Časopis Myslivost

Fotolovy v Yellowstone - BIZONI

Myslivost 3/2006, str. 12  Rostislav STACH
Upozornění: bizoni krvavě zranili již mnoho návštěvníků, bizon váží 900 kg a dokáže běžet rychlostí 50 km v hodině, což je třikrát rychleji než dokážete běžet vy, tato zvířata se mohou jevit jako krotká ale jsou divoká, nepředvídatelná a nebezpečná. Nepřibližujte se k bizonům. Tak tohle je obsah letáčku, který vedle mapy Národního Parku, novin a vstupenky dostane každý návštěvník při vstupu do Yellowstonu. Varování to určitě zbytečné není, protože s bizony se tu opravdu setkáte takřka na každém kroku. Naše první setkání se odehrálo již první noc, když jsme Parkem projížděli na sever, do Gardineru. Sněžilo, viditelnost nic moc a uprostřed silnice stál bizon. Naštěstí jsme nejeli rychle, tak jsme stačili včas zastavit, ale překvapení to bylo pořádné. Chvilku jsme se vzájemně pozorovali, ale on pak odkráčel do lesa a my mohli pokračovat v cestě, po této výstraze však daleko opatrněji.
Během našeho třítýdenního pobytu nebyl jediný den, kdy bychom tato majestátní zvířata nepotkali. Zpočátku jsme nevynechali jedinou příležitost k fotografování, ale postupně jsme si na jejich přítomnost zvykli a začali jsme je brát jako normální součást tamní krajiny. Nezřídka se stávalo, že jsme početné stádo potkali na silnici, kdy klidně procházeli mezi auty a pomalu, beze spěchu šli svou cestou na oblíbená místa za potravou.
Bizoni jsou výborní plavci a pozorování stáda, které překonává hlubokou řeku, patřilo také k nezapomenutelným zážitkům. Časté a bezproblémové setkání s těmito zvířaty v nás po čase opravdu potlačilo přirozený respekt a pomalu jsme si začínali myslet, že jsou to neškodní dobráci.
Když jsme pak jednou objevili u cesty samotného býka, který se válel v suché zemině a staral se tak o svůj zevnějšek, popadl jsem fotoaparát s krátkým teleobjektivem a vyběhl jsem z auta, abych udělal pár fotek. Ani jsem si neuvědomoval, že vzdálenost mezi ním a mnou je necelých deset metrů. Sotva jsem prvně cvaknul, bizon vyskočil, zlostně se na mně podíval a výhrůžně odfrknul. To mně vrátilo do reality, rychle jsem udělal ještě jeden snímek a radši jsem zase zmizel do auta.
Druhé takové nepříjemné setkání se odehrálo na říjišti jelenů wapiti. Nedaleko od silnice ležel bizon a spal. Nijak se neprojevoval, tak jsme si připravili fotoaparáty a čekali na příchod hlavního jelena. Před námi se na planině vlnila říčka Gibon River, jejíž okolí bylo jedním ze tří významných říjišť jelenů wapiti. Hlas říjícího jelena se ozýval kdesi za námi v lese, na druhé straně silnice. Bylo jasné, že mu příchod na říjiště ještě nějakou chvíli potrvá. V dálce na říjišti se objevili tři kojoti a začali lovit lumíky. Pomalu se přibližovali k našemu stanovišti. Vzal jsem stativ s teleobjektivem a popošel jsem až k říčce, abych byl ke kojotům co nejblíže.
Bizon stále ležel na svém místě, asi třicet metrů ode mně. Jeden z kojotů se opravdu vydal mým směrem a už se pomalu dostával "na dostřel" mého fotoaparátu. Neměl však na spěch, lov lumíků ho zcela zaměstnával. Neustále jsem ho sledoval hledáčkem fotoaparátu a ani jsem si neuvědomil, že se jelen nebezpečně přiblížil. Věděl jsem, že moje přítomnost v jeho revíru ho může podráždit, tak jsem se rozhodl vrátit k autu.
Když jsem se však otočil, uviděl jsem za sebou bizona. Stál několik metrů za mnou a sledoval mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám kam utéci, vlevo nebezpečný jelen, který včera napadal lidi, přede mnou řeka, vpravo bažina a cesta k autu odříznutá mohutným bizoním samcem. Zůstal jsem stát a horečně přemýšlel co teď. Bylo mi jasné, že foťák tam v případě nutnosti musím nechat, s ním bych daleko neutekl. Pomalu jsem sundal teleobjektiv ze stativu, ale oči jsem z bizona nespouštěl. Položil jsem ho na zem, aby v případě útoku nespadl z výšky a pomaloučku jsem postupoval podél řeky od jelena i bizona.
Daleko to však nešlo, po pár metrech jsem zůstal stát na kraji bažiny. Mezi tím se přibližoval i jelen. Šel vodou a mně bylo jasné, že směřuje na stejné místo jako já. Koukal jsem na bizona a najednou jsem si všiml, že má pravé světlo úplně bílé, zakalené. Svitla mi naděje, že pokud se dostanu ke dvěma smrčkům, které byly asi šest metrů přede mnou, mohl bych se tam bizonovi vyhnout. Začal jsem se k nim hned blížit, jenže když jsem se dal do pohybu, rozešel se i on a samozřejmě také k nim. Naštěstí jsem se tam dostal a zůstal jsem stát. Bizon pomalu prošel druhou stranou a jen na chvilku se ještě zastavil a zafuněl. Věděl jsem, že mě nevidí, na téhle straně měl to slepé světlo a vítr, který by mě mohl prozradit, jsem měl naštěstí dobrý. Když mě však přešel a měl jsem cestu k autu volnou, hluboce jsem si oddychl. V nejkritičtější chvíli jsme byli od sebe vzdáleni asi dva metry. Počkal jsem, až přejde i jelen a teprve potom jsem se vrátil pro fotoaparát. Od té chvíle jsem si už na bizony, kterých je v Národním parku Yellowstone asi 138 000 kusů, dával opravdu pozor.
Text a snímky
Rostislav STACH
Zpracování dat...