědí, se kterými mi velkou měrou pomáhala moje milá, ještě připsal, že "bych už konečně chtěl taky něco vyhrát"! Tuto větu mi pan šéfredaktor Kasina se smíchem na rtech připomenul v létě téhož roku na zámku Ohrada, kde mi zástupce České Zbrojovky zbraň předával. Přátelé myslivci, kdybych to byl býval věděl, že o výhru je třeba ještě požádat, tak bych to byl dělal i v letech minulých, věřte mi! :-)

Přes prázdniny nebylo moc času na lov, ze změny zaměstnání a z očekávání narození dcery jsem byl trochu mimo až do září. Alespoň jsem sehnal na kulovnici optiku a stačil ji nastřelit.
Poryté strniště na polích pod Bukovou horou a čerstvý ochoz černé zvěře nedaleko od naší kazatelny mě však přece jen přesvědčil, abych nechal svoji milou, ke všemu budoucí maminku v devátém měsíci, po večerech doma samotnou Konečně od čeho jsou mobilní telefony? Záchranku si zavolá sama, já porodnický kurs stejně nikdy neabsolvoval. A do porodnice za ní dojedu i s flintou, bude-li nejhůř! A tak to šlo čtrnáct dní. Ne úplně každý den, ale na čekanou jsem chodil stále na stejné místo co to šlo. Divočáky jsem viděl, dokonce jsem na selata už i mířil, ale nebyl jsem si úplně jist zásahem. Snažím se při lovu nikdy nic neriskovat a s novou zbraní jsem byl teprve opatrný! Nevím, jak na tuto menší ráži bude sele reagovat a ranní dohledávka není pro mne z časových důvodů zrovna ideální.
Až tentokrát Sotva jsem si sednul, už jsem věděl, že to bude jiné. Z houštiny vyběhlo sele, ale fouknutí bachyně ho rychle vrátilo zpátky. Bylo to tak rychlé, že jsem nestačil zvednout ani dalekohled. Nevadí, bylo sotva půl šesté, to znamená, že světlo bude ještě skoro hodinu. Je přece 11. října. Času dost, ale je třeba se připravit. Bachyně doprovázená poměrně hlučnými selaty obcházela houštinou kazatelnu a hledala vítr, který by mne zradil. Jenže dnes jsem s ním větší kamarád já, slabý vánek věje do polí a sedím dost vysoko na to, aby mě zvěř nenavětřila v dostřelu. Pištění a nářky selat, která zjevně neměla tušení, co se na ně může chystat, mi udávalo poměrně přesně polohu celé tlupy uvnitř houštiny. Selata se neustále tlačila ven, bachyně je však držela pevně v krytu. Po nějakých dvaceti minutách však i ona uznala, že je vše v pořádku a selata se objevila mezi krajními smrčky. Vzdálenost nějakých třicet metrů.
Rvačky neustávaly, selata byla v jednom klubku, chvíli v houštině, chvíli na poli. Snažil jsem se zamířit, ale vše bylo moc rychlé. Pravda, se svojí starou dobrou kulovnicí, které za ta léta skoro bezmezně věřím, bych už mohl střílet bez obav, ale s touhle novou jsem nespěchal. Ono také nebylo kam. Pohled na dovádějící divokou zvěř byl nezapomenutelný! I když odradit od lovu mě nemohl. Bylo jen otázkou času, kdy mi jedno z osmi selátek poskytne ideální příležitost k jisté ráně a zbaví mě funkce "pasáčka vepřů". Jakmile ten okamžik nastal, nezaváhal jsem.
Už skoro patnáct minut se nic neděje, srnčí zvěř na polích okolo už znovu dávno v klidu bere paši. Slézám z kazatelny, nabíjím zbraň a jdu se podívat na nástřel. Na poli nenacházím nic, ale při okraji houštiny na staré, uschlé trávě je jasně vidět barva. Po ní se nejprve vracím na nástřel, který jsem napoprvé o kousek minul. Vyhodnocuji vše jako dobrý zásah a vracím se k houštině. Troška zpěněné barvy na prvním smrčku mi dovolí kulovnici zajistit a trochu si oddychnout. Je to v pořádku, zásah plic, sele nebude daleko a jistě bude již zhaslé. Skutečně ho také, zhruba dvacet kroků po pobarvené stopě, nacházím. Lovu zdar!
Dnešní dík však nepatří jen Dianě a Hubertovi, jako obvykle, ale také časopisu Myslivost a České Zbrojovce, kteří mi tuto zbraň umožnili vyhrát. Zahálet určitě nebude, především na srnčí zvěř bude lépe použitelná, než moje "stará dobrá třistaosmička".
Každý úlovek by se měl nakonec zapít a nebojte, já neopomenul ani to. Jen jsem si počkal ještě tři dny na pátek. Ne proto, že bych potřeboval sobotu na "spravování", ale proto, že v pátek odpoledne toho týdne se nám narodila holčička. Byl jsem u toho a nikdy na to nezapomenu! A když jsme pak večer připíjeli na její zdraví, já držel skleničku v levé ruce. Trochu jako na počest toho premiérového úlovku, ale zároveň s tajnou nadějí, že naší malé Jaňulce bude v žilách kolovat i něco té zelené krve!

Zpracování dat...