Časopis Myslivost

O honcích

Petr SLABA
Čas podzimu a zimy je neklamným znamením pro mysliveckou veřejnost, že nastává čas lovů a zúročení jejich celoroční práce. A tak se vždy probírá kdo a jak střílel, kdo a jak ulovil a jak se nám to dobře povedlo. Píší se o tom povídky a články, ale jen málokdy se zmíníme o lidech, třebaže o nich moc dobře víme, kteří jsou na těchto akcích neodmyslitelnou součástí, koloritem a hlavně velkými pracanty, bez kterých by často naše závěrečné halali vyznělo jen naprázdno do podvečerního soumraku. Ano jsou to honci, a tak dovolte, abych jim věnoval pár řádků a vyjádřil jim tak poděkování a poctu na stránkách Myslivosti.

Každé sdružení nebo spolek má své honce skalní a stálé a vždy se najde mezi nimi jeden takový, který vyčnívá z kolektivu jako jejich nepsaný vůdce, takový ostřílený pardál, který má už za sebou řadu naháněk a honů. Měl jsem možnost pár takových chlapíků poznat. Asi nejvíce mi utkvěl v paměti Karel Fasman mezi ostatními zvaný též Placka. Starší chlápek, který mě jako začínajícího mysliveckého holobrádka, zatím bez flinty, učil, jak a které křoví mám při honě proklepat, kde a pod kterou starou uschlou travinou nebo ostružinovým shlukem může být zamáčknutý zajíc nebo bažant. Jak správně křičet "kšá, kšá", klepat klackem na stromy, jak dobře vymačkat střeleného zajíce, jak uvazovat správně pernatou a srstnatou drobnou na provázky.
Koukal jsem jak připravuje po každé leči výlož a na závěr honu vždy výřad ozdobený chvojím. Znal myslivecké tradice a zvyky možná více než někteří myslivci a přesto se nikdy myslivcem nestal.
Já ano, ale díky němu jsem měl tu správnou průpravu, vlastně od začátků své myslivecké dráhy, která možná dnes některým myslivcům chybí. A možná by někteří i potřebovali prvně místo flinty nosit klacek, zajíce, bažanty či kachny. Prodrat se při vyhánění zvěře trnkovýni houštinami, zasněženými borovými mlazinami, které vás promočí až na kůži. Nebo si vytáhnout z hluboké rokle nějakého střeleného, dobře krmeného lončáka či jelení laň.
Na téma tahání zvěře mám i já jeden svůj zážitek coby honec. Bylo mi asi čtrnáct let a táhli jsme leč zvanou Stříbrník, tenkrát se ještě stříleli na honech běžně zajíci a já šel vedle táty touhle dlouhou lečí, která vedla celou svou dobu příkrou strání plnou kamení a křovisek. Hned ze začátku leče střelec nad námi ulovil dva ušáky a tak jsem si je svázal provázky a hodil přes rameno. Ani se nestačili pořádně na mém rameni usadit, když vidím, jak dolů strání utíká ušák další. Táta hází kozlici do ramene, bouchne jedna rána a já i táta koukáme - najednou se na zemi válí zajíci dva! Byla to tenkrát pěkná náhodička, že zajíc, který mazal ze stráně dolů zrovna v okamžiku výstřelu míjel zajíce druhého, který za ním ležel zamáčknutý v loži a broky je zasáhly oba dva současně.
No, ale to nepíšu z toho důvodu, že to je pěkná kuriozita, ale z důvodu toho, že mi na druhém rameni přibyli zajíci další, a jelikož tam zajíců bylo opravdu dost, tak než jsem doklopýtal na konec leče, tak jsem jich táhnul na zádech osm a nebyli to zrovna žádný půláci, ale pěkně živení a ve zvěřině statní Matějové.
A co si myslíte, že mi někdo pomohl, třeba tatínek, to jste tedy na omylu. Celou leč jsem poslouchal jen, že musí mít volný ruce na střílení, že jsem honec tak ať se tužím a nekonečné opakování jaká že se mu to povedla parádní ranka. Takže na konci Stříbrníku jsem byl rád, že se dokážu vůbec držet na nohou a nejradši bych utekl domů k mamince a vybodnul se na nějaké nahánění zajochů.
