Časopis Myslivost

Zpočátku samička mláďatům potravu trhá a vkládá do zobáčků, později, když mají mladí ptáci peří, nechávají staří ptáci potravu na okraji hnízda. Odtud si ji mlaďata odebírají a jsou již schopna potravu sama pozřít. Káně lesní, stejně tak jako jestřáb lesní nebo včelojed lesní, nosí po dobu hnízdění na okraj hnízda zelené větvičky převážně listnatých stromů. Za 40 dnů po vylíhnutí opouští káňata hnízdo. Ještě několik týdnů je však staří ptáci v okolí hnízda krmí. Však až do pozdního léta je po celém okolí slyšet jejich pískot, kterým se dožadují potravy.
Hlavní potravou káně lesní jsou hraboši, krtci, drobní pěvci. Ty loví za letu, na hraboše se spouští střemhlav dolů. Pokud nejsou při takovém to lovu úspěšní, čekají na polích u děr a loví takto hraboše přímo na zemi. V bažantnicích ale dokáže ulovit i jen trochu krotšího bažanta. V zimních měsících se jejich jídelníček rozrůstá o sraženou zvěř podél silnic.

V roce 2001 jsem si k fotografování vyhlédl jedno kání hnízdo, které bylo na meruňce, jen necelých pět metrů nad zemí. Bylo to ve stráni za Nosislaví a já jsem z vedlejšího stromu viděl přímo do hnízda. Strom, na který jsem si koncem května postavil svůj kryt, byl jen pět metrů od stromu s hnízdem. V hnízdě byla již tři mláďata v bílém prachovém peří. Do krytu jsem však šel až za tři dny. Za tuto dobu si ptáci přeci jen trochu na kryt zvykli. Po příchodu ke stromu z hnízdem z vedlejšího stromu vylétl starý pták. Z toho jsem nebyl příliš nadšen, protože káně s pískotem stále kroužila nad hnízdem. Přesto jsem se rozhodl a vylezl na vedlejší strom a ukryl se pod maskovací sítí. Starý pták ještě chvíli létal někde nade mnou a potom odlétl lovit potravu.
Ani ne za dvě hodiny se z ničeho nic objevil na okraji hnízda starý pták. Pro moji smůlu přilétl z levé strany, kde byl schován za suchou větví a já jsem na něj dobře neviděl. Káně stejně po minutě odlétla z hnízda a po další asi hodině a půl jsem fotografování vzdal, neboť jsem měl již docela ztrnulé nohy od ne příliš pohodlného sezení.
Následující den byl úplnou kopií dne předešlého. Starý pták opět přilétl z levé strany, tentokrát po necelé hodině čekání a nedovolil mi tak opět pořídit jediný obrázek.
Až na třetí pokus jsem se konečně dočkal. Asi po necelých dvou hodinách prolétla kolem hnízda káně. Bylo mi jasné, že se musí během chvilky objevit na hnízdě. Káně takto kolem hnízda a kolem mého krytu prolétla ještě několikrát. Bylo to docela vzrušující. Proč ale káně stále létá kolem hnízda? Ví o mně? Až po chvilce jsem si přes otvor v maskovací síti všiml, že na políčku, které bylo v blízkosti káního hnízda, je člověk, který zde pracuje. Co jsem však vůbec nechtěl, bylo to, že slunce se schovalo za mrak. Po chvilce úplně tiše přistál starý pták na okraji hnízda. Přilétl z pravé strany a já jsem jej konečně viděl celého. Stál vzpřímeně, z profilu a střídavě pozoroval postavu na políčku a mláďata na hnízdě. Slyšel jsem tichý pískot mláďat. Káně téměř bez pohybu stála úplně stejně na hnízdě, jen vždy pootočila hlavou. A tak jsem již na nic nečekal a po zaostření fotoaparátu jsem stále mačkal spoušť jako bych věděl, že to budou moje první a i poslední obrázky této káně na hnízdě.
Asi po dvanáctém zmáčknutí spouště mi fotoaparát signalizoval, že kinofilm již nemá žádné další volné políčko. Přes teleobjektiv fotoaparátu jsem tak bezmocně pozoroval káni při krmení mláďat. Po necelých pěti minutách káně odlétla z hnízda. Bylo to pro mě i vysvobození, neboť jsem již necítil pravou nohu, která mi již delší dobou "mravenčila". Na konec výsledkem mého úsilí bylo téměř dvanáct stejných obrázků.
Do krytu ke kánímu hnízdu jsem se vypravil ještě několikrát. Ale jak byla mláďata větší, staří ptáci již nechtěli za mé přítomnosti přilétnout. Použil jsem i známý trik a ke hnízdu se mnou přišel i můj syn, aby po chvíli odešel a já tak káně zmátl. Ale ani tentokrát jsem na káni lesní nevyzrál. Když jsem po třech dlouhých hodinách opustil kryt, ozvala se někde z oblaků s pískotem stará káně. To bylo k vzteku! A to se říká, že káně lesní je nejhloupější pták mezi dravci. Když jsem jednou po neúspěšném fotografování vylezl na strom s hnízdem, abych se z blízka podíval na mladé dravce, tak jsem byl docela zaskočen. Po okraji hnízda leželo celkem jedenáct krtků! Mladí ptáci rozhodně nestrádali hladem. Káni lesní s přívlastkem myšilov, bych změnil na krtkolov.

