Časopis Myslivost

Polní srnčí zvěř

Myslivost 8/2006, str. 18  RNDr. Ivo SÝKORA, CSc.
Historicky v naší republice v kulturní krajině byl nejvíce ze zvěře loven zajíc polní a také jeho zvěřina byla zastoupena více než devadesáti procenty. K výpočtu stanovení roční výše ulovené zvěřiny se vycházelo z ročního lovu jednotlivých druhů zvěře v polních a smíšených honitbách. Průměrná hmotnost zajíce je počítána 3,5 kg, bažanta 1,1 kg, srnčí zvěře 10 kg a černé zvěře 25 kg. Z celkové roční produkce zvěřiny je pak počítáno poměrové zastoupení jednotlivých druhů.

Ještě v roce 1975 se pohybovalo procento zastoupení zvěřiny zajíce v polních a smíšených honitbách okolo 70 %, přibližně 6 % tvořila zvěřina bažanta, podíl srnčí zvěřiny se pohyboval okolo 8 % a zvěřiny černé mezi 2 až 3 %.
Již za deset let ale výrazně stouplo zastoupení srnčí zvěřiny na hodnoty okolo 20 %. Zajíc poklesl na hodnoty mezi 50 až 60 %, zvýšilo se zastoupení bažanta až na 12 % a i černé zvěře na hodnoty kolísající okolo 10 %.
Za dalších deset let již nejvyšší procento zastoupení zvěřiny tvořila zvěř srnčí, hodnoty se pohybovaly okolo 30 % a také se výrazně zvýšilo zastoupení zvěřiny černé zvěře, jejíž hodnoty dosahovaly až 25 % z celkem ulovené zvěře. V důsledku vypouštění voliérově odchované bažantí zvěře se její zastoupení zvýšilo až na 22 % a prakticky stejné hodnoty (23 %) dosáhlo i zastoupení zajíce. V současné době se zastoupení zvěřiny zajíce stabilizovalo na úrovni okolo 23 %, bažant poklesl na 8 až 10 %. Zastoupení zvěřiny srnčí zvěře zůstalo na 30 %, vzrostlo ale zastoupení zvěřiny černé zvěře na 35 až 40 %.
Absolutně nejvyšší množství zvěřiny v kilogramech za rok bylo v roce 1975, což souviselo hlavně s vysokým počtem ulovených zajíců. Do roku 1995 kleslo celkové množství zvěřiny za rok o více než polovinu (hlavně v důsledku výrazného snížení možností lovu zajíce), v současné době již opět došlo ke zvýšení, hlavně výrazně vyššími úlovky srnčí a černé zvěře. Roční výše získané zvěřiny dosahuje 60 až 65 % hodnot z roku 1975.
Z tohoto přehledu je patrné, že výrazný pokles stavů zajíce a vzestup stavů a tím i úspěšnosti lovu srnčí zvěře od začátku devadesátých let minulého století, je v kulturní krajině hlavní příčinou změn v zastoupení různých druhů zvěřiny.
V posledních deseti letech také prudce narůstá v polních a smíšených honitbách výše úlovků černé zvěře, takže zastoupení její zvěřiny se dostává na přední místa. Je nutno ale konstatovat, že na rozdíl od srnčí zvěře, která se polním podmínkám natolik přizpůsobila, že vytvořila samostatný fenomén "polní srnčí zvěř", u černé zvěře jsou stále hlavním domovským teritoriem lesní komplexy a do polních honiteb se stěhuje pouze v době, kdy tam nachází vhodné krytiny a dostatek potravy.

Původní domovinou srnčí zvěře byly komplexy smíšených a listnatých lesů, ze kterých zvěř vycházela na pastvu na lesní mýtiny, paseky, okraje mlazin a do zeleného podrostu ve vysokém listnatém lese. Velký podíl v potravě činí i okus listí a pupenů listnáčů, ale i jehličnatých stromků, dále listí keřů, malin apod. Na pokrajích lesů zvěř často vycházela za potravou i do kulturní krajiny do polí a luk. Životu v husté vegetaci se přizpůsobila i tělesná stavba, srnčí má štíhlou postavu s relativně dlouhými a štíhlými běhy. Také paroží odpovídá nutnosti procházet úzkými prostory mezi porostem. Srnčí zvěř si v lese vytváří systém prošlapaných stezek, chodníků, které slouží k urychlení pohybu při útěku, ale i jako spojnice mezi stávaništěm a místy s dostatečnou zásobou pastvy, napajedly apod. Zajímavé je, že vytváření chodníků si zvěř zachovala i v současných velmi přehledných jehličnatých porostech, a dokonce i v polních podmínkách na přechodech přes cesty a mezi různými plodinami.
Naproti tomu například původním teritoriem, které ovlivňovalo vývoj jelení zvěře, byly rozsáhlé travnaté pláně pokryté relativně rozsáhlými travnatými porosty, křovinami a řídkým stromovým porostem. To umožnilo vývoj jak mohutné tělesné stavby, tak i bohatého, do strany rozloženého paroží. V průběhu dalších změn prostředí se jelení zvěř stále častěji stěhovala do vznikajících hustých smíšených lesů a v současné době jsou lesní komplexy smíšených i jehličnatých lesů jejím hlavním teritoriem.