U nás v Dubé jsou takoví skalní honci tři a jedna honcule. Bican, Karel, Trpi a Zuzka. U chlapů jakožto honců je jasné, že se nebojí vlézt do kdejaké houštiny a vyhánět prasata a jinou zvěř. Tedy aspoň by to tak být mělo, ale už jsem také viděl chlapy takové, kteří se účastní naháňky na divoká prasata, ale bojí se vlézt do míst, kde mohou být zalehlá a raděj je obejdou. Proto vždycky obdivuji hubenou a křehkou Zuzku, když se s oranžovou vestou a černou vlněnou čepičkou na hlavě prodírá dvoumetrovým rákosím, kterým sotva projde pes, či kdejakým houšťákem plným trnek šípků či hloží, kde se divočáci ukrývají, jako by se nechumelilo a společně se svým manželem Trpim z nich klidně tahá ulovenou zvěř se stejným klidem, jako kdyby doma vařila oběd.
Karel je syn hospodáře, a tak je jasné, že má myslivost v malíčku a není to potřeba dále rozvádět, nicméně myslivcem také není, přestože umí výborně střílet. Zná myslivecké zvyky a obyčeje a na honech dbá na jejich dodržování. A tak si dovedete jistě představit, jak moc se rozčílil, když se nám stalo na jedné naháňce, kde jsme byli jako hosté toto.
Po ukončení poslední leče jsme jeli ještě s dvěma kolegy dohledávat postřeleného divočáka a shodou okolností jsme měli další dva ulovené kusy ještě na korbě auta. Asi půlhodiny jsme chodili po pobarvené stopě, která se nám nakonec ztratila a tak jsme se s nepořízenou vraceli zpět k výřadu. Jenže ouha, tamní hospodář již hon ukončil, že prý kvůli hostům z Německa, že pospíchali domů. No tohle se Karla opravdu dotklo a hned bylo řečí, že si to nedovedete představit. Já teď už ano, protože jsem seděl vedle něj v pohostinství a tak jsem celý večer poslouchal, co že to je za myslivce a jak si tohle můžou dovolit a že se ulovené zvěři musí vzdát patřičný hold a tohle že by se u nás nemohlo stát, a poslouchal jsem to ještě celou cestu domů a ještě celou další naháňku u nás. Nicméně měl pravdu.
Bican krom toho, že chodí na brigády, schůze, účastní se celkového dění ve sdružení a asi deset let už dělá myslivecké zkoušky, by strčil do kapsy leckterého loveckého psa. Jakmile jde totiž po stopě, většinou zvěř vystopuje a vyslídí. Ví přesně kudy půjde, kde je největší pravděpodobnost, že bude zalehlá či ukrytá. Zná její chodníčky a stezky jako málokterý člen. No a když potřebujete u nás na naháňce vyvrhnout divočáka, kterého jste ulovili, protože to prostě neumíte nebo třeba, že se nechcete zamazat od barvy a nebo proto, že jste jednoduše líný, pak se obraťte na Bicana. Slibte mu večer po honě panáka a máte vystaráno. Když už se toho tedy tenhle chlapík ujme, tak se mu koukejte dobře na ruce ať vidíte, jak se to správně dělá, protože to je fakt koncert dá-li se to tak nazvat.
A že je na tuhle naší trojici vlastně čtveřici spoleh, mi jistě dají za pravdu i v sousedních sdruženích, kam kluci a Zuzka jezdí též jako honci v době lovecké sezóny.
Takže vážení honci a honculky. Je dobře že jste mezi námi a baví vás to, jsme moc rádi, že dokážete udělat velký kus práce pro myslivost a myslivce. A přesto, že se třebas nikdy nestanete myslivci s právoplatnými doklady, tak máte srdce a tu svou zelenou krev na správném místě a za to bych vám chtěl vzdát hold a dík za nás za všechny.
Zpracování dat...