Časopis Myslivost

Dobrý myslivec je především ochránce přírody

Myslivost 8/2006, str. 5  Otakar FOLTÝN ml.
Jsem z čtvrté generace myslivců v naší rodině. Praděda i děda byli postupce zástupci místního sdružení už za první republiky a otec, který od dědy převzal funkci mysliveckého hospodáře, je jím dodnes. Naučili mě mít rád myslivost jako součást péče o přírodu, a tak zároveň už řadu let pracuji pro několik organizací, zabývajících se ochranou přírody. Přestože v oblasti myslivosti existují daleko povolanější odborníci, doufám, že můj pohled z „obou“ stran by mohl být přínosem.


Náhled veřejnosti na myslivost a na nás myslivce se dlouhodobě nelepší. Silné postavení zájmového uskupení myslivců v Parlamentu ČR nám asi v oblasti veřejného mínění moc nepomůže. Myslím si, že přinejmenším částečně je to způsobeno skutečností, že myslivci jsou vedle zemědělců, lesníků nebo dokonce průmyslníků často chápáni jako protihráči ochránců přírody. A ruku na srdce, mnohdy se do role protivníků staví myslivci, ale i někteří ochranáři sami. Ze smyslu myslivosti přitom vyplývá, že hlavním úkolem myslivosti je ochrana přírody. Mimo jiné je ochrana přírody uvedena i v § 2 Stanov ČMMJ jako hlavní poslání myslivosti. Přesto je pro některé členy mysliveckých sdružení údajný názorový konflikt s ochranáři mnohdy skoro stejně vděčným tématem jako myslivecká latina. Stýkám se s mnoha myslivci po celé republice a někdy mám pocit, že by mi snadněji odpustili účast na honu v montérkách než příslušnost k ochráncům přírody.
Každý, kdo chodí do přírody, aby ji obdivoval, našel tam klid a pohodu a pomáhal jí tam, kde jiní neměli dost slušnosti nebo ohleduplnosti, je zákonitě i ochráncem přírody. Jestliže myslivec stráví stovky hodin v honitbě přikrmováním zvěře nebo péčí o bažantíky v odchovně, můžeme sice odborně diskutovat o tom, nakolik tím opravdu přispívá k přirozenému stavu přírody, ale o dobrém úmyslu takového myslivce asi nikdo pochybovat nebude. Navíc hlavním úkolem myslivců není hospodářská myslivecká činnost, ale především udržování přírody v co nejlepším stavu.
V kulturní krajině, jakou je naprostá většina české krajiny, to samozřejmě znamená udržování krajiny ve stavu, který se zásadně liší od divočiny. Kulturní krajina je krajinou natolik ovlivněnou činností člověka, že její zachování ve stavu vyhovujícím společnosti vyžaduje neustálou lidskou péči. Přestože některé činnosti člověka jsou v tomto smyslu negativní (např. intenzivní přihnojování umělými hnojivy, pěstování nevhodných plodin atd.), činnost myslivců je takové krajině nepochybně prospěšná. V některých oblastech je dokonce práce myslivců naprosto nezastupitelná. Odlov slabé nebo nemocné zvěře a snižování stavů zvěře, která v kulturní krajině ztratila přirozené predátory, si lze bez myslivců těžko představit. Zároveň je ale nezbytné odlišovat provádění myslivosti v kulturní krajině od činnosti myslivců například v národních parcích nebo některých chráněných krajinných oblastech, kde je dosud možná existence velkých predátorů. V těchto oblastech musí mít přednost přirozená regulace stavů zvěře těmito dravci. Myslivcům zůstává v tomto směru jen doplňující funkce. Zvěřinu z nemocných a slabších kusů bohatě vynahradí vyšší trofejová kvalita zvěře a zážitek ze setkání se vzácnými dravci, přestože asi ještě dlouho nebude moci většina z nás přidat i zážitek z lovu této zvěře.
Jedna z věcí, kterou veřejnost myslivcům často vyčítá, je údajný výkon myslivosti "pro maso". Přestože je pravdou, že někteří střelci (záměrně nepoužívám termín myslivci) loví opravdu ze zištných důvodů obecně platí, že v prostředí relativně bohaté evropské kultury nemá nikdo zapotřebí lovit zvěř jako zdroj potravin. Tím samozřejmě nepopírám hospodářský přínos ze zužitkování zvěřiny, který ovšem nesmí být prioritním cílem myslivosti. Přístup myslivců žijících na venkově a často pracujících v zemědělství, kteří přirozeně chápou krajinu jako zdroj obživy, je třeba změnit důslednou osvětou.
K funkci, kterou vykonávají myslivci v krajině přistupuje i funkce sociální. Na venkově představují myslivecká sdružení spolu s dobrovolnými hasiči často hlavní subjekty, na kterých stojí společenský život obcí.
Stejně jako společnost i myslivost se bude muset přizpůsobit zatím u nás nenápadnému, ale v Evropské unii výraznému příklonu k principům trvale udržitelného rozvoje. Stotisícová členská základna mysliveckých organizací je sice hodně silným argumentem při diskusích, ale pokud se nechceme stát vymírajícím druhem, musíme se přizpůsobit.
Většina profesionálních ochránců přírody chápe funkci dobře prováděné myslivosti. Mnohdy se ale můžete setkat s dobrovolnými pracovníky ekologických hnutí, kteří se při prvním setkání zhrozí záliby v myslivosti, protože v jejich očích je myslivost představována opilými střelci pálícími po všem živém a někdy i po sobě. Přitom stačí pár minut rozhovoru a většina původních odpůrců je překvapena, kolik máme společného. Nikdo z nich asi druhý den nepůjde do knihkupectví pro knížku o lovu černé zvěře a myslivci asi nedají před zvěřinou přednost sojovému masu, ale na společnou výsadbu stromků určitě půjdou rádi.
Negativní zprávy v médiích se sice přinejmenším částečně zakládají na pravdě, ale problém je někde jinde. Chybí informace, ze kterých by bylo zřejmé, že se jedná o excesy a jiní myslivci se chovají přesně opačným způsobem. Jistě by bylo možné připravit nějakou masivní kampaň, ve které by se myslivci prezentovali pozitivně, ale i kdyby taková kampaň byla úspěšná, těžko by měl její výsledek dlouhého trvání. Daleko efektivnější, i když dlouhodobější a méně viditelná, je drobná práce každého opravdového myslivce ve prospěch přírody jako celku. Možná je čas na přehodnocení vztahu k ochráncům přírody. A na spolupráci.
Otakar FOLTÝN ml.
Snímek Jan Veber


Zpracování dat...