Časopis Myslivost

POHLED DO HISTORIE LOVU ZVĚŘE

Chytání zvěře do vazeb  Mgr. Josef DRMOTA
Vazbami se obecně rozumí sítě (vázané pomůcky) používané k lovu živé zvěře. Jejich funkce spočívá v tom, že se pronásledovaná zvěř chytí tak, že na sebe síť strhne, chytí se do jádra, dovnitř opletené konstrukce, nebo spadne do záhybu vazby nad zemí. Kromě dodnes známých náhonců a zaječích tenat se dříve zcela běžně používalo také vazeb k lovu velké zvěře - spárkaté (včetně jelenů) či dravé (vlků). Na straně opačné znali např. ptáčníci vazby miniaturní používané při odchytu zpěvného ptactva. Kromě těchto vertikálních sítí se však používaly i sítě horizontální - sněhovky, příkrajníky, jezevčí a králičí měchy či rukávníky. Z hlediska současnosti stojí na tomto místě za zmínku také použití podražce a vlčku, poměrně dobře známých zařízení určených k odchytu drobné pernaté zvěře pod zásypy. Z hlediska dnešního zákonodárství je používání sítí obecně klasifikované jako zakázané s výjimkou odchytu živé zvěře za účelem zazvěřování nebo ornitologického výzkumu.



TENATA A TENÁTKA
Tenata a jejich princip použití známe především v "zaječím" provedení, kdy se používají především tenata trojdílná. Skládají se ze dvou vnějších sítí, zvaných zrcadla, s oky o velikosti asi 18 krát 18 cm a z vnitřní sítě (jádra), která má oka 5 krát 5 cm. Zrcadlové sítě jsou vysoké 100 až 120 cm, jádro je vyšší. K odchytu se jednotlivá pole rozvinují a zrcadla se upevní na sošky, které se zarazí do země. Kromě toho se ještě jistí šňůrou, která se uvazuje k zaraženým kolíkům. Jádro se z jedné poloviny přehodí přes napínací šňůru a druhá polovina se nechá volně splývat k zemi. Jakmile zajíc narazí do tenat, proběhne okem bližší zrcadlové sítě, nabere hlavou husté jádro na sebe a zůstane viset v oku druhého zrcadla, takže je chycen ve vaku vytvořeným jádrem
Tenata určená k lovu ostatní zvěře bývala pochopitelně různě velká, v závislosti na loveném druhu. Mívala většinou podobu jednoduché sítě (jádra), která se líčila tak, že se na sošky napnuly dvě tětivy - spodní vyvázáním a horní se po vypnutí nasadila do zvláštního rozštěpu nebo vidlice. Když zvěř do sítě narazila, shodila na sebe její horní část.
Největší tenata, sloužící k lovu zvěře vysoké, bývala dlouhá až 150 m, vysoká 3,5 m, síla šňůry byla 9 mm a velikost ok 16 cm. Na daňky, menší černou, srnčí zvěř, kamzíky, vlky i rysa se líčila tenata 2 m vysoká, se šňůrou 5 mm silnou a oky 11 cm. Tenata se líčila tak, aby byla do poslední chvíle zvěří nezpozorována. Jako vhodné linie se tedy uplatňovaly pásy hustšího porostu, okraje houštin, či terénní vlny. Do tenat natláčela zvěř hustá řada náhončích, jejichž pohyb musel být dobře organizován, aby zvěř neprorážela řadou zpět.
Lov velké zvěře do vazeb byl praktikován jako redukční prostředek především loveckým personálem a zvěř uvězněná v sítích se usmrcovala oštěpem či tesákem ranou "za žebro" nebo kyjem úderem do hlavy.
Pro lov ptáků se používala hojně tenátka. Jejich konstrukce byla obdobná jako u tenat zaječích a líčila se klikatě v porostu. Zvěř se do nich musela jen pozvolna nahánět. Pro bažanty se používala tenátka dlouhá 20-25 m, vysoká 50 cm se světlostí ok 16 a 5 cm. Na koroptve se líčila tenátka vysoká 35 cm, s oky 10 a 4 cm. Délka tenátek na křepelky byla 7-10 m, s výškou 25 cm a oky 70 a 27 mm. Křepelky se do nich vábily vábničkou. Koroptve se do tenátek natláčely také pomocí asi 50 m dlouhé šňůry opatřené rolničkami, která se za konce táhla po trávě nebo obilí.