Vzhledem k tomu, že fotografování káně lesní na hnízdě pro mě nedopadlo nad očekávání, rozhodl jsem se, že budu tyto ptáky fotografovat v zimě na újedi. Koncem listopadu jsem si na předem vyhlédnutém místě v Knížecím lese postavil kryt. Ten jsem situoval tak, aby před něj svítilo slunce po celý den. Mohl jsem zvolil místo někde na poli v otevřené krajině, dočkal bych se možná i káně rousné, mohly by přilétnout i vrány šedivky. Vsadil jsem však na jistotu, neboť přes zimu se v bažantnici zdržuje nebývale mnoho těchto dravců.
Jen co začala trochu větší zima, tak jsem před svůj kryt několikrát pohodil bažanta. Toho mi vždy věnoval můj přítel, hajný Pavel Prašivka, který měl pro mé fotografování slabost a vždy mi přinesl nějakého sraženého bažanta, kterých se kolem bažantnice u silnice nachází docela dost. Poprvé jsem se rozhodl fotografovat až když napadl sníh. Jižně od Brna to bývá většinou až počátkem ledna. Do krytu jsem šel ráno kolem půl osmé. Asi šest metrů před svůj kryt jsem položil bažanta a uvelebil se v krytu. Fotoaparát jsem připevnil na stativ. Potom jsem celé dlouhé tři hodiny pozoroval okolí a vyhlížel dravce. Po dvou hodinách jsem měl již zmrzlé prsty na nohou.
Za další hodinu jsem byl promrzlý na kost úplně celý. Naštěstí mrazu odolával můj fotoaparát, který i v mínus deseti stupních ukazoval hodnoty signalizující schopnost fotopřístroje.
Káně se na okolních stromech objevily až kolem jedenácté hodiny. Ještě skoro celou hodinu pozorovaly návnadu a s respektem nalétávaly blíž. Pod maskovací sítí, která byla přikryta smrkovými větvemi, jsem se již nemohl hýbat, abych ptáky nevyplašil. Jedna káně seděla na smrčku, dokonce jen dva metry od mého krytu. Poslední minuty byly neskutečně dlouhé. Až téměř v pravé poledne se na újeď snesla první káně. Okamžitě jsem fotografoval první nejodvážnější, snad i nejhladovější káni, která začala z přichystaného bažanta trhat peří.
Najednou ze mě spadla veškerá únava a vůbec jsem necítil promrzlé prsty na rukou a nohou. Během hodiny jsem měl naexponovány dva kinofilmy. Bylo zajímavé, že káně, která dosedla ke kořisti jako první, tak již nikdy k sobě nepustila žádnou jinou. Jen když jsem ji neopatrným pohybem teleobjektivu, který čněl z krytu, vyplašil, přilétla po chvilce jiná. Po téměř pěti hodinách jsem vylezl z krytu a promrzlý jsem sotva došel k autu.
Následující rok jsem se rozhodl, že takto by to nešlo. Úplně bude stačit, když do krytu přijdu až před jedenáctou hodinou. Není ani nutné, abych do krytu chodil za příliš velkého mrazu. Dravci na kořist přilétli stejně až byla sluncem trochu zjihlá. Fotografovat jsem proto skutečně chodil až po desáté hodině. Do hodiny vždy přilétly na okolní stromy káně a po půlhodinovém pozorování se vždy první snesla na mnou připravenou kořist. Káně, která jako první přilétla, dokázala sama takto hodovat celou hodinu.
Taktiku fotografování jsem postupem času měnil. Zpočátku jsem fotografoval ptáky na újedi okamžitě po jejich příletu. Později jsem je nechal v klidu zaujmout předloženým bažantem. Pak už jim ani nevadil hluk motorku fotoaparátu při převíjení kinofilmu. Potravu ptáci trhali a polykali několikrát i s peřím. Káně po čtvrt hodině však měla téměř zničený rýdovák od sněhu, to jak se o něj při trhání kořisti opírala. To již vypadala jako neodborně chovaný pták v zajetí a ne jako zdravý pták z volné přírody.
Po hodině, když pták odlétl, jsem měl naexponované dva připravené kinofilmy. Když jsem vylezl z krytu, mnohokrát jsem se ani nestačil divit, že na okolních stromech čekalo najednou dalších sedm kání, které čekaly na svou příležitost.
Během tří let mám spousty krásných obrázků kání lesních na újedi. Přilétlo mnoho kání, různě zbarvených. Dokonce jednou přilétla káně, která se mi zdála nějak málo ostražitá. Až po půl hodině fotografování jsem spatřil na její noze barevný kroužek. Jednalo se s největší pravděpodobností o ptáka v minulosti chovaného v zajetí. Na svůj životní obrázek káně lesní však stále ještě čekám. Jak jsem již říkal. Káně lesní má mnoho podob zbarvení svého opeření. Můj sen je, jednou vyfotografovat káni lesní téměř celou bílou. Zatím však byli vždy rychlejší a úspěšnější jiní lovci.