U srnčí zvěře, na rozdíl od ostatních příslušníků spárkaté zvěře, došlo ke změně systému říje. V lesních komplexech si srnci vytvářejí samostatná teritoria, která si značí jednak hrabánkami, jednak otěrem pachové žlázy, která je umístěná mezi parůžky, o stromky nebo keře. V polních podmínkách je teritoriální systém zachován a pro častý nedostatek vhodných stromků či keřů k otěru reagují srnci tak, že ke značení využívají i okrajové stonky obilovin či osamocené vysoké traviny apod.
Protože v lesních podmínkách nepřipadá v úvahu možnost vizuálního kontaktu, srny se postupně dostávají do říje, opouštějí srnčata a aktivně vyhledávají a přivolávají srnce známým pískáním a svou přítomnost značí také pachově - častým močením. Po oplodnění se vracejí pro odložená srnčata a srnec je připraven přijmout další srnu. I v polních podmínkách je tento systém zachován.
Období říje připadá u srnčí zvěře na polovinu roku a oplodněné vajíčko po počátečním rozrýhování zastaví ve vejcovodu svůj další vývoj a začne se opětovně dělit až na konci kalendářního roku. Tomuto způsobu březosti se říká prodloužená, nebo utajená březost. Srnčata se tak kladou na jaře v době prudkého vegetačního růstu a tím i potravního dostatku a ne minimálně o čtyři měsíce dříve, v období zimy.

Potravní podmínky
Srnčí zvěř do polí začala vycházet za atraktivní potravou, hlavně do luk, vojtěšek, směsek a na jaře na osení. Zpočátku se ale stále na přežvykování a za úkrytem vracela do lesů, později začala k odpočinku a přežvykování využívat remízků a menších lesíků v kulturní krajině. Prvé informace o tom, že některé kusy srnčího po pastvě neodcházejí a zaléhávají na otevřené krajině, byly zaznamenány začátkem minulého století. Jejich počet stále narůstal až se začal objevovat termín "polní srnčí zvěře". Stavy srnčí zvěře obecně se začaly po druhé světové válce postupně zvyšovat jak v polních, tak i v lesních biotopech.
Nejintenzivnější růst stavů nastal po osmdesátých letech minulého století, a to především v polních a smíšených honitbách. Oproti roku 1985 se stavy polní srnčí zvěře v současné době zdvojnásobily, v lesních honitbách je zvýšení stavů výrazně nižší. Příčinu zvýšení stavů polní srnčí zvěře můžeme dávat do souvislosti s rozvojem mechanizace, vedoucí k vytváření velkých ploch vysokých a hustých monokultur (obiloviny, kukuřice, řepka, slunečnice apod.). Toto prostředí je pro původně lesní zvěř velmi vhodné, nalézá zde navíc vysokou zásobu velmi výživné potravy a výtečný kryt.

Změny chování srnčí zvěře
U polní srnčí zvěře se ale vytvořily některé reakce a vlastnosti, které jsou odlišné od způsobu chování v lesních komplexech. Srnčí zvěř v lese při vyrušení odskakuje většinou pouze několik metrů do úkrytu v krytině, pak se zastavuje, často beká a pomalu odchází.
V polních podmínkách tuto reakci zvěř relativně rychle opustila a na otevřených plochách po vyrušení prudce odbíhá a začne bekat až když je v úkrytu nebo v dostatečné vzdálenosti. Dojde-li ale k vyrušení takovým způsobem, že průvodce není vidět, pak většinou i polní srnčí pouze odskočí, stejně jako v lese, a snaží se zjistit důvod vyrušení. Často při tom zabeká a ne příliš rychle odchází.
Polní srnčí zvěř obojího pohlaví se na podzim začíná shromažďovat do větších skupin, které se různě spojují a zase rozdělují a v době největšího strádání se shlukují na místech, kde je možný přístup k potravě (pole po sklizni řepy, pole oseté řepkou, nezorané pole po sklizni kukuřice apod.). Další podmínkou pro toto shromaždiště je i jeho přehlednost po okolí, aby bylo možno včas zaznamenat blížící se nebezpečí, a také určitá ochrana před prudším prouděním větru. Tato seskupení jsou tvořena srnčím staženým ze širokého okolí i z několika honiteb.
Na jaře, když se zvěř začíná opět rozcházet do svých původních teritorií, dojde často k promíchání populací, zvláště u mladé zvěře a srnců. Tento systém přečkávání zimního období u lesní srnčí zvěře nepozorujeme.

Zajímavé je, že hmotnost vyvržené srnčí zvěře z původních lesních honiteb se podle dochovaných záznamů pohybovala mezi 20 až 25 kg. V současné době této hmotnosti dosahují pouze ojedinělí jedinci ulovení většinou ve výše položených lesních honitbách. Obecně se průměrná hmotnost srnčí zvěře po vyvržení pohybuje okolo 16 kg, a to i u polní zvěře, která má téměř celoročně dostatek kvalitního a výživného krmiva. Je pravděpodobné, že zde hraje velký význam přirozený výběr, protože nyní - při soustavném přikrmování a dostatku potravy a minimu přirozených nepřátel, se do reprodukce dostanou i méně vhodní jedinci.

Na příkladu vzniku a osamostatnění polní srnčí zvěře jsem se pokusil ukázat, jak v přírodě pro její uživatele neustále dochází ke změně prostředí. Tyto změny mají vztah s postupnými pomalu se měnícími klimatickými změnami na naší planetě, ale i s rychlejšími změnami prostředí souvisejícími s činností člověka. Na všechny tyto změny jsou nucena reagovat i zvířata, musí se jim přizpůsobovat a upravovat svůj životní režim. Původní životní funkce se ale nemění a zůstávají plně zachovány, nepatrně mohou být změny v morfologických parametrech (např. v hmotnosti).
Zpracování dat...