Náhonec
Náhonec je síť používaná především k odchytu bažantů a koroptví. Je 6 - 8 m vysoký a 100 - 200 m dlouhý s oky o světlosti 5 krát 5 cm. Připevňuje se hořejší napínací tětivou na sošky (tyče) 7 - 9 m dlouhé, které se upevňují ze dvou stran šňůrami, kterým se říká větrnice. Spodní okraj sítě se zvedá a vytváří se jakýsi vak vzniklý jeho uvázáním k soškám ve výši asi 175 cm. Pod pozvednutým okrajem pak může bez poranění proběhnout srnčí zvěř a zajíci.
Vyvstalá zvěř narazí v letu na síť a buď se do ní zaplete nebo spadne do kapsy vaku. Z vaku se musí rychle vybírat, aby se neporanila. Odchyt se provádí od pozdního podzimu do února, nejlépe za mlhavého počasí. Zvěř se musí na náhonec nahánět pomalu, aby se příliš nezvedla a náhonec nepřeletěla.
Umístění náhonce se volí v místech, kam zvěř ráda přetahuje. Výhodné jsou různé hájky, remízky a zarostlé meze do kterých pernatá ráda zapadá, náhonec stavíme před tyto porosty. Staví se tak, aby nebyl na pozadí příliš patrný, nikdy se nestaví na horizont, kde se mu zvěř může na poslední chvíli vyhnout. Chytání je nutno zastavit při dešti a při prudkém větru. Síť je totiž napnutá a při nárazu prudce táhnoucí zvěře může dojít k jejímu vážnému poranění.
S náhoncem se jako způsobem lovu pernaté můžeme ještě dnes na některých místech setkat, nicméně vzhledem k velkému úbytku drobné zvěře klesá postupně také význam tohoto poměrně náročného způsobu jejího odchytu.

PŘÍKRAJNÍKY
Příkrajníky (přívlače, přívlačce, tyrasy) se používaly k lovu koroptví s pomocí ohařů. Pes vystavující zvěř byl i s okolní krytinou překryt obdélníkovou sítí, která byla na zadním konci opatřena olověnou zátěží. Na přední straně mívala síť v rozích dvě dřevěné tyče, za které byla se zdviženým čelem natažena přes hejnko. Koroptve byly po vyplašení do této sítě schytány. Délka sítě dosahovala až 15m (minimální délka pro odchyt koroptví se udávala asi 6m) a její šířka byla jen o málo menší.
Zvláštní malé příkrajníky se požívaly rovněž k lovu jezevců, lišek a králíků. Byly to čtvercové sítě o straně přes 1 m s olověnými zátěžemi v rozích. Podobné byly rovněž králičí nebo jezevčí měchy, které měly tvar pytle se zdrhovací šňůrou. Takovou sítí se po vpuštění psa nebo fretky pod zem překryl vsuk do nory a vypuzená zvěř byla lapena. Tyto sítě se také používaly jako doplněk při norování, kdy nebyl k dispozici dostatečný počet střelců. Přebytečné vsuky se pak jistily tímto způsobem.

Sněhovka (sklonec, sklopka)
Jednalo se o zařízení určené k odchytu drobné pernaté zvěře, obzvláště koroptví pod zásypy. Sněhovka byla vypouklá čtvercová síť opatřená uprostřed kovovým kroužkem. Tento kroužek se navlékal na ohlazený dřevěný kůl zaražený do země. Síť se upevnila v rozích k zemi, za kroužek se napnula po kůlu vzhůru a upevnila do zářezu v jeho horní části. Ke kroužku se na provázku spustil dolů snopeček obilných klásků. Zvěř podlezla vypnuté strany sítě, zatahala za obilný svazeček, tím se ze zářezu uvolnil kroužek, celá síť sjela dolů a uvěznila koroptve pod sebou.
Přestože se jednalo o odchytové zařízení fungující bez účasti myslivce, bylo je nezbytně nutné v nepříliš dlouhých intervalech kontrolovat, aby se chycená zvěř nepocuchala, zbytečně dlouho se nestresovala a aby ji nevybral některý predátor nebo nepovolaná osoba. Z tohoto důvodu se většinou poblíž sebe připravovalo více sněhovek, jejichž kontrola tak byla jednodušší.

Rukávník
Rukávník bylo speciální zařízení používané především pro odchyt koroptví, ale výjimečně také pro odchyt mladých bažantů. Dnes se jedná o víceméně reliktní způsob odchytu, i když někde snad může být ještě výjimečně používán. Skládá se ze zábradel, nebes, můstku a bludníku.
Zábradla bývají složená z polí o výšce 50-70 cm a staví se v celkové délce okolo 10-15 metrů. Formují se do tvaru křídel, maskují se větvemi a travinami a mají za úkol svést pomalu natlačovanou zvěř do vlastního bludníku. Jeho první částí jsou nebesa, která tvoří rozšířenou a vyvýšenou předsíň. Další částí je protažený pytel, který má nálevkovitý tvar a ke konci se zužuje. V jeho první třetině se nachází samočinně se sklápějící můstek v podobě houpačky, který převážením zabraňuje zvěři v návratu.

NAHÁNĚNÍ A LOV POMOCÍ ŠTÍTU
K natlačování koroptví do nejrůznějších sítí se často používal tzv. štít. Byl to obraz pasoucí se krávy na plátně o rozměrech 2 krát 2 m, plátno bylo napnuto na rámu opatřeném dole bodcem, aby se dalo upevnit do země. Jindy se používala pouhá maska kravské hlavy, kterou nesl lovec na hlavě.
Použití štítu vycházelo z poznatku, že zvěř se pasoucího se dobytka nebojí, ale pomalu před ním ustupuje požadovaným směrem. Obdobně se bylo možno přiblížit i k pasoucím se husám, divokým kachnám při břehu apod.


Prameny: Andreska, J. - Andresková, E.: 1000 let myslivosti. Tina Vimperk, 1993
Černý J. V.: Myslivosť, reprint. Venator Praha, 2000
Komárek, J.: Hubení škodlivé zvěře a ptactva. Orbis Praha, 1943
Rakušan, C. a kol.: Myslivecký slovník naučný. ZN Brázda, 1992)
Mgr. Josef DRMOTA
kresba: Zdeněk Kolář

Úkolem uvedených pasáží není v žádném případě nabádat naše myslivce k případnému používání popsaných metod. Naopak, budu velmi rád, když si nad nimi vždy uvědomíme především odlišnost od "dnešního pohledu" na humánní lov zvěře. Rovněž bych rád zdůraznil, že drtivá většina popisovaných loveckých metod vyhovuje klasifikaci zakázaných způsobů lovu ve smyslu platného znění Zákona o myslivosti, event. Zákona na ochranu zvířat proti týrání se všemi následky, které jejich případné překročení přináší. Nejsou v žádném případě návodem k napodobování, či přejímání. Jsou pouze pokusem o zdokumentování části naší myslivecké historie a kompletací historických poznatků. Zpracovány pak byly na základě uvedené literatury, která se řadí mezi klasická díla našeho odborného mysliveckého písemnictví.
Ve vztahu k současné problematice ochrany zvěře a přírody je zde nutno hledat pozitivní přínos zpracovaných pasáží - s některými loveckými metodami popisovanými v rámci celého seriálu (viz. Myslivost č. 1/2005), se mohou při výkonu funkcí a zajištění svých povinností setkat v rámci nelegálního lovu zvěře v honitbách myslivecké stráže a myslivečtí hospodáři. Uvedené informace jim pak mohou sloužit především jakožto vodítko k jednoduššímu rozeznání těchto nelegálních praktik.
Budu velmi potěšen, bude-li čtenáři na tyto příspěvky v podobném duchu také laskavě nazíráno.

Zpracování dat...